Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Cestující šamani

36-4.jpg
Pavlína Brzáková, Pátek, 9. dubna 2010
Za šamany už nejezdíme do krajů, kde bychom je tradičně očekávali, ale spíš oni sami míří do civilizovaných zemí, aby zde předávali svá učení a léčitelské zkušenosti. A tak se s nimi setkáváme na kongresech, konferencích či jejich vlastních soukromých workshopech. Otázka zní: Co je k tomu vede?

Potřebují civilizované společnosti tyto „přírodní misionáře“, aby je zavedli zpátky do zemského lůna, odkud vzešly? Nebo k nám šamani přijíždějí, aby přilepšili sobě a svým rodinám tak, jako jsme i my před pár lety vyjížděli vydělávat peníze na Západ? Možná je pravda obojí. Šamani často vyjíždějí ze zemí, jejichž politický režim dříve cestování nepovoloval a náboženské vyjádření potíral. Po převratech, k nimž v těchto zemích došlo, a po následném uvolnění duchovní učitelé zareagovali na zahraniční zájemce o přírodní duchovnost a překročili hranice svých zemí. Už více než deset let se snažím odhalovat motivace „cestujících šamanů“ a pochopit jejich úmysly. Mé pátrání nakonec vyústilo ve sbírku několika zajímavých setkání a prožitků.

Šamanský kongres

Mondsee je malé rakouské město v horách. V jeho centru stojí vzdělávací institut, kde se každé dva roky na jaře koná Mezinárodní kongres šamanů a léčitelů. Skladba účastníků je téměř vždy stejná – světoví učitelé přijíždějí v tato místa opakovaně na pozvání mnichovské Asociace šamanismu a léčitelství. Dnes je velmi deštivo a voda padající z nebe splývá s nedalekým jezerem. Jak nahoře, tak dole, říká jedno buddhistické přísloví. A buddhismus nemá k šamanismu až tak daleko. Zkušenosti z cestování mi ukázaly, že například ve dvou ruských republikách -v Tuvě a v Burjatsku – stejně jako v Mongolsku uctívají buddhisté a šamanisté stejné místní duchy jen pod jinými jmény. Je to přirozené, neboť zdejší lidé jsou spjati s okolní krajinou a uctívají konkrétní duchy stromů a vodních toků.

K týmž nemocným proto chodívá lama i šaman, dokonce v jedné osobě, tzv. lama-šaman. Přestože je voda nejpozoruhodnější ze všech elementů, jak tvrdí japonský badatel Masaru Emoto, jenž díky speciální technice fotografování odhalil, že může přenášet léčivé informace, pro rovnováhu světa je zapotřebí spojit všechny elementy: vodu, oheň, zemi, vzduch (ale i dřevo a kov). A o to se zřejmě pozvaní léčitelé světa, jak ostatně sami říkají, pokoušejí nejvíc: o navrácení lidí k přírodě a o nastolení celosvětové harmonie jako ideálu, k němuž by každý jednotlivec a lidstvo jako celek měli směřovat.

Muž velkého srdce

Jedním ze světově nejznámějších léčitelů, který kongresy v Mondsee navštěvuje, je sedmdesátiletý Barmánec U Shein. Je obdařen skvělou rétorikou a přesvědčovacími schopnostmi. Na úvod svého semináře posluchačům ukazuje dlaň své pravé ruky, na níž tenké linie vytvořily tvar pagody. Vznikly v době, kdy nastoupil cestu léčitele. U Shein cestuje po celém světě. Svou léčivou sílu předvedl v Thajsku a Japonsku, do Německa přijel na osobní pozvání prezidenta Asociace šamanismu a léčitelství, Wiese Wolfa, jenž se s jeho uměním seznámil při své cestě do Myanmy. U Shein byl také pozván na čtvrtý a pátý kongres O šamanismu a léčitelství do Mondsee, kde představil myanmskou tradiční medicínu a svou léčebnou sílu.

Jak své schopnosti získal? „Sloužil jsem v roce 1941 v zákopové divizi britské armády,“ vypráví U Shein, „byl jsem těžce raněn do nohy a ruce mi spálil výbuch ručního granátu. Do těla se mi dostala infekce a následovala otrava krve. Ruku, prsty a nohy jsem měl nepohyblivé. Když jsem pak v těžké agonii naříkal, uslyšel jsem náhle tichý hlas: ,Nezoufej, zachráním tě!‘ Následoval sen, při kterém jsem pod svým polštářem uviděl kousek bílého, kovově lesklého kamene. A kdosi mi začal předávat tajemství alchymického procesu, jak z něho získat prášek. Hlas mě vedl k tomu, abych prach z kamene smísil se zlatem a medem a užíval ho jako medicínu. Když jsem se vzbudil a ze zvědavosti polštář nadzdvihl, uviděl jsem pod ním ke svému úžasu bílý kámen. Řekl jsem si, že ho rozdrtím a udělám všechno přesně tak, jak mi radil hlas.

U Shein během přednášky na kongresu v Mondsee.

Tak jsem získaný prach smísil se zlatem a litrem medu a vytvořil medicínu, jíž jsem se léčil po dobu dvaceti dnů. Výsledek byl skutečně zázračný! Po roce užívání léku jsem znovu začal hýbat rukou i nohama a dřívější síla se mi vrátila.“ Původně byl jedním z běžných exorcistů, vymítačů zlých sil. Poté, co se však prokázalo, že jeho léčivá moc je skutečně nevídaná, obdržel v roce 2003 od ministerstva zdravotnictví ve Spojených státech významný léčitelský titul.

Nyní ho ti, kterým pomohl, nazývají „mužem velkého srdce“. O všechny nemocné se stará pečlivě, a přestože si musejí léčbu i tři měsíce platit, jeden měsíc dostávají zdarma. Je to jeho přátelský dar. „Více než peněz si cení přátelství a soucitu,“ říkají o něm. Na kongresových seminářích sice není povoleno fotografovat, ale U Sheinovi to nevadí, dokonce velmi ochotně nastavuje svou dlaň fotoaparátům. Využívá každého prostředku, jímž může šířit naději pro nemocné a potřebné. Pokud zrovna necestuje, setrvává ve svém sídle v Myanmě a s mnohými svými vzdálenými pacienty koresponduje e-mailem.

Porušení přátelství

Velmi charismatickou a půvabnou duchovní učitelkou je jihokorejská šamanka Kim Keum Hwa. Narodila se v roce 1931 v jihoko­rejském Yonbaeku. V deseti letech těžce onemocněla. „Nikdo tenkrát nevěděl, co mi je,“ vzpomíná na tuto pro rodinu zdrcující událost. „Slyšela jsem všelijaké zvuky, třeba běh koní nebo řev tygra. Bylo to v mé hlavě, v celém těle. Střídavě mě zalévalo horko a chlad. Často jsem zvracela. Nemohla jsem jíst ani spát.

Pochopila jsem, že jde o nemoc spirituálního původu shin byong. Potvrdila to i má babička, matka mé matky, která ve vesnici působila jako šamanka. Říkalo se jí Velká mistryně Kim Čun II. Bylo mi čtrnáct let, když pro mě udělala iniciační obřad naerim kut, který mi měl ulevit.“ Tehdy se také Kim Keum Hwa začala učit šamanismu. Od té doby se věnuje léčitelství a v poslední době cestuje po světě, kde zájemcům předává své učení. Protože je její doménou také tanec, vytváří taneční ceremonie kut, zejména tanec čistoty s přáním všeho dobrého pro všechny lidi na Zemi.

Kim Keum Hwa a její tanec čistoty k přivolání dobrých sil.

S Kim se setkávám v hotelovém pokoji nedaleko Institutu. Přijímá mě velmi vlídně. Komunikujeme spolu v angličtině pomocí korejské překladatelky. Je obklopena svými žáky, kteří ji provázejí až ze své domoviny. „Co si myslíte o Evropanech? Proč se tolik zajímají o duchovní kulturu mimoevropských národů?“ ptám se. „Jsem přesvědčena, že příčina spočívá v tom, že západní medicína nedokáže uspokojivě vysvětlit některé psychické problémy a nemoci fyzického těla,“ odpovídá po krátkém zamyšlení Kim. „Šaman umí odhalit problém na mentální úrovni, příčinu mentálního konfliktu, a proto je jeho zkušenost velmi cenná. V určitých případech klasické medicínské postupy nahrazuje a účinně nemoc řeší.“ Podle Kim je nemoc „porušením přátelství“. „Naše tradice učí, že musíte respektovat rodiče, prarodiče, předky a příbuzné.

Jestliže jim neprokazujete dostatečnou úctu, nevzpomínáte na ně, jsou s vámi nespokojení. Ztratíte jejich náklonnost, a to se projeví jako určitý druh nemoci. Přestanou vám žehnat, přijdete o jejich přízeň a onemocníte,“ tvrdí šamanka. „Když navštívíte nějakého šamana, obvykle se vás zeptá: ,Proč sis přestal vážit svých předků? Může za to tvůj egoismus? Chceš pořád víc a víc?‘ Nemocný pak musí přemýšlet, zda na své předky skutečně nezapomíná a nehoní se jenom za bohatstvím. Tou nemocí je chtivost. Vy máte pro takové lidi výraz workoholik – člověk, který pořád pracuje a přestává brát ohledy na potřeby svých blízkých. Jeho neduhem je sobectví. Příčinou jeho onemocnění je tedy narušení rovnováhy mezi potřebami těla a duše. V případě, že mysl chce víc a víc na úkor fyzického těla a přestane vnímat jeho poplašné signály, přichází vždycky nemoc.“ Šamanismus je v současné době v Koreji velmi populární. Mnoho Korejců se vrací ke své tradici, která byla za průmyslové revoluce potlačovaná a zakázaná. „Dřívější režim šamanismu nepřál, proto byl osud šamanů velmi těžký.

Pokud tedy působili, pak tajně, a rozhodně nemohli dostávat peníze za svou činnost oficiální cestou.“ Nyní se situace uvolnila. V Koreji dokonce vznikla centra, kde se šamanismus vyučuje. Často je navštěvují západní turisté, kteří se chtějí stát šamany. „Je to ovšem velmi nebezpečné,“ poznamenává Kim. „Mnozí zahraniční zájemci sice mají schopnosti stát se šamanem, ale otázkou zůstává, co doopravdy chtějí. Dva týdny jim přece nemohou stačit! Takový rychlokurz je riskantní nejen pro jeho absolventy, ale i pro jejich okolí. Šaman musí umět lidem pomáhat a k tomu vede dlouhá cesta.“

Víc než tradice

„Učení šamanismu je především vyrovnávání té nejběžnější energie. Nejde tudíž jenom o tradici a kulturu, je to něco navíc, jsou to způsoby, které nám umožňují, jak se oprostit od vlastního ega,“ tvrdí další z častých hostů kongresu v Mondsee, šaman Ailo Gaup z Laponska. Poté, co absolvuji jeho seminář, jsem trochu na rozpacích, co si o něm myslet. Nepomáhá mi ani pozdější osobní setkání. Všechny mé otázky odráží svou otázkou: Jak se máš? Odpovídám mu obligátní anglickou formulí „I am fine“, ale přitom cítím její naprostou prázdnotu. Mám se skutečně dobře, když se mi při pohledu do jeho očí potí ruce a třese hlas? Ailo mi proklouzává „mezi prsty“ mrštně jako had a přitom se tváří jako „zrcadlo“. Je těžké dělat rozhovor se zrcadlem, když člověk přitom vidí jen sám sebe…

Ailo Gaup pochází z kmene Saamů (či také Laponců, Loparů). Jsou to původní obyvatelé severní Skandinávie, kteří žijí v Norsku a na poloostrově Kola. Ailo se narodil v Norsku ve městě Kautokeino v roce 1944. Tehdy bylo Norsko obsazeno Němci, kteří se na ústupu před Rusy neštítili ničeho. „Odvlekli pryč některé místní lidi. I já jsem byl odtržen od rodiny,“ vzpomíná Ailo. „U Saamů fungovala křesťanská misie, která mě nakonec poslala do jižního Švédska. Tam jsem vyrostl v jedné venkovské rodině.“ Ailo o sobě hovoří jako o „bláznivém šamanovi“. „Člověk potřebuje hodně odvahy, aby se oprostil od všeho, co mu bylo vštípeno výchovou a kulturou, od všeho, co ho může omezovat,“ vysvětluje.

„Pak musíme mít dost odvahy, abychom se dokázali vzepřít autoritám a překročili tradice. Musíme mít také odvahu, abychom dokázali říct, že určitá tradice je mrtvá a už nám nemůže nic dát, a nesmíme se bát smrti svého ega. Mým šamanským nástrojem je buben. Svůj první buben jsem si udělal, když jsem žil v Kautokeinu. Šamanismus byl tehdy masově démonizován a buben byl považován za nástroj ďábla. Během svého života jsem pro sebe, ale i pro jiné lidi vyrobil řadu bubnů. Každý má své jméno. Jeden z nich je Vdovec. Jeho ženu (buben) zničila bláznivá žena, která se vydala špatnou cestou – zbičovala ji a protrhla kůži.

Sedm snů je název bubnu, který jsem vyrobil pro někoho, kdo potřeboval tak svobodné sny, jaké jen člověk může mít. Ten s názvem Tisíc hor jsem udělal pro osobu, která se potřebovala znovu naučit chodit po zemi. Poslední buben, jenž vyšel z mých rukou, nese jméno Černá labuť.“ Z Ailovy řeči vysvítá, že šamanství je především učení o svobodě. Začínám rozumět tomu, že on svou tradici svým způsobem opustil. „Netvrdím, že tradice je špatná,“ říká. „Lidé ji potřebují stejně jako loďku k překonání řeky.

Když ale přeplujeme řeku, můžeme plavidlo nechat u břehu. I já jsem zpočátku lpěl na naší tradici. Pohyboval jsem se v labyrintu. Mytologie je takový labyrint, a když jím projdeme, necháme za sebou své ego a pak opustíme mytologii jinými dveřmi. Je to jako přechodový rituál. Občas se setkávám s tradičními šamany. Hovořím s nimi o smrti a o tom, jak může náhlá smrt či sebevražda ovlivnit živé. Duše v těchto případech nemůže letět nahoru, nýbrž padá dolů. A přitom by tolik chtěla stoupat vzhůru!“

Černý blázen v dešti

Poprvé ho zahlédnu v malém sále, k němuž vede úzká chodba obklopená z obou stran bronzovými soškami. Tehdy ještě nevnímám souvislost -že jihoafrický šaman Percy Nditembile Konqobe je také umělcem. Na první pohled vypadá skutečně impozantně. Je pestrobarevný jako cizokrajný pták a nepřístupný, jak jen si šamana můžeme představit. Když ho krátce poté, co vejdu do místnosti, žádám o rozhovor, souhlasí – jen si vymiňuje, že bude odpovídat pouze na ty otázky, které uzná za vhodné. To mě trochu zarazí, ale jsem tentokrát připravena nenechat se vykolejit a sypu své dotazy jako z rukávu…

Jihoafrický šaman Percy Nditembile Konqobe

Sedmdesátiletý Percy Nditembile Konqobe je šamanem jihoafrického kmene Xhosa v provincii Gauteng. V pětadvaceti letech zaslechl volání duchů a byl vyzván nejstaršími šamany, aby se stal léčitelem sangoma. Postupně si začal osvojovat znalosti týkající se léčivých rostlin, naučil se věštit budoucnost, stanovovat diagnózu nejrůznějších zdravotních problémů a léčit. Jeho smysl pro spiritualitu a mytologii způsobil, že se stal vyhledávaným tradičním léčitelem. Současně se věnuje tvorbě bronzových skulptur a díky tomuto umění proslul po celém světě. Žije v Sowetu u Johannesburgu v Jižní Africe.

Hlubokým hlasem, občas trochu nakřáplým, mi vypráví svůj příběh. Mluví pomalu, hledá a převrací každé slovo, protože angličtina není jeho mateřštinou a často nenachází vhodná slova. „Bylo to v září roku 1973. Cítil jsem, že už nemůžu dál. Zachvátila mě obrovská bolest. Rozhodl jsem se, že opustím domov,“ vzpomíná Percy na to, jak se stal šamanem. „Odešel jsem na celé tři roky. Prošel jsem Jižní Afriku, Mosambik. Měl jsem tehdy spoustu problémů v rodinném životě. Ženil jsem se velmi mladý. Věděl jsem, že se to nemělo stát, ale stalo se to. A to mi přinášelo smutek. Teď už vím, že jsem svou ženitbu neměl dopustit, protože jsem tehdy ještě neznal sám sebe, nevěděl jsem, kdo jsem. Opustil jsem tedy svůj domov. Provázela mě tato vize: všechno bylo temné, pak náhle zazářilo světlo a zazněl hlas: ,Musíš jít teď!‘ Šel jsem tedy jako smyslů zbavený.

Pršelo. Lidé, které jsem potkával, si mysleli, že jsem šílený. Kam jde ten blázen v takovém dešti? Šel jsem za hlasem, který mě vedl na místo, kde proběhlo mé učení. Bylo šest set kilometrů vzdálené od mého bydliště. Tam jsem se stal sangomou. Od té doby uplynuly desítky let, ale na tento prožitek nikdy nezapomenu. Nebyla to žádná hra, byla to bolestná zkušenost. Je těžké být sangomou, být šamanem. Spousta lidí to nechápe, zdá se jim to jednoduché.

Srdce v tělocvičně

Obvykle ve mně nábožensky praktikující skupiny vzbuzují nedůvěřivost. Při setkání s donem Oscarem Miro-Quesada mi okamžitě vyvstává problém: je pro mě těžké zapojit se do rituálu s neznámými lidmi. Skupinka v tělocvičně se chystá k obřadu. V kouři vonných tyčinek spatřuji na zemi obrazce složené ze směsice křesťanských a šamanských symbolů. Don Oscar vykřikuje cosi v neznámé řeči, tuším v ní kečuánštinu. Je představitelem duchovní tradice Pachakuti Mesa, která spojuje dávné šamanské techniky s prvky prvokřesťanských rituálů. Působí jako léčitel a je také zakladatel mezinárodní nadace Srdce léčitele – THOTH. Jako žák dvou curanderos pobýval v Peru v letech 1969 až 1986.

Svou první zkušenost s mytickou realitou získal díky léčiteli donu Celso Rojas Palomino ze Salas, z malé zemědělské komunity nedaleko města Chiclayo. Poté se začal intenzivně seznamovat s šamanskou tradicí centrálních And v okolí města Cuzco. Své zkušenosti předává prostřednictvím seminářů a od roku 1979 zakládá na světě duchovní komunity, jejichž cílem je vytvořit jakousi „globální absolutní rodinu“. Tradice Pachatuti Mesa je v určitém slova smyslu energetickou mapou, podle níž se může odvíjet duchovní rozvoj jedince a celých skupin.

Na vedlejších oltářích tradice Pachakuti Mesa najdeme množství křesťanských i šamanských symbolů.

Aby don Oscar tradici Pachakuti Mesa přiblížil, připravil si na zeď za svými zády „nástěnku“ s hustě popsanými papíry. Je na ní klasifikace světových stran, duchů, způsobů jejich uctívání atp. Po krátkém úvodu začíná vybírat dobrovolníky. Co čert nechce, vybírá si mě. Sedím na polštářku před oltářem a účastním se uctívání Matky Země – v tělocvičně, což mi vadí. Jak daleko je v tu chvíli příroda! Snažím se potlačit své negativní emoce. Ale nedůvěře se ubránit nemohu. Nemizí ani ve chvíli, kdy stojím proti donu Oscarovi a žádám ho o krátký osobní rozhovor. Ale možná mu křivdím, jeho odpovědi jsou velmi laskavé a chová se otevřeně. Nadace, kterou založil, má pomáhat duchovně tápajícím a nabídnout jim záchrannou síť. Don Oscar je šamanem pro globalizovaný svět. Umí se pohybovat mezi světy a přinést západnímu člověku pradávnou mystiku. Nepochybuji, že má množství západních následovníků a že jeho záchranná síť je pro ně (do jisté míry) nástrojem k vnitřnímu probuzení.

Kudy vedou cesty

Ludmila Oyun, tuvinská šamanka, navštívila podvakrát naši republiku. Seznámila jsem se s ní během rituálu v šamanském centru Adyg eeren (Duch medvěda) v tuvinském hlavním městě Kyzyl a poté u ní po dva týdny bydlela. Tehdy žila v devítipatrovém paneláku se svým synem a dcerou. Byla velmi otevřená, setkávání se s cizinci ji vzrušovalo a naplňovalo velkým elánem. Toužila se vyprostit z prostředí, v němž se ocitla, protože dříve bývala ženou vysoce postaveného vojenského důstojníka a sama působila jako učitelka. Po rozvodu se jí zhroutil svět a začala žít se třemi dětmi na samém prahu bídy. V té době ji oslovili duchové. Už dříve tušila, že má jisté schopnosti po babičce, která byla šamankou. Asi o dva roky později byla v Kyzylu založena šamanská škola při centru Chatyg tayga a Ludmila byla přijata jako jedna z uchazeček. Škola byla bezplatná a k jejímu absolvování byl nutný šamanský původ. Po roce studia a po konečném zasvěcení na břehu Jeniseje se Ludmila stala šamankou.

Ke svým obřadům používá tuvinská šamanka barevné stuhy a také kameny.

Ludmila ovládá tradiční tuvinský způsob věštění ze 41 kamenů a zabývá se rovněž tuvinskou astrologií. Vytváří ochranné duchy eereny z pěti různobarevných stuh (bílá, žlutá, červená, modrá a zelená), které člověka ochraňují před uřknutím, uhranutím, odpuzují zlé duchy z jeho příbytků nebo z automobilu. V poslední době založila vlastní šamanské centrum Buben světa. Příliv turistů do Tuvy totiž místní podnikavé šamany přiměl k tomu, že začali zřizovat tzv. šamanská centra, což poněkud protiřečí tradici, která „shlukování šamanů“ popírá. Šamanské legendy a vzpomínky pamětníků dokládají pouze hádky a rozbroje mezi šamany. Ostatně v praxi k tomu také dochází, protože spousta šamanských center se kvůli svárům rozpadá a vznikají nová. Šamani bojují o svá sídla, o pacienty, o společenský vliv a ocenění.

Chránit tradici

Cestující šamani se stále více vzdalují vlastním kulturám a tradicím, protože i jejich způsob života se v konfrontaci s jinými kulturami mění. Vzpomínám si na rozhovor, který jsem vedla s jednou tuvinskou šamankou, jež v poslední době buduje v Kyzylu další šamanské centrum, tentokrát v krystalickém stylu New Age. Lidé, kteří navštěvují vzdálené země, jsou velmi často vedeni touhou stát se šamany a v dálce hledají své sebepotvrzení. Tohle „cestující šamani“ již také dávno vědí, vzpomeňme na rozhovor s korejskou šamankou Kim, a vytvářejí nabídku v podobě šamanských kurzů. Samozřejmě ne všichni šamani přistupují na tento byznys, mnozí se obávají, že by je duchové opustili.

Hledají proto hranice, které jsou pro ně ještě přijatelné a které již nemíní překročit. Při jednom výjezdu jisté tuvinské šamanky se přihodila událost, jíž jsem byla svědkem. Už nějakou dobu se na ni hněvali duchové. Cítila to a byla neklidná. Stále si hlídala, která sdělení jsou pro jejich posluchače ještě přijatelná, ale velmi často přestupovala „hranici možného“. V jedné chvíli se přihodilo, že se na pláni, kde stála jurta, zčistajasna objevil větrný vír (ačkoli bylo naprosté bezvětří), jurtu nadzdvihl a prudce s ní mrštil. Všichni, kteří v té době v jurtě seděli, to jednotně vnímali jako velké varování.

Nejistota či neustálé kontrolování, kam až ve sdělování duchovních tradic zajít, zaměstnává nejenom Tuvince, ale i příslušníky jiných etnik. Guatemalská šamanka Wilma Pixtum, s níž jsem se v krátkém rozhovoru setkala v Mondsee, k tomuto problému říká: „Při každém výjezdu za hranice své země konzultuji svou cestu s našimi stařešiny. Velmi nám záleží na tom, aby se naše tradice, která se tak dlouho krčila v ústraní, zachovala v ryzí podobě. V posledním desetiletí u nás prošlo iniciací velké množství cizinců, což je pro nás úplně nová situace. Nevíme, jaký postoj k ní máme zaujmout.

Nechceme cizincům zakazovat, aby praktikovali naši duchovní tradici, ale obáváme se, že ji cizí kultury přeformují a pak ji budou v překroucené podobě předávat dál. Každá země má vlastní kulturu, již by měla chránit.“ Smysl výjezdů cestujících šamanů a jejich poslání je jiný, než bývají očekávání jejich posluchačů: skrze porozumění „Jinému“ dojít k sobě sama, naučit se nacházet vlastní kořeny a posilovat vlastní identitu. Neznamená to stát se tuvinským, burjatským, saamským nebo jiným šamanem či mayským knězem, ale dojít opakovaně k poznání, že univerzum neleží nikde mimo nás, ale naopak – je v nás samých.*


Co je vlastně šamanství a kdo je šaman?

Slovo „šaman“ pochází ze Sibiře z tunguzomanžuských jazyků a znamená „rozohněný“. Šaman vstupující do transu se „rozpálí“, aby překonal hranice lidského světa a vstoupil do světa duchů. Šamanem se člověk nestává dobrovolně, je ke svému poslání (šamanství) vyvolen duchy.

Kde ve světě se šamanismus vyskytuje a jak se od sebe jednotlivé lokální směry liší?

Šamanismus se vyskytoval v různých dobách po celé Zemi. Jedná se o víru v duchovní síly přírody, jejíž součástí je také člověk. Šaman prostřednictvím magických operací ovlivňuje dění v lidském světě ve prospěch svých soukmenovců a přitom používá nejrůznější pomůcky, jako jsou buben, palička, bič a ochranné amulety. Jednotlivé lokální směry šamanismu se od sebe liší v souvislosti s krajinou, v níž dotyčný kmen či etnikum žije. Šamanismus je svým způsobem reakcí na přírodní podmínky a způsob života lidí s touto krajinou spjatých. Více najdete na www.samanskajurta.cz

Co je „náplní práce“ šamana? Jen léčba, nebo duchovní život komunity obecně? Řeší šaman třeba spory?

Každý šaman je jedinečný, tudíž i jeho schopnosti jsou jedinečné. Někteří šamani jsou věštci, léčitelé, bylináři, jiní zastávají více roli jakýchsi „přírodních kněží“, obřadníků. Bývají to obvykle velmi zdatní jedinci v „rolích“ běžného života: jsou vynikajícími lovci, řemeslníky, umělci. Jsou to znalci příběhů, vypravěči. Šamana je možné si „najmout“ v případě sporu, a to nejen na ochranu, ale i jako útočníka bojujícího za profit svého klienta. Někteří šamani se uzavření takového kontraktu vyhýbají, neboť se obávají zákona karmy (příčiny a následku), protože negativní energie se vrací k tomu, kdo ji vyšle (černá magie).

S čím šaman pracuje, jak například provádí léčbu? Používá třeba drogy, nebo působí na psychiku…

Šamani pracují různými metodami podle svých schopností. Léčí pomocí bubnu, paličky, amuletů. Vytvářejí nejrůznější extrakty rostlinného a živočišného původu. Léčí pomocí silových míst, elementových rituálů. Někteří používají výtažky z halucinogenních rostlin, které umožňují vhledy do hlubších vrstev vědomí a v případě léčby odhalují příčiny fyzických i duševních obtíží. Některé potřeby afrických šamanů jsou přinejmenším bizarní… Rituály dona Oscara mi moc nevyhovovaly. Matku Zemi jsme uctívali v uzavřené tělocvičně. Nemohla jsem v sobě potlačit nedůvěru.

Jak poznat skutečného šamana od šarlatána?

V knize Poselství šamanů – Rozhovory se šamany 21. století (Práh, 2009) tuto otázku pokládá německý etnolog Geseke von Lüpke tuvinskému šamanovi a spisovateli Galsanu Tschinagovi. A ten odpovídá takto: „Zkuste položit komukoli otázku: Jste šaman? Odpoví-li ano, pak to žádný šaman není. Odpoví-li ne, je docela možné, že máte tu čest se skutečným šamanem. Nejprve ovšem musíte vidět, jak pracuje a jak léčí. Když za ním někdo přijde nemocný, ztěžka dýchající a se slzami v očích, a odchází od něj se smíchem a vzpřímeně, pak nemůžete vyloučit, že jste právě viděl na vlastní oči opravdového šamana.“

Jak se šamani vyrovnávají s moderní dobou?

Mnozí šamani vyjíždějí na pozvání etnologů, kulturních antropologů či dalších zájemců ze svých zemí a účastní se kongresů a konferencí věnovaných šamanismu a léčitelství. Učí se předávat své vědění prostřednictvím seminářů tak, aby bylo srozumitelné cizincům, neznalým kulturního kontextu.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články