Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Česko šlechtické

22-23.jpg
Autor článku: Pavla Kurková, Čtvrtek, 9. října 2014
Autor fotografií: Profimedia.cz a archiv
Nenosí fiží ani paruky na hlavě a služebnictvo byste u nich hledali marně. Místo toho jsou celý den na nohou. Zodpovědně se starají o svěřený rodový majetek, aby jim předci poklepali z nebe na rameno a řekli: „Něco hezkého a smysluplného tu po tobě zůstane.“

František Kinský prožil v Kostelci nad Orlicí jen pár dětských let. Skoro celý život strávil v Praze. Do rodného místa začal znovu jezdit, aby pomohl svému otci Josefovi, který po restituci v roce 1992 zahájil rekonstrukci zámku. Absolventovi stavební průmyslovky jeho znalosti přišly vhod. Historický objekt byl totiž po působení Výzkumného ústavu pro chov prasat ve zuboženém stavu. Do obnovy se Josef Kinský pustil s nezměrnou energií, v osmdesáti letech, s počátečním kapitálem 170 000 korun, které získal z prodeje loveckých trofejí.

„Otec vždycky říkal, že vlastnit a opravovat zámek je ekonomická sebevražda. Ovšem rodný dům prodat nechtěl a také měl snahu zachovat potomkům dědictví po předcích,“ vysvětluje důvody hrabě ze starého českého šlechtického rodu.

Jsem Čech, Čech budu a v Boha věřím

Při prohlídce empírové budovy mi padne do oka fotografie současných příslušníků rodu Kinských. „Naše setkání byl nápad bratrance Konstantina. Rozeslali jsme na čtyři sta pozvánek a účastníci akce bydleli od Hradce Králové až po Chlumec nad Cidlinou. Nakonec se nás sešlo 140, přičemž z největší dálky dorazili příbuzní až z Jižní Ameriky. Na oblečení jsme měli barevně odlišné jmenovky, podle kostelecké, chlumecké či jiné větve rodu. Odpoledne jsme strávili na zámku v Kostelci, večer v Chlumci a druhý den jsme se přesunuli do Žďáru nad Sázavou,“ popisuje František Kinský.

V přízni je hrabě i s Karlem Schwarzenbergem, rád se navštěvuje i se svými šlechtickými sousedy Adamem Bubnou z Doudleb nad Orlicí, s Dianou Phipps-Sternberg z Častolovic nebo s Janem Kolowratem z Rychnova nad Kněžnou.

František Kinský oddává na zámku snoubence, angažuje se v komunální politice, pracuje jako člen zastupitelstva Královéhradeckého kraje a v hlavě má projekt „Zámky na Orlici“.

„Aby zámek žil, musíte jej prezentovat. Obzvlášť je-li na malém městě a ještě 130 kilometrů od Prahy,“ zdůrazňuje bývalý kreativní ředitel reklamní agentury. Proto zve na koncerty renomované umělce, v galerii pořádá výstavy a několikrát v roce provádí návštěvníky zámkem. Zájem o prohlídky s ním je obrovský. „Mně pusa jede a nevadí mi, že mě lidé okukují,“ říká šedovlasý elegán.

S chodem kosteleckého zámku, který František Kinský financuje z výdělků cihelny, písníku, lesů a polí, se již seznamuje jeho syn Kristián. Zatím ve své režii provozuje zámeckou kavárnu. „Projeví-li zájem, jednou mu celé panství předám. Ovšem vzhledem k tomu, že se můj otec dožil devadesáti osmi let a já mám v plánu stovku, bude si muset ještě nějaký čas počkat,“ usmívá se muž s modrou krví.

www.zamekkostelecno.cz

Zámek Kostelec nad Orlicí

Být spokojen s tím, co mám

Když bylo Janu Egonovi Kolowratovi Krakowskému Liebsteinskému deset, přešel pěšky se svými rodiči a sestrou, jen s několika kufříky, státní hranici ve Vyšším Brodě. Na nedostatek pozornosti Státní bezpečnosti si hraběcí rodina nemohla stěžovat. Kvůli tomu strávil velký kus života v Rakousku. Vystudoval střední rybářskou školu a po úspěšných přijímacích zkouškách chtěl získávat další vědomosti na Harvardu. Jenže v té době jeho otec onemocněl a on se musel ujmout rodinné pstruhárny v dolnorakouském Steyersbergu. V roce 1995 jej však přivedlo zpět do Rychnova nad Kněžnou vyřízení restitucí, a tak se ujal svého majetku.

Nyní se snaží obnovit své lesy zdevastované imisemi a je pyšný na fungující hospodářství. „Pro jeho dobrý běh potřebujete kvalitní tým plný různých profesí. Od agronoma přes baštýře až po hajného,“ přibližuje správu panství Jan Kolowrat. Ostatně právě v lesích organizuje jeho firma vzdělávací programy pro školky a školy, aby děti poznaly přírodu.

Radost mu přináší i rybníkářství. Od vzniku farmářských trhů se prodej kolowratských pstruhů, kaprů či línů zvýšil několikrát. „Propagujeme české výrobky. Naše ryby mají registrovanou ochrannou známku,Ryby z podhůří Orlických hor‘. Lidé tak vědí, jakou kvalitu kupují,“ vysvětluje hospodář se šlechtickým erbem.

Výnosy z polí, prodeje dřeva, zvěřiny a ryb dotují provoz barokního zámku, který měl během komunistické éry pověst nudné galerie obrazů. Nový život mu vdechla Andrea Kolowratová. Vídeňská lékařka odešla se svým manželem do Rychnova. Dnes mluví obstojně česky a kromě zámku se stará i o dvě děti – Filipa a Sophii. „Vedeme je ke skromnosti. Dostávají to, co k životu potřebují, ne co chtějí,“ osvětluje styl své výchovy přísný, ovšem láskyplný otec.

Jednou po Janu Kolowratovi pravděpodobně převezme otěže jeho syn. „Filipovi je dvanáct a chodí do místní školy. Procházíme se spolu po zámku a na obrazech mu představuji jeho předky. Zatím ho to moc nebaví,“ dodává se smíchem sportovně vyhlížející hrabě.

www.kolowrat.com

Zámek Rychnov nad Kněžnou
Zámecké nádvoří
Jan Egon Kolowrat Krakowský Liebsteinský s rodinou

Nechci udělat svým předkům ostudu

Narodil se v Kanadě a nebýt osudu, zřejmě by dnes v Torontu válel hokej. Místo toho však Michael Bartoň z Dobenína zvelebuje zámek v Novém Městě nad Metují a kontroluje tkalcovské stavy.

Rodina textilních průmyslníků a mecenášů Bartoňů emigrovala po únoru 1948 do zámoří. Michaelův dědeček, ač právník (vysokoškolský diplom mu v Kanadě neuznali), se stal obchodním zástupcem pro zásobování římskokatolických kostelů. Otce zlákala letadla a strávil skoro třicet let ve službách American Airlines.

„V Kanadě moji rodiče o životě v Česku nemluvili. Všichni tuto kapitolu života považovali za uzavřenou. Pouze babička mi stále vyprávěla pohádku o zámku na náměstí, jehož obraz měla pověšený v pokoji. Pak ale přišla možnost restituce. Otec měl naplánovaný důchod v USA, ale v roce 1994 se rozhodl natrvalo vrátit domů a spravovat rodinný majetek. Já jsem pak přijel pouze na dovolenou. Tatínek mi nabídl spolupráci, ovšem s díky jsem ji odmítl. No a za tři měsíce jsem byl zpátky. S tím, že zůstanu dva roky a pak se uvidí, co dál,“ nevěřícně kroutí hlavou nad životním zlomem sympatický čtyřiačtyřicátník.

„Ve Spojených státech jsem vystudoval management, jenže v praxi jsem nevyužil ani deset procent. V České republice panovaly ve všem rozdíly, od mentality a legislativy až po způsob práce. Nejtěžší to pro mne bylo v naší textilní továrně v Náchodě, kde jsme museli zefektivnit výrobu a vyměnit vedení. Kromě toho jsem neuměl česky. Maminka Pat je Američanka. Na nás děti mluvila s tatínkem jen anglicky, takže jsem s češtinou začal až po příjezdu sem,“ popisuje svůj nelehký start Michael Bartoň.

Dnes je ve východních Čechách už dvacet let. Naučil se česky a vloni mu jeho otec Josef, za souhlasu celé rodiny, svěřil správu veškerého majetku. Jako pokračovatel rodu tak má na starosti nejenom samotný zámek s překrásnou zahradou, nýbrž i lesy, zemědělskou půdu a závod na podkladové textilie. „Je to pro mne obrovská čest a zodpovědnost zároveň,“ hrdě prohlašuje potomek jednoho z nejmladších českých šlechtických rodů. „Moje sestry Diane a Daniela zůstaly v Dallasu, rodiče nyní pendlují mezi Texasem a Českem,“ popisuje rodinné svazky rytíř z Dobenína.

Ačkoli je zámek v Novém Městě přímo v centru, na náměstí, Michael Bartoň dal přednost bydlení ve srubu. Uprostřed přírody si tak vychutnává klid, daleko od davů turistů. Zajde někdy aristokrat do hospody na pivo? „Rád bych, jenže veškerý volný čas věnuji svým čtyřem dětem a koníčkům – lovu nebo golfu,“ uzavírá náš rozhovor s lehkým anglickým akcentem příjemný Čechokanaďan.

www.zameknm.cz

Nové Město nad Metují
Bartoňovi z Dobenína, Michael je vlevo v červeném.

Šlechtické rody a jejich sídla

  • Bartoňové z Dobenína: Nové Město nad Metují
  • Belcrediové: Brodek u Prostějova, Brno-Líšeň, Jimramov
  • Bubnové z Litic: Doudleby nad Orlicí
  • Colloredo-Mansfeld: Opočno, Dobříš
  • Czerninové: Dymokury
  • Dobrzenští z Dobrzenicz: Chotěboř
  • Dlauhowesští: Němčice
  • Hildrandtovi: Blatná
  • Hrubí z Jelení: Morány
  • Kinští: Kostelec nad Orlicí, Chlumec nad Cidlinou, Kost, Žďár nad Sázavou
  • Kolowrat Krakowští Liebsteinští: Rychnov nad Kněžnou, Černíkovice
  • Lobkowiczové: Mělník, Hořín, Nelahozeves, Střekov, Bílina, Lobkovice, Drahenice, Křimice, Dolní Beřkovice, Roudnice, paláce v Praze na Hradčanech a na Malé Straně
  • Mensdorff-Pouilly: Boskovice
  • Parishové: Žamberk
  • Podstatzští-Lichtensteinové: Velké Meziříčí
  • Reisští z Dubnic: Vilémov
  • Schlikové: Jičíněves
  • Sternbergové: Jemniště, Český Šternberk, Březina, Častolovice, Zásmuky
  • Schwarzenbergové: Orlík, Čimelice, Dřevíč
  • Wratislavové z Mitrowic: Dírná

OČIMA AUTORKY

Pavla Kurková, novinářka

Aristokrati z východních Čech mají diář nabitý k prasknutí a žádost o rozhovor dobře rozmýšlejí. S jejich asistenty jsem si vyměnila desítky e-mailů a telefonů, než se mi podařilo domluvit kýžené schůzky. Když jsem pak s muži modré krve mluvila osobně, byla to moc příjemná setkání. Nejenom díky jejich zajímavým životním osudům. U každého z nich jsem totiž objevila jednu vlastnost, která mne mile překvapila – rétorický šarm Františka Kinského, skromnost a moudrost Jana Kolowrata a bezprostřední srdečnost Michaela Bartoně.

Ovšem ne všichni asistenti šlechticů jsou hodni své funkce. Když jsem se pokoušela domluvit si rozhovor s Dianou Phipps-Sternberg v Častolovicích, sesypala se na mne snůška neskutečné arogance. Její asistentka mi začala udílet zasvěcené rady, které knihy si mám přečíst, jaké materiály nastudovat a jak se mám při případném setkání s paní hraběnkou chovat. Poté, co dotyčná „profesionálka“ prohlásila: „Nejste jediný časopis, který o nás píše, a my si je vybíráme,“ řekla jsem do telefonu jen: „Děkuji a nashledanou.“

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články