Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Cesta za grálem aneb Co chybí v Šifře mistra Leonarda

094-000.jpg
Miroslav Čapek, Čtvrtek, 4. prosince 2008
Jedna z legend praví, že grál v podobě poháru z Ježíšovy poslední večeře přinesl Josef Arimatejský do Anglie.

Je spojován především s opatstvím v Glastonbury. Tady někde by měl být pochován král Artuš a nacházet se i svatý grál.

A pak je tu ještě jiný příběh. O nic méně fantastický než ten první. Zavádí nás do jihofrancouzského Languedocu. Do kraje, který se ve 12. století podobal rozkvetlé zahradě a na poli kultury a vzdělanosti v celém západním světě mu nebylo rovno. Podle pověstí byl v té době grál, ať už to bylo cokoli, právě tady.

Možná, že nějak souvisel s Máří Magdalenou, která sem unikla po Ježíšově smrti z Palestiny. Také se tvrdí, že ochranu grálu měli na starosti templáři a pak na konci 12. století kataři.

Templáři

Tento rytířský řád k sobě přitahuje pozornost všech příznivců tajemných propletenců už od samého založení na počátku 12. století. Tehdy vznikl ve Svaté zemi s posláním chránit poutníky na cestě k Ježíšovu hrobu. Podle jiných teorií měli ale templáři najít v Palestině důkazy o královském původu Ježíše a o pokračování jeho pokrevní linie. Řeč je o Ježíšovu potomstvu, tedy královské krvi, jinými slovy o svatém grálu.

A jak souvisí tajemní templáři s Languedocem? Celkem jednoduše. Po porážce ve Svaté zemi se křižáci a s nimi i templáři vraceli zpátky do Evropy. Nejvíc jich našlo svůj domov v Anglii a ve Francii.

Languedoc, který ochotně otevíral dveře všem impulzům, ať už přicházely z Východu či Západu, byl pro templáře, kteří si v Palestině osvojili leccos z orientálních mravů, velmi zajímavý. Ale zpátky ke grálu. Pro jeho hledače je asi nejdůležitější templářský velmistr Bernard de Blancheford. V čele templářů stál od roku 1153. Spolu s jeho jménem se poprvé setkáváme i s klíčovou lokalitou Rennes-le-Chateau. Teď už je to správní místo celého kraje. Říká se, že to byl právě řečený velmistr, který sem povolal pouze německy mluvící horníky a pověřil je jakýmsi tajným úkolem. Šlo o ukrytí pověstného templářského zlata nebo případně nějakých cenných informací, ke kterým přišli templáři během svého pobytu v Palestině? Nikdo neví. Svatý grál sem ale od té doby přitahuje doslova mraky hledačů pokladů. Výsledek – zatím podle všeho nulový. Štěstí neměli ani nacisté, kteří sem za druhé světové války vypravili několik expedic.

Kataři

Ideálním výchozím bodem pro putování Languedocem je Carcassone, nejspíš dnes vůbec nejzachovalejší středověké město v Evropě. Původně jej založili galští osadníci. Pak přišli Římané a v 5. století je vystřídali Vizigoti. V 8. století bylo město nějaký čas v rukou Maurů, než jej znovu zpátky dobyli Frankové. Proč tak dlouhý výčet majitelů? Inu, je to proto, abychom lépe pochopili otevřenost zdejších obyvatel k rozličným a ve zbytku křesťanské Evropy až kacířským názorům na svět a na Písmo svaté, které jinde platilo za dogma. Jak se dalo čekat, tak razantní odpověď Říma na sebe nedala dlouho čekat.

Tehdejší papež Innocent III. začal neprodleně troubit na poplach a na Languedoc svolávat hromy blesky.

Carcassone leželo přibližně uprostřed tzv. Pays Cathare, tedy Země katarů. Světskou moc zde držela v rukou bohatá a na svou dobu poměrně volnomyšlenkářská knížata. O duchovní život se starali tzv. perfecti neboli dokonalí. Odmítali hmotné statky, zavrhovali kostely, takže kázali na volných prostranstvích a ve svém chápání křesťanství se vraceli k jeho kořenům. Tedy bez přepychu a mocenských intrik, běžných a oblíbených to souputníků katolického kléru.

Jinými slovy náboženská reforma a renesance ducha. V temném středověku věc neslýchaná a hlavně nepřípustná.

Křížové tažení

V roce 1209 vtrhla na papežův popud do Languedocu křižácká vojska. Kataři byli vyhlazeni a jejich nádherná města se změnila v ruiny. Když teď projíždíte Languedocem, nejdete sotva několik polorozpadlých katarských hradů. Nic víc. Všechno ostatní muselo zmizet. O nemilosrdném způsobu vedení boje svědčí následující příklad. Když bylo obklíčeno Béziers s dvaceti tisíci obyvateli, otázal se křižácký velitel papežova zástupce, jak pozná kacíře od dobrých katolíků. Památná odpověď zněla: Zabte je všechny, Bůh si je pak roztřídí.

Kdo se vydá po stopách katarů, nebo snad dokonce pátrá po svatém grálu, nesmí vynechat Montségur. Právě Montségur byl prý oním legendárním Hradem grálu.

Jisté je, že pro katary znamenal mnoho. Už jenom samotný výstup k němu není nic snadného. Hrad stojí na vrcholu strmé hory, takže se pořádně zapotíte.

Cesta vzhůru vede po vyšlapané kamenité stezce a vezme dost sil člověku oblečenému nalehko a bez zavazadel, natož pak v brnění a s těžkou výzbrojí. Není tedy divu, že jeho obléhání trvalo dlouhých osm měsíců. Pět set obránců se však desetitisícové křižácké přesile nemohlo bránit navždy. Hrad byl dobyt a přes dvě stovky katarů pak na louce pod ním upáleno. Ještě předtím se ale několika vyvoleným podařilo uniknout. S sebou prý odnesli legendární katarský poklad. Že by znovu svatý grál?

Podivínský farář

Jenom pár kilometrů od Montséguru najdeme už jednou zmiňované Rennes-le-Chteau. Jezdec na koni by to zvládl za půl dne. Před sto lety tady žil farář Sauniére. Chudý, bezvýznamný člověk, který doslova přes noc pohádkově zbohatl. V posledních deseti letech života utrácel miliony. Jak přišel k penězům, podle všeho nikomu neprozradil a tajemství, bylo-li jaké, si vzal do hrobu.

Dodnes se ví jenom to, že ve městě opravil a výstředně vyzdobil kostel zasvěcený Máří Magdaleně. Mimochodem nad jeho dveře umístil nepochopitelný nápis Terribilis est locus iste neboli – Toto místo je hrozné. Dále nechal postavit Magdaleninu věž s nádherným výhledem do údolí a na vzdálené Pyreneje a také přepychovou vilu Betania, kde podle všeho přijímal významné návštěvy. To vede mnohé ke vcelku přijatelnému vysvětlení, že totiž podnikavý abbé zbohatl na nezákonně odsloužených mších majetným mecenášům.

Milovníci záhad naproti tomu odkazují k tajemstvím, jejichž zveřejnění by otřáslo nejen Vatikánem, ale celým křesťanským světem. Něco jako Brownův trhák Šifra mistra Leonarda. Hmatatelné důkazy ovšem chybějí, takže řečeno s dávným Parzivalem (poč. 13. století) musíme poctivě přiznat, že toho vlastně o grálu v podstatě pořád víme pomálu.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články