Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Cesta do Manangu po třiceti letech

025_Image_0001.jpg
Autor článku: Michal Thoma, Pondělí, 3. října 2011
Autor fotografií: Libor Bureš · Michal Thoma · Profimedia · Zdeněk Thoma
Když můj otec Zdeněk Thoma při své cestě Nepálem na podzim 1979 sestupoval z pětitisícového průsmyku Thorung do vesnice Manang pod masivem Annapúrny, určitě ho nenapadlo, že v dubnu 2011 zde společně zorganizujeme výstavu. Fotografický soubor „Manang po třiceti letech“ jsme slavnostně představili přímo v této horské vesnici 4. dubna 2011. Od 15. září budou snímky k vidění i u nás, v pražském domě U Kamenného zvonu.

Údolí řeky Marsjángadí, na jejímž horním toku Manang leží, bylo tenkrát pro zahraniční turisty otevřeno teprve druhý rok a kromě stručných zmínek v knihách západních horolezců a objevitelů se toho o něm mnoho nevědělo. Tátova výprava proto stále ještě měla romantický přídech objevitelství. Příchod do Manangu zaznamenal ve svém deníku těmito slovy:

„Po dvanácté hodině se před námi otevírá pohled na údolí s klikatou řekou a přes vysoký čhörten na kamennou vesnici pod námi. Vzadu svítí Manáslu. Fotím a filmuji jako zběsilý. Před vesnicí je dlouhá řada modlitebních mlýnků, děti – nesmírně špinavé – nám běží v ústrety, žebrají. Vesnice je úžasná, ale Manang to bohužel ještě není. Teprve za Tenki se přes pole ukazuje Manang na vysokém rozeklaném srázu nad řekou, hotové město s věžičkou gompy (chrámu) a vlajícími bílými praporci. Nosič nás vede úzkými uličkami mezi kamennými domy s vyřezávanými okenicemi, jdeme před barák, vcházíme do stáje, kde funí jakové, po schodech lezeme nahoru, pavlač, vchody do dalších místností, udusaná podlaha, okno zalepené igelitem, druhé překryté pytlem, který se třepe ve větru.“

Bezmála o třicet let později na jaře 2008 do Manangu přicházím já. Už zdálky vidím několikapatrové hotely, jejichž sytě modré sedlové střechy působí v himálajské krajině poněkud nepatřičně. Když vystoupám na útes, na němž se vesnice rozkládá, octnu se na turistické promenádě lemované výstavnými hotely a restauracemi, obchůdky a jednoduchými místními hospůdkami. Z letáků přilepených na zkřivených ocelových sloupech elektrického vedení na mě rukou zatnutou v pěst kyne maoistický vůdce Práčánda. Potkávám korzující trekaře rozličného původu, stáří i vzezření, kteří se zde zastavili na noc a teď se snaží nějak zabavit do večeře. Hoteliéři v péřovkách s teplým kulichem naraženým do čela se choulí před svými ubytovnami a nepříliš naléhavě nabízejí nocleh.

V době tátovy návštěvy přijímala na noc hosty pouze jedna domácnost v celé vesnici. Všechny domy byly postaveny v tradičním stylu kamenného puebla a o elektřině místní lidé ani nesnili. Tátovu a moji cestu do Manangu dělí kalendářně necelých dvacet devět let, civilizačně však Manang pokročil o celé věky.

Návrat historie

„Dozvídáme se, že se bude odehrávat slavnost – tanec starého lamy,“ poznamenal si otec do deníku v den příchodu do Manangu. „Z gompy se ozývá dunění bubnů, pohybují se tam lidé v maskách.“

To, že táta přišel do Manangu právě v průběhu důležitého místního svátku Badhe, bylo mimořádné štěstí. Slavnost se odehrává pouze jednou za tři roky a na podzim 1979 to bylo na dlouhou dobu naposledy. Od svátku se totiž upustilo a teprve před čtyřmi lety se místní organizace rozhodly tradici oživit.

Fotografie Zdeňka Thomy z roku 1979 s titulem Čertíci patří mezi jeho nejznámější snímky. Byla mnohokrát vystavována a otištěna v řadě médií – aniž to kdokoli v Manangu tušil.
Z malé holčičky na vrcholu žebříku se stala matka a podnikatelka provozující v Manangu obchůdek a jídelnu pro trekaře. Její dva bratři žijí v Káthmándú. Pouze identita chlapce v masce zůstává stále
neznámá.

„Už průvod přichází. Vpředu poskakují malí kluci s maskami na obličeji, v ruce obušky či rohy. Za nimi asi deset mužů, s nimi hudebníci – bubny a činely. V průvodu jsou lučištník, dva muži s mečem a štítem, muž se svazkem tyčí, pak červená maska ďábla, tři lamové ve žlutých splývavých oděvech a červených špičatých čepicích, dále dva muži v širokých kloboucích s věžičkou, na které je ze dřeva vyřezávaná lebka, ti měli barevné brokátové oděvy a ze zad jim splývaly barevné stuhy. Z mužů vynikal stařičký lama, který měl v ruce zvonek, s nímž klinkal.“

Díky unikátním fotografiím ze svátku Badhe a dalšímu několikadennímu fotografování mohl táta po návratu domů vytvořit výstavní soubor Vesnice ve stínu Annapúrny. Výstava prošla od osmdesátých let až po dnešek desítkami výstavních síní v Česku i na Slovensku, snímky byly otištěny v časopisech i v knihách – aniž o tom kdokoli z Manangu věděl. Na jaře 2008 jsem plánoval vlastní výpravu do oblasti Nár-Fu severovýchodně od Manangu. Nápad zastavit se po cestě v Manangu, udělat zde pár srovnávacích snímků a najít lidi ze starých fotografií mi vnukl táta. Když jsem opouštěl modernizací a turismem takřka nedotčené Nár-Fu přes pětitisícový průsmyk Kang, kde jsem málem uvízl ve sněhu hlubokém po ramena, a sestoupil do Manangu s jeho komfortními hotely a moderními vymoženostmi, byl jsem docela rád, že se v „civilizaci“ pár dní zdržím.

Večer, v den svého příchodu do vesnice, jsem tátovy staré fotografie, vytištěné na pohlednicový formát, ukázal třem stařečkům, kteří na návsi roztáčeli modlitební mlýnky. Během několik málo minut se seběhla snad půlka vesnice, fotografie putovaly z ruky do ruky, až jsem měl strach, že už se ke mně nevrátí. Teprve v tu chvíli jsem si uvědomil, že tito lidé nemají z doby před třiceti lety prakticky žádné vlastní fotografie a že jsem jim v otcových snímcích přinesl kus jejich vlastní historie.

Dojmy prvních objevitelů

První západní návštěvníci Manangu v padesátých letech minulého století si odsud neodnesli zrovna nejlepší dojmy. Nešangové, jak se obyvatelům horního toku řeky Marsjángadí správně říká, jsou popisováni jako nepohostinní či přímo nepřátelští. Horolezec a objevitel Bill Tilman o svém setkání s Nešangy v roce 1950 napsal:

„Celkově nebyli rádi, že nás vidí, a my jsme neměli žádnou radost z nich. Cestovatel ve vzdálených končinách očekává, že najde domorodce tak zaostalé, že mu budou projevovat úctu, kterou jen zřídka požívá doma. V Manangu však bude zklamán! Nejenže nás vůbec nerespektovali, ale nebyli ani ochotní prodat nám potraviny nebo poskytnout transport. Ani nás nepřekvapovalo, že naše peníze pro ně nejsou velkým lákadlem, protože při svých zimních obchodních výpravách si zřejmě vydělají dost na to, aby se celé léto mohli válet u piva a pálenky rakší.“

Většina prvních cestovatelů si stejně jako Tilman povšimla, že obyvatelé Manangu jsou díky svým obchodním aktivitám poměrně bohatí. Už od sjednocení nepálského království na konci 18. století byli totiž nešangští obchodníci osvobozeni od celních poplatků. Svá privilegia získali na základě petice pro královský dvůr, v níž se odvolávali na svou chudobu a nehostinné podmínky, v nichž žijí a hospodaří. Tradiční privilegia pak byla pravidelně potvrzována i přes střídající se vlády a režimy. Rezervovaný a podezřívavý postoj Nešangů vůči cizincům zřejmě pramenil z obavy, že kdyby se o jejich faktické prosperitě dozvěděly úřady v Káthmándú, mohli by o své výhody přijít.

V davu diváků festivalu vyniká mladý chlapec s kloboučkem. Karma Ghale je dnes úspěšným majitelem továren na destiláty a farmaceutické produkty.
„Dobře si na festival v roce 1979 pamatuji,“ říká Karma Ghale ve své kanceláři v Káthmándú. „Krátce
po slavnosti jsem poprvé opustil Manang a vyrazil se svými strýci za obchodem do jihovýchodní Asie. Tehdy vlastně začínala má kariéra…“

Ekonomika Nešangů stála na kombinaci zemědělství, pastevectví a obchodu, stejně jako u řady dalších srovnatelných etnických skupin (Šerpové, Thakáliové, Lobové, Dolpové atd.). Nešangové však kromě tradiční směny tibetské soli a vlny za nepálskou rýži a obilniny začali obchodovat i s dalším sortimentem a svůj akční rádius výrazně rozšířili. Švýcarský geolog Toni Hagen o setkání s Nešangy v roce 1952 napsal:

„Když jsem chtěl udělat pár fotografií, jeden z Manangských bystře vytáhl vlastní fotoaparát a zvěčnil mě. Ještě víc mě šokovalo, když mi předvedli zlaté hodinky nejdražších švýcarských značek. Stali se velice hovorní a ukázali mi své pasy se vstupními razítky z Kalkaty, Bombaje, Bangkoku, Singapuru a Hongkongu. Ptal jsem se, co tam dělali, a oni říkali ,liddil bisinis' (drobné obchody). Kšeftovali hlavně s hodinkami a taky s levnou československou bižuterií, kterou v Indii, Nepálu a zemích jihovýchodní Asie prodávali jako pravé himálajské drahokamy.“

Počátky turismu

Trekking a turistický ruch do Manangu přišel v porovnání s jinými populárními trekovými oblastmi v Nepálu (Solukhumbu, Thak Khola, Langtang) s více než desetiletým zpožděním. Mohly za to hlavně tibetské gerilové jednotky (takzvaní Khampové), které z Manangu a přilehlých oblastí podnikaly v šedesátých a sedmdesátých letech tajné výpady proti čínské armádě na druhé straně hranice. Nepálská armáda Khampy, kteří terorizovali místní obyvatelstvo, rozprášila v roce 1973 a oblast byla pro turismus otevřena za další čtyři roky. Zpočátku se však mnoho Nešangů nechopilo příležitostí, které turistika přinášela. „Byli jsme velice chudí a naši rodiče brzy umřeli. Já a moje sestra jsme se o sebe musely postarat samy,“ říká dnes už zralá žena Tsering Dolma, která byla prvním člověkem v Manangu, jenž začal poskytovat procházejícím trekařům stravu a nocleh. V jejím skromném domě strávil v roce 1979 několik nocí i můj táta.

„Pálili jsme alkohol na prodej, vyráběli sýr a taky jsme pocestným prodávali jídlo nebo je brali na noc,“ vypráví paní Tsering Dolma o počátcích v sedmdesátých letech. „Několikrát jsme také prodali jídlo horolezcům, kteří tu tábořili. Vesnická rada mi za to tehdy udělila pokutu, ale já jim nic nezaplatila,“ směje se. Poté, co si v roce 1978 vzala za muže respektovaného mladého obchodníka Mičunga, už si na ni nikdo nedovoloval. Ve stejném roce do Manangu přišli první trekaři, kteří našli azyl v jejím domě. Na začátku osmdesátých let postavila se svým mužem první lodži v Manangu a o pár let později další na úpatí průsmyku Thorung. Úspěch manželů inspiroval mnoho dalších podnikavců a v Manangu z hotelů a restaurací brzy vyrostla celá nová čtvrť.

Zdeněk Thoma se svým souputníkem Petrem Kudrnáčem opouští v roce 1979 Manang.
Na stejném místě se synem Michalem o 32 let později…

Úspěšní obchodníci se celá sedmdesátá léta stěhovali z Manangu do Káthmándú jak kvůli lepším životním podmínkám, tak obchodním příležitostem. Rozvoj trekkingu však trend zvrátil. V průběhu devadesátých let se provozování trekařských ubytoven stalo natolik lukrativním podnikáním, že řada etablovaných manangských obchodníků dlouhodobě žijících v Káthmándú začala investovat značný kapitál do staveb nových moderních hotelů v Manangu. Mnozí se začali alespoň na turistickou sezonu do své rodné vesnice vracet. Turismus sice Manang výrazně proměnil, ale patrně jen díky němu vesnice zůstala živým, rozvíjejícím se organismem.

Výstava ve stínu Annapúrny

Na začátku dubna 2011 jsme já i táta znovu přišli do Manangu, oba podruhé: já po třech, zatímco táta po dvaatřiceti letech. S sebou jsme vzali výstavní soubor šedesáti fotografií, z poloviny starých tátových snímků z Manangu a z druhé půlky mé fotky bilancující třicetiletý vývoj. V prosinci 2010 se už výstava představila v nepálském hlavním městě jako doprovodný program Káthmándského mezinárodního filmového festivalu horských filmů (KIMFF), během něhož ji viděly tisíce lidí, Nepálců i cizinců. Nyní jsme výstavu přinesli přímo na místo vzniku fotografií, abychom je představili lidem, o jejichž domově a životě naše fotografie pojednávají.

Manang je stále vzdálený pět dní pochodu od nejbližší silnice, během nichž je třeba vystoupat dva a půl tisíce výškových metrů. Nápad organizovat na takovém místě fotografickou výstavu by se proto mohl jevit jako čirá pošetilost. Několik štědrých sponzorů naštěstí sdílelo naše nadšení a projekt podpořilo. V Nepálu nám s organizací pomohla nezisková organizace Manang Youth Society, kterou si založili sami Nešangové za účelem rozvoje a propagace své kultury. Díky tomu jsme mohli v tradiční budově Muzea manangské kultury výstavu 4. dubna 2011 slavnostně zahájit.

(Profimedia)

Vernisáže se zúčastnilo na sto lidí. Obyvatelé Manangu na snímcích nacházeli své příbuzné, přátele i sami sebe a díky fotografiím mohli zhodnotit, co se v jejich vesnici změnilo k lepšímu, a co k horšímu. Zahraniční trekaři zase na výstavě mohli vidět, jak Manang vypadal, než ho modernizace a turismus začaly přetvářet. Vystihnout charakter těchto modernizačních procesů a jejich vliv na životy lidí bylo naším hlavním cílem.

Výstavu jsme v Manangu zanechali jako trvalou expozici, aby Nešangům i procházejícím trekařům připomínala minulost Manangu a snad je inspirovala i k zamyšlení nad jeho budoucností.


Prohlédněte si Manang

V České republice je výstavní soubor, rozšířený o řadu nových snímků, vidět v Praze ve sklepení domu U Kamenného zvonu (Galerie hl. m. Prahy) na Staroměstském náměstí, a to od 15. září do 16. října. Více informací na http://manang.thoma.cz

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články