Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Cesta nekončí pod Huascaránem

80-81.jpg
Autor článku: Jiří Müldner, Čtvrtek, 21. února 2013
Autor fotografií: Jiří Müldner
Huascarán. Hora, která láká, ale i hrozí. Záhadná a smutně proslulá tragédií z roku 1970, kdy pod lavinou pohřbila československou expedici. Minulý rok se k jejímu překonání odhodlala naše malá výprava. Před pár lety nám hora dala košem, ale teď nám určitě neodolá!

K výpravě, kterou zatím čítám já a kamarád Myšák, se připojil Krysa a bylo na světě silné duo „hlodavců“. Měsíc před odletem se přihlásil Alofok a přímo v Peru v Huarazu nás čeká Tomáš, kuchař a doktor výpravy v jedné osobě, který se už toulal po Jižní Americe půl roku. Čeká nás důkladná aklimatizace a pak už konečně pokus dobýt vrcholové plató nebezpečné hory.

Cesta nekončí pod Huascaránem

Už v Huarazu, ve výšce 3100 m n. m., se hůř dýchá. Musíme co nejdříve začít s aklimatizací. Přímo v dohledu našeho hostelu se vystavuje několik kandidátek. Vyhrává to Wallunaraju – asi 5600 m vysoká poněkud korpulentní dáma s čepicí z vanilkové zmrzliny. Jen dva z nás ji ale dokázali dobýt – ostatní zápasili se střevními problémy.

Jako druhý cíl vybíráme údolí Ishinka. Přímo nad údolím se tyčí úchvatná Toclaraju. Vybrali jsme místo asi v 5000 m n. m. těsně pod ledovcem. Plácek stěží pro naše dva stany, zato výborně chráněný skalami před větrem.

Ráno budíček ve dvě, rychlá snídaně, nasadit mačky, popadnout cepíny, batoh na záda a tradá za tou naší krasavicí. Obcházíme trhliny a pomalu stoupáme tam, kde tušíme vrchol. Hvězdy se kamsi ukryly před našimi užaslými zraky a vítr stále neodbytněji huláká, že tato dáma se nezrodila pro nás. Za chvilku je mlha, že by se dala krájet, ledové jehličky nás šlehají do tváří a naše sebevědomí se znatelně přiblížilo nule. Dostali jsme kopačky. Sto metrů pod vrcholem troubíme k návratu. Motáme se mezi trhlinami, vlastní stopy nám dávno zavál sníh a jsme opravdu šťastní, když se z mlhy vyloupnou siluety našich stanů.

V Huarazu jsme sbírali síly a kuráž. Památky tu nejsou, zato dost hospod a barvité tržiště.

Vlastenecká motivace

V Huarazu si lížeme rány a hledáme ztracené sebevědomí v místních barech a hospůdkách. Památkami město neoplývá, centrem života je tržiště, kde na nás zírají uťaté ovčí hlavy a kde vrážíme do oškubaných kuřat, která v hejnech visí za pařáty kolem každého masného krámku. Na zemi piští morčata uvězněná v pytlích od brambor a jejich příbuzní už leží stažení z kůže na prodejním pultu nad nimi. Radši se pozastavíme o kousek dál a smlouváme o ceny za okurky a rajčata. Pestrobarevně oblečené indiánky a indiáni v pončech jsou přátelští a kupodivu tu prodávají i ovesné vločky, instantní bramborovou kaši, konzervy a různé další pochutiny, které lze s sebou táhnout do hor.

Do Yungay trvá cesta asi dvě hodiny, taxi nás vysypalo přímo před hostelem Gledel, jehož majitelka je seňora Rusula, která se o nás celý pobyt starala jako o vlastní. Naše naděje na odpočinek zmařila dvojice horolezců z Čech Misky s Aťoušem, kteří právě oslavovali svůj výstup na Huascarán. Rusula si výstupu skutečně považovala a upekla klukům dort s pečlivě vyvedeným vyobrazením kopce i cukrářskou polevou napsanými jmény obou hrdinů. Tvrdila, že byli první a zatím i poslední, kdo tento rok vystoupili až na vrchol. Rozhovořila se o silných německých, italských a francouzských družstvech, která se vrátila s nepořízenou, což v nás vzbuzovalo obavy, ale i burcovalo naše vlastenecké cítění. Nicméně bujarý večírek jsme přežili a mohli jsme se konečně vydat na náš vysněný kopec.

Cestou do údolí Ishinka. Nad ním se tyčí vrchol Toclaraju, který nám má sloužit jako aklimatizační rozcvička.

Stopy přátel

Řidič nás ve vesnici Musho vyklopil před chatrčí místního arriera (pronajímatele oslů). Vesnička ve výšce 3050 m n. m., takže nás čeká 3718 metrů převýšení. Nad námi se tyčí jako gigantická ňadra veleženy sněhobílý dvojvrchol Huascaránu. Téměř nahá, oděná jen v negližé z větrem rozvířeného sněhu. Koukáme na své vousaté, nemyté tváře s červenými nosy a říkáme si, jestli to od nás není příliš velká troufalost zkusit se jich dotknout. Navíc i ti svědomití Němci, šarmantní Francouzi, sebevědomí Italové si nesáhli… Ale zvědavost a touha nás nenechají na pokoji, a tak vyrážíme nahoru.

První den jsme vystoupali až na Refugio don Bosco. Tahle parádní horská chata švýcarského typu je položená ve výšce 4700 m n. m. Těšíme se, jak jinak, na pivo. Správce chalupy Juan nám ale se sklopenými zraky sdělil, že všechno pivo vypili nějací veselí amigos odněkud z centra Evropy. Vše nám bylo hned jasné. Stopy našich vykutálených kamarádů Misky a Aťouše byly více než zřetelné. Jejich pozornosti naštěstí unikla láhev havanského rumu, kterou jsme pak s Juanem bleskově vypili na kuráž.

Druhý den našeho výstupu se zdál odpočinkový, čekalo nás jen 700 metrů převýšení. Jenže když se slunko dostalo na své dráze výš nad obzor a jeho paprsky začaly tavit sníh a pot se nám řinul do očí, už se nám výstup tak pohodový nezdál. Slunce z nás ždímalo poslední zbytky energie a před očima se míhaly rudé skvrny. Batohy těžkly a dech se zrychloval. Odpoledne jsme se s úlevou svalili na ledovec v místech, kde byly zřetelné stopy po stanech našich předchůdců. A začala každodenní rutina na ledovci. Vysekat místa pro stany, postavit ty chatrné pididomečky a pak tavit sníh, vařit a pít, co to jen jde…

Ráno vycházíme relativně brzy, abychom ledovec plný trhlin překonali, dokud je sníh tvrdý a nehrozí takové riziko, že se propadneme kamsi do ledových hlubin. Motáme se rozpraskaným ledovcem, odpoledne přijdeme do jakési sněhové rozsedliny a… jako perníková chaloupka se před námi vyloupl stan. Za okamžik nám už Žiži podává čaj. Opět Češi. Žiži s Pájou, které jsme už na své pouti po peruánských kopcích potkali několikrát. Večer vaříme spoustu vody a pak se snažíme usnout a nabrat co nejvíc sil. Nervozita je patrná hlavně na mně.

Cesta na Huascarán je každý rok jiná: některé trhliny se skryjí pod sněhem, jiné se objeví.

Konečně na plató

Další den v šest už se navazujeme na lano a vyrážíme mezi trhlinami do sedla mezi severním a jižním vrcholem. Až tam je vše jasné, svah mírný a cesta relativně zřetelná. Zapátrali jsme v paměti, jak nám Miska s Aťoušem popisovali cestu: „Až do sedla, co nejdál to jde, pak uvidíte obrovský sérak (ledovcový blok), který obejdete zleva, a už to bude jasný.“ Cesta na Huascarán je každý rok jiná, některé trhliny se skryjí pod sněhem, jiné se objeví. Kousek nad sedlem nás čeká několik náročnějších pasáží, kde se prolézá mezi obrovskými séraky, kolem kterých našlapujeme lehce a se zatajeným dechem, jako přes minové pole.

Zajímavé úseky, kde zasekáváme oba cepíny a sem tam se jistíme sněhovými kotvami, končí a začíná martyrium položeného, nekonečně dlouhého svahu. Jsme už vysoko nad 6000 m n. m. a potřebujeme odpočívat ve stále kratších intervalech. Úsměvy nám ztuhly ve strnulou grimasu a na žádné kochání se výhledy nemáme pomyšlení. Šineme se jako slimáci: deset kroků, zastavit, vydýchat, deset kroků, zastavit, vydýchat. Horizont považujeme za vrchol, ale za ním je další a pak další. Ve čtyři jsme se konečně vypotáceli na vrcholové plató. Hurááá, nastává tisknutí rukou, dojetí, velká objetí, nějaký vtip, focení, točení…

Potom máváme všem kopcům, které jsou hluboko pod námi, seňoře Rusule i Tomášovi, který nám kdesi dole připravuje steaky. Přesto nelze otálet, musíme rychle zpět. Stmívá se brzo, navíc se počasí jako naschvál kazí. Klopýtáme příkrým svahem, těžší úseky slaňujeme přes sněhové kotvy, ke stanům se dostáváme za tmy asi v osm hodin. Žiži s Pájou už nás zase vítají, tentokrát s instantní čínskou polévkou. Díky Pachamamo, díky Huascaráne, žes nás ušetřil…

Mekka horolezců z různých koutů světa.

Slavnostní morče

Další odpoledne baštíme slibované steaky v chatě Refugio don Bosco a večer popíjíme slíbená piva s Juanem, který dokonce odněkud vyhrabal kytaru, takže došlo i na Trabandy, Nohavicu, Myšíka a neznámého autora peruánských písní o všech okolních kopcích.

V Yungay nás pak vítá seňora Rusula a vaří pro nás oslavné cuy picante con papas fritas, tedy pikantní morče s hranolky. Krysa uronil několik slz při vzpomínce na to, jak kdysi choval morčata Puňťu a Pajdu. My ostatní jsme konstatovali, že morčata nebyla špatná – trochu jako miniaturní králík. Na oslavu vylezeného kopce pro nás Rusula připravila ještě pisco saur – vynikající tradiční peruánský nápoj, který se skládá z místní pálenky pisco, limetkové šťávy, cukrového sirupu, bílku a skořice.

Pak už nás čekalo jen loučení – s Rusulou v Yungay, s Krysou a Myšákem a Alofokem v Huarazu. Kluci už měli jen týden do odletu a museli splnit svou cestovatelskou povinnost a spatřit pupek světa – Cuzco a všemi turistickými kancelářemi opěvované Machu Picchu. Mě s Tomášem ještě čekal výstup na Chopicalqui a pak cesta do Ekvádoru a Kolumbie.

Konečně stojíme na vrcholovém plató. Máváme kopcům pod námi i Tomášovi, který nám kdesi dole chystá steaky vítězů.

EXPEDICE POHŘBENÁ POD LAVINOU

V roce 1970 se o dobytí Huascaránu chtěla pokusit čtrnáctičlenná československá expedice. Hned od začátku ji pronásledovaly problémy. Původně byla plánovaná na Aljašku, s cílem vylézt na Mt. McKinley, ale v rámci normalizačních opatření jim cesta do „znepřáteleného tábora“ nebyla povolena. Jelo se tedy do Peru. V Limě výprava dlouho čekala na loď s horolezeckým vybavením – ta připlula pozdě a navíc bedny byly vykradeny – expedice tak přišla o 400 kg materiálu. Další tragédie přišla v horách. Při cestě do předsunutého tábora na mokrém kameni uklouzl Ivan Bortel, patrně nejlepší lezec výpravy i celého tehdejšího Československa. Pád do 30metrové propasti nepřežil… S tímto neštěstím padl mimo jiné ambiciózní plán vylézt jižní stěnou na vrchol Huyandoy a bylo rozhodnuto, že se horolezci přesunou do vesnice Musho, odkud je nejsnazší přístup na jižní vrchol Huascaránu.

Dne 31. května celý tábor včetně všech členů výpravy pohřbila mnohametrová vrstva suti a kamení. Silné zemětřesení uvolnilo z vrcholu Huascaránu masy sněhu, ledu a kamení a obrovská lavina pohřbila několik měst a vesnic, mezi nimi i dvacetitisícové město Yungay. Celkem si zemětřesení vyžádalo téměř 70 000 obětí. O celé expedici, včetně tragického konce, pojednává kniha Jana Suchla Cesta končí pod Huascaránem. Každý rok se k připomínce této tragédie běhá na lyžích Jizerská padesátka. Ve Skaláku (Hruboskalsko) jsou jména těchto horolezců zvěčněna na symbolickém hřbitově.


BÍLÁ KORDILLERA

Mekka horolezců z různých koutů světa. Hory zde se vyznačují strmostí, výškou, elegancí výstupových linií a velkým množstvím sněhu, který se drží i na téměř kolmých stěnách. Navíc zde zatím nejsou problémy s povolením k výstupům – stačí vysolit 100 solů (asi 25 USD) za vstup do národního parku Huascarán a celý měsíc se můžete potulovat po parku, aniž by vás kdokoli obtěžoval. Počasí v období od června do září bývá stabilní, ale o trvalém „azúru“ se hovořit nedá.


ŇADRA MATKY ZEMĚ

Huascarán je nejvyšší hora Peru a čtvrtá nejvyšší hora Jižní Ameriky. Své jméno dostala po Huáscarovi, nevlastním bratrovi posledního inckého panovníka Atahualpy. Sourozenci se měli opravdu „rádi“, v rámci boje o trůn nechal Atahualpa svého bratra popravit. I jemu se ale dostalo spravedlnosti a krátce poté, roku 1534, byl sám Atahualpa popraven Španěly a celá slavná Incká říše zanikla. Tento kopec má dva vrcholy, Jižní ční 6768 metrů nad mořskou hladinu, severní je o necelých 100 metrů nižší. Dalo by se tedy říci, že spíše než inckého válečníka připomíná ňadra archetypální incké bohyně matky země, Pachamamy, ale machismus je v Peru stále živý, tak se nelze divit, že nejvyšší hora nese jméno po muži.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články