Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Chaos, ambice a tělesné tresty

036-000.jpg
Tomáš Večl, Pondělí, 7. září 2009
Je začátek nového školního roku a v západokamerunské vesnici Pinyin se koná oslava Dne vzdělávání. Nejrůznější oslavy probíhají celý rok na každé střední škole, ovšem díky účasti honorace z krajského úřadu je tato událost něco extra.

Vrcholem setkání je vědomostní soutěž mezi studenty čtyř různých škol. „Vyjmenujte pět smyslů vnímání,“ zní úkol pro dvojici nastávajících maturantů, předem vybraných ředitelem školy. Přes veškeré úsilí studenti dávají dohromady jen čtyři smysly a ztrácejí bod. Dvojice ostatních soutěžících, premiantů škol, na tom nejsou lépe. Jméno kamerunského premiéra zamění za prezidenta, jsou přesvědčeni, že rostlina potřebuje k životu kyslík a že v Africe je na 180 států. Z 32 otázek kvízu jsou zodpovězeny celkem 4 správně, studenti ani učitelé se však nezdají být v nejmenších rozpacích.

Soukromá střední škola v Godslove má poskytnout univerzální vzdělání bez specifického zaměření.

Nejistotu pocítí spíše Evropan, který přijel v naivní představě, že se svým všestranným vzděláním a vysokoškolským diplomem může na vesnické střední škole učit téměř cokoli. Místní sylabus zeměpisu má ovšem málem akademické ambice a školní knihovna se učebnicemi z Oxfordu jen hemží. Po úvodní hodině ale přichází vystřízlivění. „Astronomie je věda o žurnalistice,“ odříkává se samozřejmostí v hlase středoškolský druhák špatně naučenou definici. Těžko totiž žádat logické myšlení a uvažování od studentů, když jsou s ním sami učitelé často na štíru. „Dobře, takže všechny planety se teď jmenují Pluto,“ uzavírá konverzaci učitel zeměpisu Mokom, kterému jsme se mu pokusili osvětlit geografickou novinu o tom, že Pluto již není mezi astronomy považováno za planetu.

Tajnosti v knihovně

Hlubší důvody tohoto marasmu by bylo třeba hledat i v africké kultuře samé. Komenský a jeho následovníci, pokud se to k nim z Afriky doneslo, se musejí v hrobě obracet. Typická středoškolská hodina spočívá v monotónním výkladu učitele, zápis na tabuli si žáci doslovně přepisují. O možnosti jakékoli interakce, nebo alespoň pravidelného zkoušení nemluvě. Až na výjimky se učitel nesnaží své ovečky jakkoli zaujmout či zapojit do hodiny, a tak si obvykle vystačí s kulatou křídou a zaprášenou tabulí, na kterou ze zadních lavic stejně není vidět.

Ostatně v jedné třídě může být i sto dětí. „Podle zákona nesmí být ve třídě více než sedmdesát žáků,“ říká ředitel školy, pan Chu Ndze. „Víc učitelů ale na vesnickou školu nedostanu, a i kdyby, vláda je nezaplatí,“ přiznává. Neustálé bědování nad nedostatkem peněz je všudypřítomné, nelze se však ubránit dojmu, že se jedná do jisté míry o alibi, proč nic nelze změnit. Školní knihovna je pro studenty víceméně nepřístupná, výjimkou není ani dvě stě výtisků zdravotní příručky, škole darované od OSN. „Musíte chápat, že ty knížky nemůžu jen tak rozdat studentům,“ rozčiluje se ředitel Ndze poté, co jej evropští šťouralové přišli upozornit na cenný objev.

Oslava na začátku školní roku je příležitostí ukázat nabyté znalosti. Pro příchozího z našich končin to ale může být tristní zážitek.

„OSN je darovalo kamerunské vládě a teď jsou státním majetkem,“ obhajuje svou pravdu, proč musejí knížky plné praktických rad zřejmě navždy zůstat v zaprášených krabicích. Nutno přiznat, že v kamerunské státní mašinerii asi jiné řešení skutečně neexistuje. Podobné je to s ostatními pomůckami nebo počítači, které darovala škole Britská rada. „Dali nám dvacet počítačů, ale zásuvky tu máme špatné a často nefunguje něco jiného,“ truchlí nad šestnácti ladem ležícími stroji školní technik Edwin. Tato vládní škola je na tom však ještě poměrně dobře: s elektřinou zavedenou alespoň do několika tříd, počítači a knihovnou se řadí mezi nejlepší v okrese. Soukromá škola o pár desítek metrů dál se takovými vymoženostmi pochlubit nemůže. Studenti se mačkají v temných místnostech s hliněnou podlahou a ruch z jedné třídy proniká pod plechovou střechou do všech ostatních.

Ovšem ať už státní nebo soukromá, jedno mají všechny kamerunské školy společné – učitele, který chodí pravidelně do třídy a učí, aby člověk pohledal. „Dnes jsme měli mít osm hodin, ale za celý den přišel jen jeden učitel. To je ale normální, je před Vánocemi,“ vypráví 5. 12. čtvrťák Elvis. Bohužel, důvod proč neučit se mezi učiteli najde vždy a nejedná se jen o období Vánoc. S příchodem dešťů pak odpadá výuka téměř automaticky, protože prudký déšť bubnující na plechovou střechu zkrátka překřičet nelze.

Škoda každé rány…

Každý správný středoškolák si musí ráno obléknout školní uniformu a na osmou hodinu vyrazit do školy. V praxi to znamená, že školní uniformy se plouží po vesnici ještě kolem deváté ranní – vždyť učitel asi stejně nepřijde. Rodiče, sami často bez základního vzdělání, na pravidelné školní docházce a na učení svých dětí také příliš nelpí. A to překvapivě i přesto, že platí poměrně vysoké školné. Kvůli příkladu rodičů a učitelů tak studenti nemají mnoho důvodů dodržovat disciplínu a řád, snad kromě přísných trestů.

Tresty za pozdní příchody jsou totiž nekompromisní – patřičný počet ran bužírkou přes otevřené dlaně či hodinové klečení na betonové podlaze. Získat si autoritu jinou cestou dokáže zatím bohužel jen malé procento „osvícených“ učitelů, v každé třídě lze naopak najít „tabulku trestů“ s nejběžnějšími přečiny a odpovídajícími tresty. „Máte pravdu, tělesné tresty odporují i kamerunskému právu, přesto je uplatňujeme všude. Studenti jsou jinak zatvrzelí, ale tohle je přesvědčí,“ konejší odpůrce bužírky ředitel školy.

Do školní lavice se musí vejít i pět studentů. Na chuti se něco dozvědět jim to naštěstí neubírá.

Pokud se žákům poskytne příležitost a mají pocit důvěry, „zatvrzelí“ se najednou nejeví. Příchozí do debatního klubu vedeného evropskými přivandrovalci nejprve nevědí, co mohou očekávat, a účastní se spíše ze zvědavosti, případně jen proto, že byli v nesprávný čas na nesprávném místě a ředitel nebo jiná autorita je do třídy nahnali.

Po pár minutách ale ostych mizí a studenti živě diskutují o nejrůznějších tématech – rodinou a nemocí AIDS počínaje a lidskými právy nebo možnostmi dalšího vzdělání konče. V žádném případě však nikdo nemůže tvrdit, že jsou zabednění, nebo dokonce hloupí. Debatní klub ale zároveň odhaluje další slabinu afrického školství, a sice neexistující možnost učňovského vzdělání. „Chci být učitel, doktorka, novinářka, pilot,“ odpovídají dotázaní studenti stále dokola. Vcelku logicky řemeslníkem nikdo být nechce, jenže právě to je problém – střední škola má poskytnout univerzální vzdělání bez dalšího zaměření, podobně jako v Česku gymnázium. Afričtí absolventi se však v naprosté většině dalšího vzdělání nedočkají a obvykle končí jako svépomocní farmáři nebo jako žadatelé o zcela nekvalifikovanou práci. Přitom schopného tesaře nebo instalatéra ve vsi nenajdete.

Střední škola navíc pro mnohé supluje z evropského pohledu spíše školu základní. Šestiletá základní škola má dítě pravděpodobně naučit především číst a psát, a to v jednom z úředních jazyků země – tedy v angličtině či francouzštině. Pomoc při výuce od rodičů žádný učitel očekávat nemůže: třebaže rodiče jsou gramotní, při počtu i více než deset ratolestí na rodinu něco takového mohou zvládat jen těžko. Příchozí žáci na sedmiletou střední školu proto dovednosti ze základní školy ovládají často jen částečně, a není tak výjimkou, že nejsou schopni reagovat na otázky v písemce už kvůli jazykovým problémům. Možná proto také ministerstvo školství nedávno oznámilo ambiciózní plán zavést povinnost výuky místních jazyků – což s sebou ovšem zřejmě přinese další problémy.

Kromě toho, že v současné době je mluva v klanovém jazyce ve škole zakázána – opět pod pohrůžkou fyzického trestu, jak vysvětluje ředitel střední školy Kwang, Gerald Ebot: „Nevím, kam mě vláda pošle, a když se s dětmi přestěhuji i jen o pár vesnic dál, budou se najednou učit zcela jinou řeč. Nakonec nebudou vědět nic.“ Jen v Kamerunu totiž existuje na dvě stě různých jazyků a právě ten úřední, případně jeho zkomolenina s místním dialektem, je jedinou možností, jak se mezi sebou jednotlivé klany mohou dorozumět.

Mladí mají o studium zájem, což se mimo jiné projevuje tím, že třeba vydávají vlastní školní časopis.

Černobyl v Bulharsku

Lepší vyhlídky bohužel nemá většinou ani ten, kdo míří na vysokou. Jak říká pastor Emmanuel, sám absolvent teologické fakulty v sousední Nigérii: „Africký systém školství je špatný. I na vysoké učí lidi jen biflovat fráze, žádné svobodné uvažování.“ Podobně to vidí i mladá finská lingvistka, která do země přijela jako dobrovolnice pomáhat místní komunitě se sepsáním vlastního jazyka. „I když má někdo vysokoškolský diplom, jeho úroveň je většinou zoufalá, v angličtině nezvládá ani základní spelling,“ stěžuje si Hannah. Jedním z důvodů nízké kvality vysokoškoláků může být také to, že o studiu většinou nerozhoduje studijní prospěch nebo výsledky přijímacích zkoušek, ale spíše tučné obálky a známosti hlavy rodiny.

Smutným dokladem toho je událost z listopadu 2006. „Dělal jsem přijímačky na medicínu v přímořské Bueae,“ vzpomíná mladík Clovis. „Funkcionáři vyvěsili výsledky, podle kterých jsem uspěl. Pak ale přišly ‚oficiální‘ výsledky z Yaoundé a původní seznam byl jimi nahrazen.“ Seznam přijatých uchazečů, který byl schválen vládními úředníky, byl k překvapení studentů úplně odlišný. Rozezlení studenti uspořádali protestní demonstraci, a když jim vedení školy odmítlo vyhovět, začali demolovat prostory školy a auta funkcionářů. „Ze začátku jsem chtěl taky demonstrovat, ale naštěstí jsem stačil utéct, než se začalo střílet,“ uzavírá Clovis. Na příhodu, která skončila masakrem ze strany armády a smrtí několika studentů, sice dodnes vzpomíná kamerunský tisk, jediným důsledkem celé události byl ale jen vyhazov úředníka, který omylem zveřejnil původní seznam přijatých.

Na fotografii vidíte členy debatního klubu. Pokud mezi nimi najdete bílé tváře, vězte, že jsou to autoři článku.

Děti z nejvyšších vrstev společnosti také mají největší šance na studium v Evropě či zámoří. O jejich znalosti často pravděpodobně příliš nejde. Sebevědomý Cosmas, syn univerzitního účetního, se při novoroční oslavě chce blýsknout, a tak se za průběžného popíjení sedmileté whisky snaží s příchozími Evropany konverzovat. „Česko znám, studoval jsem v Německu osm let jadernou fyziku. A mimochodem, Černobyl je u vás, nebo je to ta elektrárna v Bulharsku?“ Vyjmenovat pět lidských smyslů ani jméno premiéra jsme po něm nakonec radši nechtěli.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články