Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Cestovatelé ve víru války a politiky

124-1.jpg
Autor článku: Michael Borovička, Pátek, 10. prosince 2010
Autor fotografií: archiv autora
Cestovatelství a politika jsou dvě tak odlišné sféry lidského konání, že se zde na první pohled nemohou potkat titíž lidé. Byly však doby, kdy toto pravidlo neplatilo. Někteří cestovatelé se prostě v politice „namočili“, byť obvykle jen na krátký čas. Někdy úspěšně, jindy dosti nešťastným způsobem. Takovým obdobím byla především první světová válka a vznik samostatné Československé republiky.

Vraťme se však o několik desetiletí zpět. První výjimkou byl světoběžník Čeněk Paclt (1813–1887). Po prohrané válce s Pruskem v roce 1866 měl neustále co do činění s pražskou policií a v roce 1869 se odchodem do zahraničí vyhnul zatčení. Později se v dopisech z jižní Afriky k politickému dění dost vášnivě vyjadřoval, čímž si přivodil značné komplikace.

Manželé Danešovi v australském vnitrozemí v době Danešova diplomatického působení v Austrálii.

Na obou stranách barikády

Pacltovo rebelantství za politickou činnost ještě považovat nemůžeme. V době první světové války však již skutečně politicky vystoupili Enrique Stanko Vráz (1860–1932) a Alois Musil (18681944), i když každý zcela jiným způsobem. Vráz měl za manželku Čechoameričanku a po sňatku v prosinci roku 1897 čas od času pobýval v USA. V roce 1910 tam přesídlil na delší dobu a prosazoval zřízení Národní rady, jež měla jako kulturní, školské a tělovýchovné centrum zastřešovat všechny krajanské organizace. V roce 1911 tento orgán v Chicagu skutečně vznikl a Vráz se stal jeho prvním předsedou.

Po vypuknutí války se Vráz plně přiklonil k myšlence samostatného státu, v jehož prospěch agitoval během více než stovky přednášek. Vyzýval také krajany, aby Masarykovu akci podpořili finančně. Když se roku 1916 v USA konaly prezidentské volby, Vráz během předvolební kampaně mezi krajany agitoval, aby volili Woodrowa Wilsona, neboť správně předpokládal, že tento politik zapojí USA do války na straně Dohody. Vrázovy zásluhy o vznik Československa teprve čekají na objektivní historické zpracování, zatím jsme odkázáni především na publikované vzpomínky jeho dcery Vlasty.

Jiří Viktor Daneš

Český Lawrence z Arábie Alois Musil (1868–1944) vstoupil do politiky na opačné straně fronty. Do kontaktu s nejvyššími dvorskými kruhy ve Vídni se dostal v roce 1912, kdy cestoval po Mezopotámii s princem Sixtem Bourbonským z Parmy. V roce 1915 se vydal na misi na Blízký východ k arabským kmenům, jež měl přimět k vojenskému vystoupení proti Dohodě, ale neuspěl. V roce 1916 František Josef I. zemřel a císařem se stal Karel I., jehož manželka Zita byla Sixtovou sestrou. Musil působil jako dvorní kaplan a Zitin zpovědník, což představovalo velmi významné postavení. Byl dokonce považován za jakousi šedou eminenci dvora.

Patrně pozitivně ovlivnil císaře při rozhodování, zda omilostnit k smrti odsouzené české politiky K. Kramáře a A. Rašína. V posledních letech se potvrdilo, že Musil měl aktivní podíl na tzv. Sixtově aféře, čímž vstoupil do vrcholné evropské politiky. Císař Karel I. odeslal v roce 1917 osobní list svému švagrovi Sixtovi Bourbonskému, jenž byl vysokým důstojníkem v belgické armádě. Obsahoval žádost, aby adresát sdělil francouzskému prezidentovi ochotu Rakousko-Uherska jednat o separátním míru. Dopis v souladu s Karlovými názory stylizoval právě Musil, avšak jak Karel, tak Zita tuto skutečnost samozřejmě tajili. Musil byl Čech a jezuita, tedy přesně to, co nenáviděli Němci. Potvrdila by se tak jejich obvinění, že císař zrádně jedná s protivníkem pod vlivem katolické církve a Čechů. Díky prezidentu Masarykovi Musil po válce jako vynikající odborník získal místo na Karlově univerzitě, avšak s politikou byl v důsledku jeho působení na habsburském dvoře pochopitelně konec.

Frič kontra Beneš

Samostatný československý stát ovšem nabízel příležitost pracovat v jeho vznikajících diplomatických službách. Na první pohled by se mohlo zdát, že k tomu cestovatelé byli přímo předurčeni. Znali svět a ovládali cizí jazyky. Diplomacie však vyžaduje jiné osobnostní vlastnosti než dobrodružné cestování, a tak nepřekvapí zjištění, že někteří slavní světoběžníci se ve službách československého ministerstva zahraničních věcí vůbec neosvědčili, což dokazuje i případ Alberta Vojtěcha Friče (1882–1944).

Známý „lovec kaktusů“ a znalec jihoamerických indiánů se v březnu 1919 vypravil do Paříže na mírovou konferenci, kde nabídl své služby Edvardu Benešovi, jenž jej pověřil propagací československé věci a vyřizováním obchodních záležitostí v Jižní Americe. Pro ministerstvo zahraničních věcí, v jehož čele stál Beneš, Frič pracoval rok. Po návratu projevoval hluboké roztrpčení jak nad vlastním působením, tak nad poměry v republice.

Enrique Stanko Vráz na počátku 20. let

Napadal v tisku jednotlivé politiky, často nepodloženě. Brojil proti rozdělení Těšínska i proti údajně nesprávnému využití peněz ze sbírek amerických Čechů pro republiku. Hlavním objektem jeho nenávisti se stal právě Beneš, jehož bez důkazů obviňoval, že se obohatil. Ministr zahraničních věcí pak v senátu na interpelaci týkající se Fričova působení v Jižní Americe odpověděl: „A. V. Frič přišel ke mně loni zjara do Paříže, když jsem byl na konferenci.

Žádal mne, abych ho jmenoval vyslancem republiky pro Jižní Ameriku. Mluvil jsem s ním několikrát, avšak hned po prvním setkání jsem se přesvědčil, že na místo vyslanecké a vůbec do služby zahraniční se nehodí. Je to člověk velmi chorý a nervově do nemožnosti rozdrážďovatelný s imaginací až do bizarnosti nemocnou.“ Frič zřejmě sám pochopil, kde jsou jeho meze, a politické činnosti se v roce 1921 definitiv­ně vzdal.

Negativní zkušenost se službou v československé diplomacii učinila ve své době jediná česká cestovatelka Barbora Markéta Eliášová (1885–1957), která ze svého předválečného ročního pobytu v Japonsku v letech 1912–1913 tuto zemi důvěrně znala. Roku 1920 se ujala práce koncipientky na nově zřízeném československém vyslanectví v Tokiu. Jejím šéfem byl ctižádostivý ambasador Karel Pergler, který měl konfliktní vztahy se šéfem československé diplomacie Edvardem Benešem, což se pochopitelně promítalo do napjaté atmosféry na vyslanectví. Po roce a půl Eliášová odcestovala do vlasti, kde napsala nevelkou knížku Pod Karlem Perglerem: Rok života na československém vyslanectví v Japonsku (1921), která je zajímavou sondou do zákulisí československé diplomacie těsně po vzniku státu. O diplomatickou kariéru se Eliášová už nikdy nepokusila.

Úspěšní diplomaté

Zcela jiný případ ztělesňoval spisovatel a cestovatel Jan Havlasa (1883–1964), jenž měl už před první světovou válkou bohaté cestovatelské zkušenosti. Znal Spojené státy, Tichomoří, Čínu, Japonsko, jihovýchodní Asii a Indii. Po devíti letech v zahraničí se vrátil na podzim roku 1913 domů, avšak první světová válka mu na čtyři roky uzavřela cestu za hranice. Havlasa byl na rozdíl od Musila zaměřen protirakousky, v roce 1916 se za brožuru Vztah koloniální politiky k světové válce dokonce ocitl ve vězení.

Alois Musil v době první republiky

V říjnu roku 1918 se stal členem Národního výboru a následujícího roku i členem československé delegace na mírové konferenci v Paříži. Platil za odborníka na koloniální otázku, což potvrzuje jeho další kniha České kolonie zámořské vydaná v témže roce. Jeho dosavadní zkušenosti jej předurčovaly k diplomatické službě, a proto se stal na čtyři roky vyslancem ČSR v Brazílii.

V roce 1929 jej Společnost národů vyslala jako člena opiové komise do Barmy. Za druhé světové války se zapojil do zahraničního odboje a působil v letech 1943–1947 jako československý vyslanec v Chile. Geograf světového jména a cestovatel Jiří Viktor Daneš (1880–1928) se po skončení první světové války aktivně podílel na budování československého státu. Vzhledem k tomu, že byl jako profesor pražské univerzity dopisujícím členem Queenslandské královské akademie (Royal Queensland Academy), byl jmenován prvním československým konzulem v Sydney. Během této mise, která se uskutečnila v letech 1920–1923, procestoval nejen celý australský světadíl, ale i Tichomoří a Nový Zéland. Své zkušenosti úspěšného diplomata vtělil do knihy Tři léta při Tichém oceáně.

Na pravici politického spektra

Neblahé důsledky mělo politické angažmá pro profesora botaniky, cestovatele a klasika české cestopisné fotografie Karla Domina (1882–1953), jenž spolu s geografem Danešem procestoval v letech 1909–1910 Nizozemskou východní Indii a Austrálii a s manželkou po válce Ameriku. V akademickém roce 1933–1934 zastával funkci rektora Karlovy univerzity. Během svého působení v tomto úřadě vyvolal svým projevem aféru, která vstoupila do dějin jako insigniáda. Šlo o celkem legitimní požadavek, aby německá univerzita v Praze předala české Karlově univerzitě historické univerzitní insignie. Po vzniku Československa byla na základě zákona z 19. února 1920 stanovena za nástupkyni Karlova učení česká univerzita. Dominův projev však vyvolal protiněmecké a protižidovské akce pravicově a nacionalisticky orientovaných českých studentů, které vyvrcholily útoky na demokratické politické a kulturní instituce a ničením německých a židovských obchodů.

Domin byl členem Československé národní demokracie, později Národního sjednocení, které také v letech 1935–1939 jako poslanec reprezentoval v parlamentu. Patřil rovněž mezi členy fašistické organizace Vlajka. Za druhé republiky stál určitou dobu v čele polofašistické organizace Akce národní obrody (ANO). Patnáctý březen 1939 však byl pro Domina nepřekročitelným mezníkem. Zřejmě si uvědomil, kam ho jeho dosavadní politická činnost přivedla, a stáhl se do pozadí. S českou kolaborací pak už neměl nic společného. Karel Domin byl vynikajícím přírodovědcem, profesor Václav Černý jej však ve svých pamětech označil za člověka „lidsky slušného, ale politicky primitivního“. Domin zemřel osm let po skončení války v úplné společenské izolaci.

V následujících desetiletích vstupovali cestovatelé do politiky jen zřídka. Připomeňme jen světoběžníka a spisovatele Otakara Batličku (1895–1942), jenž se za okupace stal členem odbojové organizace Obrana národa, byl zatčen a v koncentračním táboře Mauthausenu zastřelen při pokusu o útěk. A Jiřího Hanzelku s Miroslavem Zikmundem, kteří se v 60. letech dostali do sporu s komunistických režimem kvůli kritické zprávě o poměrech v Sovětském svazu (Zvláštní zpráva č. 4). Byly to však jen výjimky potvrzující pravidlo, že politika a cestovatelství se protínají jen výjimečně, že jsou to dva zcela odlišné světy.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články