Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Cestopis jako nástroj třídního boje

108-1.jpg
Michael Borovička, Čtvrtek, 8. červnaec 2010
Cestopis jako literární žánr existuje už staletí. Ovšem teprve komunisté připadli na myšlenku, že i cestopis by mohl sloužit jako propagandistický prostředek. Jeho autor přece může země „našeho“ tábora opěvovat a ty „imperialistické“ vylíčit v nejčernějších barvách.

První cestopisné práce tohoto podivného typu se v Československu objevily hned po vzniku Sovětského svazu. V období první republiky se do této zaostalé a občanskou válkou rozvrácené země vydala řada levicových spisovatelů, jejichž pera pak po návratu vykouzlila díla, která na různé literární úrovni SSSR realitě navzdory opěvovala. Často pak titíž lidé cestovali na Západ, který poté se vším všudy zatracovali.

Jan Drda a Jiří Hronek (se zápisníkem) mezi ukrajinskými kolchozníky

Zuřivý reportér

Velkým světoběžníkem tohoto typu byl talentovaný spisovatel a novinář Egon Ervín Kisch (1885–1948), jenž dosáhl přinejmenším evropské proslulosti. Kisch byl přesvědčený komunista. Pocházel z tradiční pražské německé židovské rodiny, byl mu však vlastní kosmopolitismus. „Zuřivý reportér“ navštívil Sovětský svaz, západní Evropu, Spojené státy, Čínu i Austrálii. Zúčastnil se i španělské občanské války a za druhé světové války žil v Mexiku. Ve svých cestopisných reportážích dokázal zčásti své ideové přesvědčení potlačit. Tvrdil, že reportér nemá tendence, nemá co ospravedlňovat a nemá stanoviska. Držet se tohoto principu se mu však mnohdy nedařilo.

Kischův cestopis Caři, popi, bolševici (1927) a později i Asie od základů změněná překypují až na některé mírně kritické pasáže obdivem k novým poměrům v bolševickém Rusku. Z tohoto hlediska se Kisch připojil k těm autorům, kteří se pokoušeli vytvořit nerealistický a zidealizovaný obraz sovětské společnosti, jemuž pak část veřejnosti podlehla. Dalšími jeho cestopisy jsou Americký ráj (1930), Tajná Čína (1933) a Přistání v Austrálii (1937). Zejména Americký ráj bohužel sklouzává na úroveň ploché protiamerické agitky.

Zastavme se podrobněji právě u této Kischovy knihy. Autor vyloženě nelže, ale záměrně si vybírá pouze to, co není na americké společnosti právě tím nejkrásnějším. Nenachází proto v této zemi nic dobrého. Chybí tu početná střední třída Američanů, ta jako by pro něj neexistovala. Zná jen zazobané vykořisťovatele počítající ve dne v noci dolary a zbídačelé proletáře, nic mezi tím. Kde mu realita nestačí, vymýšlí si nesmysly – žvýkačka jako společenský mor, Hollywood jako nelidská továrna na filmový kýč…

Sbírka letenek Jiřího Hronka z počátku 50. let, kdy pro obyčejného smrtelníka bylo cestování dále než na Slovensko nesplnitelným snem.

Podle toho vypadají i názvy kapitol: Obchod s lidmi v Hollywoodu, Její Veličenstvo žvýkací guma, Hřbitov bohatých psů… Jediná kapitola, která se vymyká tomuto schématu, pojednává o tehdy levicově zaměřeném Charliem Chaplinovi. Tento nelaskavý a neobjektivní přístup k realitě je příčinou, proč Kischovy dobře napsané cestopisy rychle propadly sítem času. Zcela jiný přístup volil ve stejné době Karel Čapek, proto jeho cestopisné črty nacházejí své vydavatele a čtenáře i v dnešní době.

Sovětský svaz – náš vzor

Otevřenou propagandou pak byla reportážní literatura o Sovětském svazu z pera komunistických intelektuálů. Prvním z nich byl Ivan Olbracht (1882–1952), vlastním jménem Kamil Zeman, jenž navštívil sovětské Rusko již dva roky po říjnové revoluci. Jeho Obrazy ze soudobého Ruska (1920–1921) mají prý být sice inspirovány Karlem Havlíčkem Borovským, ale zatímco Havlíčkovy Obrazy z Rus byly výrazem autorovy deziluze z poměrů v zemi, Olbracht čtenáři předkládá dílko plné nekritického obdivu.

Marie Majerová odjíždí do SSSR o čtyři roky později než Olbracht, navštěvuje Moskvu, Petrohrad a Krym a po návratu píše knihu Den po revoluci. Co jsem viděla v SSSR (1925). Je to opět propagandistická kniha, jež se snaží vyvolat představu, že v SSSR se rodí nový, lepší člověk. Najdeme v ní i takovéto perly: „Myslím,“ řekla Anna Vasiljevna, „že rodina je docela protisociální zřízení. Kapitalistická společnost stojí už jenom na rodině, a rodina zaviňuje, že proletariát stále ještě jest pod panstvím buržoasie.“ (s. 98)

Je to kniha o období nové ekonomické politiky, zkráceně NEP, kdy Rusko dosud zcela neztratilo svou původní tvář a k hrdinům dne ještě patří lidé jako Trockij či Bucharin, které dal Stalin za čas zlikvidovat. Majerová později navštívila také severní Afriku (Alžírsko a Tunisko) a z této cesty vytěžila cestopis Africké vteřiny. Kniha má mnohem méně ideologický náboj, autorka však přesto dobrovolně přijímá za své schéma, které bylo typické pro komunistické autory píšící o zemích třetího světa: dobří, ušlechtilí domorodci, nevinní jako děti, vše špatné pochází od bídných a zločinných evropských kolonizátorů.

Nejznámější ze „sovětských“ reportáží je nepochybně kniha Julia Fučíka nazvaná V zemi, kde zítra již znamená včera. Komunistický novinář přijíždí ilegálně do SSSR až v roce 1930, kdy už je u moci Stalin, kdy probíhá násilná kolektivizace, na Ukrajině a v jižním Rusku umírají miliony rolníků během uměle vyvolaných hladomorů, rozjíždějí se zinscenované politické procesy.

Alegorický vůz moskevské mládeže při protiválečné manifestaci. Foto z knihy Marie Majerové Den po revoluci

Fučík však o tom samozřejmě nic neví. Jako zručný manipulátor pracuje s fakty, ale jen s těmi, které se mu hodí. Používá hojně statistické údaje, jimiž se snaží dodat váhu svým tvrzením, původ dat však neuvádí. Není to vlastně cestopis, ale tlustá propagandistická brožura. V předmluvě k druhému vydání v roce 1947 Gusta Fučíková a Ladislav Štoll píšou, že „Julius Fučík nás učí srovnávat a poznávat“, ale pravý opak je pravdou. Fučíkova kniha je jedna velká lež, nemající s realitou nic společného. Její literární úroveň je nevalná, s Kischem, ale i Majerovou nesrovnatelná. Druhá Fučíkova návštěva SSSR pak spadá do let 1934–1936.

Ve 30. letech ještě navštěvují zemi sovětů Marie Pujmanová a Géza Včelička. Pujmanová píše Pohled do nové země a Včelička Dvě města na světě, což je politická reportáž fučíkovského typu o Moskvě a Leningradu. Vydání z roku 1951 obsahuje i Včeličkův předválečný cestopis V zemi hákového kříže.

Autor využil své zkušenosti z cest do Německa v letech 1932 a 1933, kdy navštívil Norimberk, Drážďany, Berlín a Hamburk, a z cesty do Sovětského svazu podniknuté v roce 1934, především do Moskvy, Gorkého (dnes Nižnij Novgorod) a Leningradu. Opět zde nemůžeme očekávat setkání s realitou, zato můžeme číst výkřiky podobného typu: „Ano, Antoníne! Je to prosté, veliké, nevyhnutelné.

Také Stalin je Leninem!“ (s. 261) Na adresu jistého zkrachovalého živnostníka zde Včelička píše: „Nu v tom to však tkví, Václave Materno! Poněvadž ses nechtěl stát kapitalistou, udělali z tebe druzí kapitalisté proletáře! Ach, kdybys byl kapitalistou, musil bys to udělat také tak!“ (s. 324) Václav Materna to však pochopil, proto o něm Včelička píše – odešel do SSSR, kde se stal úderníkem práce.

Po „Vítězném“ únoru

Komunistický režim po roce 1948 dokázal k propagandistickým účelům zneužít vše možné i nemožné, a proto ani cestopis nebyl výjimkou. Země socialistického tábora musely být líčeny v růžových barvách, a pokud zde ještě jako dědictví kapitalismu zůstaly nějaké nedostatky, budou jistě v nedaleké budoucnosti odstraněny. Sem patřily i „pokrokové“ rozvojové země, jež se právě chystaly roztrhnout okovy kolonialismu. V kapitalistických státech měly naopak být vylíčeny a zveličeny jen jejich stinné stránky. V té době vycházely ve vysokých nákladech cestopisy komunistických autorů z období první republiky, které těmto požadavků skvěle vyhovovaly, ale vznikala i zcela nová díla.

Marie Majerová v SSSR na velkých stavbách socialismu

Jmenujme například novináře, publicistu a spisovatele Jiřího Hronka (1905–1987), dnešnímu čtenáři již zcela neznámého autora. Hronek se stal novinářem, ale současně chtěl být spisovatelem. Aktivně se účastnil druhé světové války, z níž vytěžil tři knížky. Po válce se plně ztotožnil s novým režimem, stal se generálním tajemníkem prokomunistické Mezinárodní organizace novinářů, pracoval v hnutí Obránců míru a hodně cestoval. Koncem 40. a počátkem 50. let byl jedním z mála Čechů, kteří se mohli volně pohybovat po světě. Navštívil řadu západoevropských zemí, Spojené státy americké, Čínu, Koreu Mongolsko… Podle vlastních slov nalétal 100 000 kilometrů.

Je smutné, že ze svých bohatých cestovatelských zkušeností dokázal vytěžit jen knihu Široširým světem (1954), která je nízkou, až slabomyslnou esencí výše zmíněných „literárních“ přístupů. Nejsmutnější na ní je to, že byla určena mládeži, pro kterou byla v této době podobná četba jedinou možností, jak se něco dozvědět o světě za železnou oponou. A mládež si přečetla třeba toto: „Už roku 1947, tři roky po válce, pozastavili jsme se nad bohatstvím zboží v moskevských obchodech. Ale to nebylo nic proti tomu, co jsme v nich našli o tři roky později. A kdybychom popisovali moskevské obchody dnes, potřebovali bychom ještě více slov a řádků. Stejně je tomu, řekněme si to hned, s cenami. Nemá smysl o nich mluvit, protože ceny každý rok klesají.

Na kapitalistickém Západě je tomu jinak.“ Takto koncipované cestopisné reportáže převažovaly až do poloviny 50. let. Za zmínku stojí, že se na tomto vymývání mozků čtenářů nepodíleli skuteční cestovatelé, ale osvědčení komunisticky orientovaní spisovatelé a básníci, jako byli třeba zmíněná Marie Majerová (Deset tisíc kilometrů nad Sovětským svazem, 1947; Pod Kavkazem, 1949), Jarmila Glazarová (Leningrad, 1950; Jaro Číny, 1954), Marie Pujmanová (reportáže z Bulharska a Polska Slovanský zápisník, 1947; básně Čínský úsměv, 1954; a z Indie Modré Vánoce, 1958), Adolf Hoffmeister (Pohlednice z Číny, 1954; Dalekohled aneb Kdo nevěří, ať tam běží, 1956), Jan Drda (reportáž z Jižní Ameriky Horká půda, 1955). Tyto tendence ovšem pronikaly i do básnické tvorby s cestovatelskými tématy.

Opravdoví cestovatelé v této době nepublikovali. Cestopisy, jejichž autory byli kupříkladu vědci, kteří nebyli ochotni k úlitbám režimu, museli počkat na vydání svých prací až do druhé poloviny 50. let. Tehdy už se nemuselo psát jen o tom, že v SSSR je pracujících ráj a naopak že na prohnilém Západě válkychtivý imperialista jedním svým ohavným pařátem svírá měšec naditý dolary a druhým rdousí nebohého proletáře.


Majerová, M.: Den po revoluci. Praha, Komunistické nakladatelství a vydavatelství, 1925.

Ilustrace a foto repro z knih: Včelička, G.: Dvě města na světě. Praha, vydavatelství družstevní práce, 1951. Hronek, J.: V široširém světě. Praha, Státní nakladatelství dětské literatury, 1954.

Majerová, M., Hochman, J.: Americké vteřiny včera a dnes. Praha, Státní nakladatelství krásné literatury, 1964.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články