Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Český sen o moři

110-3.jpg
České země leží uprostřed Evropy, vzdáleny stovky kilometrů od nejbližšího mořského pobřeží. K Baltskému či Jaderskému moři je odtud vzdušnou čarou pět stovek kilometrů, k Atlantskému oceánu dvojnásobek. Český stát se směrem k moři rozpřáhl jen výjimečně – za Přemysla Otakara II. či za Václava II. měl k pobřeží již velmi blízko. Češi však snili o moři dál. První republika měla mít územní koridor vedoucí k Jaderskému moři, poněkud romantický politický nápad se však pochopitelně nepodařilo prosadit.

Češi nikdy neměli v zámoří podstatné obchodní a politické zájmy a objevné plavby sledovali většinou jen jako užaslí diváci. Představa Čecha jako světoznámého mořeplavce byla stejně absurdní jako indický hokej či norské vinařství. A přece se před čtyřiceti lety našel muž silné vůle, který tento názorový stereotyp o obyvatelích českých zemí změnil. Stát se v době normalizace světoznámým osamělým mořeplavcem a na vlastní lodi opakovaně obeplout svět – to zní jako nepravděpodobná báchorka. Richard Konkolski to však dokázal. Plavky bohyně Niké

Narodil se 6. července 1943 v Bohumíně jako příslušník polské menšiny žijící na Ostravsku. Svou malou sedmimetrovou jachtu si postavil vlastníma rukama a dal jí jméno řecké bohyně vítězství Niké. Dokončil ji v roce 1971, a než ji dopravil do Štětína, udělal si v Polsku čtyřletý kapitánský kurz a absolvoval s ní řadu domácích jachtařských závodů. Poté podnikl plavbu po Baltském a Severním moři, během níž si ověřoval, zda dokáže být osamělým mořeplavcem. Později přiznával, že zarytým samotářem není, ale když je to nutné, dokáže se bez lidské společnosti obejít.

V létě 1972 se zúčastnil závodu napříč Atlantikem, jehož začátek však pro Konkolského nedopadl dobře. Pátý den plavby se Niké zlomil stěžeň a musela se vrátit. Po opravě se čas už dohnat nedal. Do cíle v americkém Newportu doplul 16. srpna 1972, bohužel však těsně po limitu. Konkolski se do Evropy nevrátil. Z New Yorku se 9. listopadu 1972 vydal na Niké na osamělou plavbu kolem světa. Vánoce prožil na Bermudách, v lednu 1973 plul na Portoriko a Panamským průplavem zamířil ke Galapágám. Následovala plavba přes Pacifik labyrintem zdejších souostroví: Markézy, Cookovy ostrovy, Tonga, Fidži, Nová Kaledonie. Na delší dobu pak zakotvil v australském Townsvillu. Na konci června 1974 Niké odplula do Torresovy úžiny a pokračovala do severoaustralského Darwinu.

110-2.jpg

Osamělý mořeplavec se tu připojil k závodu jachet do Dili na Timoru a poté zamířil přes Indický oceán. Zastavil se na Vánočním ostrově, ostrově Rodriguez, na Mauriciu a zamířil na Madagaskar. Dne 27. listopadu 1974 přistál v jihoafrickém Durbanu. Během další cesty přišla katastrofa. Konkolski měl již mnoho za sebou, zkušenosti mu rozhodně nechyběly, přesto se dostal do situace, kdy měl pocit, že je definitivní konec. Během plavby z Durbanu k mysu Dobré naděje se připravoval na příchod bouře, ale to, co následovalo, předčilo všechna očekávání: „Mohutná rána otřásla trupem. Niké se postavila kolmo dolů a přídí napřed: zamířila směrem k hlubinám. Já byl vymrštěn ke stropu, o který jsem se vzepřel. Ani nevím, kdy vlastně pod náporem vody praskl a na kousíčky se rozsypal hlavní vchod do podpalubí. Nápor vody nevydržela ani kajutní okna.

Teď nebránilo nic tomu, aby se velmi silný proud vody dral dovnitř.“ Loď se sice po chvíli sama srovnala, ale nebyl to konec utrpení. Ohromná vlna zasáhla Niké a odvážného mořeplavce vymrštila do čtyřmetrové výšky. Dopadl do moře vedle lodi, která se mezitím převrátila. Jen šťastnou náhodou se mu v rozběsněném moři podařilo dostat se zpět na palubu. S těžce poničenou plachetnicí se Konkolski musel vrátit do Durbanu. Při návratu do Evropy se zastavil v Kapském Městě, na ostrově Svaté Heleny a na Ascensionu.

Nedaleko tohoto ostrova jej čekala poslední nebezpečná situace, srážka s velkou nákladní lodí. Niké ji však jen s menšími šrámy přečkala a mořeplavci se naštěstí nic nestalo. Ale předtím, před přistáním na Svaté Heleně, jej ráhno prudce zasáhlo do obličeje. Osamělý mořeplavec si však dokázal poradit. Ránu si zašil před zrcadlem obyčejnou jehlou a nití a vyražené zuby si zatlačil na původní místo. V Plymouthu v Anglii přistál vyčerpaný, ale šťastný Konkolski 11. července 1975. Jeho plavba kolem světa trvala tři roky. Na moři strávil sám 343 dnů, pět hodin a dvě minuty. Během plavby, která měřila 60 000 kilometrů, navštívil kolem čtyřiceti zemí. Svou plavbu popsal v několika knihách, jež v 70. letech vyšly nejen v Československu, ale také v Polsku a dalších zemích. Kapitán Konkolski se stal jedním z nejproslulejších mořeplavců světa.

Emigrace s hořkou příchutí

V roce 1976 se Richard Konkolski znovu zúčastnil se svou malou Niké závodu napříč Atlantikem, v němž získal ve své kategorii druhé místo. Československý svaz tělesné výchovy (ČSTV) mu udělil titul Zasloužilého mistra sportu. Zúčastnil se úspěšně závodu z Anglie do Austrálie a v roce 1980 následovala třetí sólová regata přes Atlantik, kdy s lodí Niké II dorazil do cíle jako devátý. Osamělý mořeplavec se pak rozhodl zůstat i s rodinou ve Spojených státech. Tomuto rozhodnutí předcházel spor s byrokracií komunistického státu. Dva roky se pečlivě připravoval na mezinárodní závod osamělých jachtařů kolem světa, ale těsně před vyplutím mu funkcionáři ČSTV odmítli vydat již vystavené platné doklady pro mnohaměsíční plavbu. Konkolski tedy vyplul na krátkodobou výjezdní doložku, ale tehdy ještě nevěděl, že se domů již nevrátí.

Byl v nepřítomnosti souzen pro nedovolené opuštění republiky. Přestože soudu ze zahraničí poslal všechny doklady vyvracející toto absurdní obvinění, bylo vše marné. Zmíněného závodu se v letech 1982–1983 přesto účastnil pod československou vlajkou, protože občanství jej úřady zbavit nedokázaly. Umístil se jako třetí. Na „soukromou“ cestu kolem světa bez sponzora se pak vydal ještě jednou, dokončil ji v roce 1987. Richard Konkolski třikrát sám obeplul zeměkouli, z toho dvakrát v závodě osamělých mořeplavců. Žije s rodinou v Newportu na východním pobřeží USA, kde vlastní multimediální studio. Ironií osudu jej o české státní občanství v roce 2004 připravily až úřady demokratické České republiky.

Milovník polárních moří

Konkolského vrstevníkem a mořeplaveckým „konkurentem“ je Rudolf Krautschneider (*1943) narozený ve Vídni a žijící později ve Znojmě. Svou kariéru mořeplavce zahájil o něco později, ale lodě si také stavěl sám. Poprvé se vydal na větší plavbu v roce 1976 na sedmimetrové lodi Vela, na níž se plavil s polským přítelem Mieczislawem Piechockim Baltským a Severním mořem. Příštího roku se s Krautschneiderem plavili na palubě Vely také Čech Pavel Majtán a Polka Malgorzata Szyndlerová. Dopluli na Island a do Norska. Poté Krautschneider postavil desetimetrovou loď Polka, s níž čtyřčlenná posádka vyplula na Špicberky. Spolu s ním se plavili Pavel Majtán a Poláci Marek Rzemiszkiewicz a Marita Wolejszová. Dne 9. září dosáhli Medvědího ostrova v Barentsově moři a poté se dostali k ostrovům Edgeoya a Hopen v souostroví Špicberky. Blížící se zima je donutila k návratu. Na podzim 1981 se Krautschneider vypravil sám na plavbu přes Atlantik. Plul přes Kanárské ostrovy a kolem Kapverd, načež jeho loď Polka zamířila do Brazílie. Navštívil také Montevideo a Buenos Aires.

 Krautschneiderova Victoria před spuštěním na moře.

Pak se nechtěně dostal do víru argentinsko-britské války o Falklandy. Dne 14. března 1982 zakotvil na Falklandech (Mavínách) v přístavu Stanley, kde jej zastihl argentinský útok. Argentinci jej z ostrovů vykázali, a tak odplul do Montevidea. Zde loď zanechal a odjel domů, ale v prosinci téhož roku se vrátil a koncem ledna se vydal na další plavbu. Doplul znovu na Falklandy, nyní už osvobozené britskými vojsky. Poté se přes Buenos Aires, Montevideo a Kanárské ostrovy vrátil do Evropy. Osamělí mořeplavci musí být osobnosti, které se obejdou celé týdny bez lidské společnosti.

Většinou mají plné ruce práce s řízením lodi, ale někdy, zejména když nastane bezvětří, by mohly slabší povahy pociťovat nudu a osamění. Stejně jako Konkolski si však Krautschneider na samotou nikdy nestěžoval: „Jednou jsem plul sám na plachetnici Polka přes Atlantský oceán z Evropy do Jižní Ameriky. V blízkosti rovníku v koňských šířkách jsem zůstal bez větru sedmnáct dní. Voda měla ke třiceti stupňům, a tak jsem se často koupal. Moje plachetnice samozřejmě neměla motor.

Plamínek svíčky hořel tak klidně jako v místnosti. Psal jsem tehdy knihy… Během těch sedmnácti dní jsem měl absolutní klid a byl jsem snad v nejzdravějším prostředí na světě. Tisíce kilometrů na všechny strany nebyla žádná města ani továrny. Občas se objevily velryby nebo ptáci. V životě jsem nebyl v krásnějším chrámu než tenkrát na moři. Cítil jsem absolutní bezpečí, které jsem na pevnině nikdy nepoznal.“ V roce 1989 Krautschneider dostavěl další loď, kterou nazval Polárka. Dne 19. srpna 1990 se už za změněných politických podmínek s dalšími třemi druhy vydal na plavbu kolem světa, kterou se tentokrát konečně podařilo uskutečnit. Atlantikem dopluli do Kapského Města, kde palubu Polárky opustil Jan Tomšíček, jenž odtud na bicyklu projel celou Afriku od jihu k severu a pak přes Blízký východ dorazil zpátky do Chocně. Polárka vyplula do jižní části Indického oceánu, přes Kergueleny zamířila k Tasmánii, kde také přistála.

Další zastávkou bylo město Sydney, odkud si posádka Polárky „odskočila“ letadlem domů a zase se vrátila. Dne 14. října 1992 loď opět vyplula, tentokrát ke břehům Nového Zélandu. Během plavby přes Tichý oceán se Polárka znovu přiblížila k chladným vodám na sever od Antarktidy. Přistála na atraktivním Velikonočním ostrově, ale pak opět zamířila na jih do studených moří. Zastavila se na Jižních Shetlandách a Falklandech a poté se přes Montevideo vrátila Atlantikem do Evropy. Nebyla to však plavba poslední. Po návratu Krautschneider začal s přáteli stavět repliku Magalhaesovy lodi Victoria, s níž pak v letech 1999–2004 početná posádka, která se během dlouhé plavby až na tři muže vystřídala, obeplula znovu svět. Ale to je již příběh 21. století.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články