Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Česká divočina: Kde si příroda vládne sama?

00divocina.jpg
Autor článku: Zuzana Šprinclová, Úterý, 27. září 2016
Autor fotografií: Hnutí DUHA · Profimedia
Chcete vidět přírodu nespoutanou člověkem? Nemusíte daleko, vydejte se do české divočiny – i u nás máme místa nerušená hlukem civilizace. Buďte tichými svědky tohoto přírodního divadla, které se řídí vlastními zákony. Vydejte se do nejtemnějších a nejhlubších koutů českých hor, lesů a hájů, kde žijí vzácní obyvatelé – rys, orel, vlk nebo zatoulaný medvěd.

Vhustě osídlené střední Evropě neexistují rozlehlé plochy divočiny jako v třeba v Americe, na Sibiři, v Austrálii či Africe. I tak u nás najdeme ostrůvky téměř nedotčené krajiny. V Česku tato vzácná místa tvoří jen asi 0,3 procenta rozlohy země. Ostrůvky divočiny jsou ukryté v odlehlých koutech našich národních parků, většinou přísně chráněných. Na Šumavě jsou to především horské smrčiny a rozlehlé šumavské luhy, v Krkonoších závěry Labského a Obřího dolu nebo třeba Dvorský les na Rýchorách.

V Českém Švýcarsku soutěsky na řece Kamenici, v národním parku Podyjí teplomilné doubravy v údolí Dyje. Divočina je ale i v menších parcích a rezervacích po celé republice – v Beskydech, Jeseníkách, Českém lese. Vybrali jsme pro vás lokality, každou svým způsobem unikátní, kde můžete pozorovat skutečnou přírodu, která se vyvíjela bez zásahů civilizace.

Bílé Karpaty: prales na Javořině

Bílé Karpaty na moravsko-slovenském pomezí v sobě skrývají mnoho tajemných zákoutí s pozoruhodnou přírodou. Stopy tady zanechávají medvědi zatoulaní ze Slovenska, rysové, vlci i tajemná divoká kočka, která se do naší přírody vrátila teprve nedávno. Fotopasti ochránců ji loni zachytily, jak si brousí drápy nebo se vyhřívá na slunci. Doma je tady vzácný strakapoud bělohřbetý, lejsek bělokrký nebo modranka karpatská – nápadný modrý slimák, který se ukrývá v trávě. Nejcennějším pokladem bělokarpatské flóry jsou louky obsypané vzácnými orchidejemi a okolí nejvyšší hory Velké Javořiny (970 m n. m.).

Do Bílých Karpat se může zatoulat slovenský medvěd, žijí tu rysové, vlci i divoké kočky.

Na tento vrchol si určitě vyšlápněte, nahoře vás čeká impozantní pohled do tajemné krajiny, kde ještě nedávno čarovaly žítkovské bohyně a snažily se zkrotit divoké bouřkové mraky. Javořina je obklopena divokým listnatým lesem s prastarými stromy. Už Lichtenštejnové tady v roce 1909 vyhlásili ochranný režim a od roku 2008 je prales na Javořině (166 ha) ponechán svému osudu.

Křivoklátsko: Opičinou na hrad

Nejcennější kousky křivoklátské divočiny jsou ukryté v Národní přírodní rezervaci Týřov, především v okolí Oupořského potoka. Ve zdejších vodách žije vzácný a kriticky ohrožený rak kamenáč. Oblast pojmenovali podle romantické zříceniny středověkého hradu Týřov, a pokud se k němu vydáte, počítejte s úzkou strmou cestičkou (místní jí trefně říkají Opičina). Okolní svahy zdobí ohrožené tisy červené. Jedovatých stromů se vzácným kvalitním dřevem (jde o nejcennější dřevo na severní polokouli) tady roste asi 400.

Křivoklátsko: tady uvidíte sokola stěhovavého či krkavce velkého.

V oblacích můžete zahlédnout plachtit sokola stěhovavého, zaslechnout největšího českého pěvce krkavce velkého. Hluboké údolí rezervace Týřov se vine od řeky Berounky a rozvětvuje se do postranních roklí. Vzácně se tady potkává flóra teplých nížin a chladnějších pahorkatin. Nejkrásnější je tato jedinečná středočeská krajina se skalními stepmi, roklemi a skalnatými srázy na podzim, kdy se smíšené lesy zbarví do mnoha odstínů.

Novohradské hory: legenda mezi českými pralesy

V Novohradských horách v jižních Čechách na česko-rakouském pomezí najdete hned dvě přírodní rezervace, které se řadí mezi nejstarší u nás i ve střední Evropě: Žofínský prales a prales Hojná voda. Oba založil v roce 1838 hrabě a vizionář ochrany přírody Jiří František August Buquoy. „Rozhodl jsem se zachovat zmíněnou lesní část jako památník dávno minulých dob názornému požitku přátel přírody a vzdáti se v ní veškerého hospodářského těžení…“ napsal tehdejší majitel panství Nové Hrady. A i když později zdejší krajina utrpěla válkami a lidskými zásahy (jedle se těžily na stavbu lodí), dnes je toto území nejméně dotčenou krajinou u nás.

Novohradské hory skrývají stromy staré několik set let.

Ve zdejších lesích narazíte na až 50metrové jedle a smrky staré i 400 let. Při návštěvě Hojnovodského pralesa (na seznamu UNESCO) počítejte s tím, že není zrovna lehce přístupný, narazit můžete na neproniknutelné mlaziny, popadané obří stromy nebo podmáčené smrkoviště. A do legendy mezi českou divočinou, Žofínského pralesa s až 400 let starými jedlemi, se nedostanete vůbec, chrání ho dřevěný plot. Do jeho tajů můžete jen nahlédnout ze stezky, která vede po jejím obvodu, a představovat si, jak v jeho útrobách zrovna loví vzácný rys ostrovid.

Krkonoše: Kotelní jámy

Přestože jsou naše nejvyšší hory dost rušné, ukrývají místa, kde si příroda po desítky i stovky let velí sama. Divoké ostrůvky tady najdete v údolí řek Úpy nebo Labe, v Labském nebo Obřím dole, ve Dvorském lese na Rýchorách nebo na Kozích hřbetech. Tajemné a zapadlé kouty jsou domovem pestré a vzácné fauny i flóry.

Žije tady rys, datlík tříprstý, tetřívek obecný, roste tady jeřáb sudetský, hořeček mnohotvarý český nebo zvonek český… V itineráři putování po krkonošské „divočině“ by neměly chybět Kotelní jámy na jižních svazích hory Kotel. Ledovcové kotle vyhloubené v žule, ze kterých vytéká potok, jsou totiž vesměs neschůdné a díky tomu tady přežívá příroda, která sama dělá, co umí. Kotelní jámy patří do první, tedy nejpřísněji chráněné zóny Krkonošského národního parku, a pohybovat se tady můžete pouze po značených cestách. V zimě bývá trasa někdy kvůli lavinovému nebezpečí neschůdná.

Jizerskohorské bučiny: skalnatá divočina na Poledníku

Je to jedna z největších přírodních rezervací u nás, má téměř 1000 ha a zároveň je jednou z mála částí Jizerských hor, které se díky obtížné dostupnosti téměř vyhnuly zásahům člověka. V Národní přírodní rezervaci Jizerskohorské bučiny uvidíte skalnatou nespoutanou krajinu s horskými bystřinami, roztodivné skalní útvary, romantické vodopády a úchvatné skalní vyhlídky.

Bučiny v Jizerských horách jsou skalnatá krajina s horskými bystřinami.

Tady pochopíte, proč patří Jizerskohorské bučiny mezi nejkrásnější části Jizerek. V potocích žijí raci říční, typickým obyvatelem je mlok, objevuje se tady vzácný čáp černý, výr velký nebo kulíšek nejmenší, zahnízdil tu i sokol stěhovavý. Od 50. let 20. století se ve zdejších převážně bukových lesích prakticky nehospodaří a v oblasti Poledník (72 ha) padají stromy, kam chtějí – příroda si tady žije svým vlastním životem bez zásahu lidí. Tuto zajímavou laboratoř můžete obdivovat jen ze značených cest.

Vojenské újezdy: divokým rájem do Pekla

Jihočeské Poletice, Doupovské hory, Ralsko, Milovice nebo Libavá – místa, kde se na dlouhá léta zastavil čas, zabydleli se vojáci a obyčejný člověk sem většinou nemohl vkročit, jsou dnes vzácnou ukázkou „divoké přírody“ a její velkou nadějí. Částečně přístupný je dnes například vojenský újezd Libavá v Oderských vrších. Z výšky pozoruje nespoutanou krajinu jeden z našich největších dravců, orel skalní. Před třemi lety tady poprvé po sto letech vyvedl mládě. V hlubokých lesích migrují rysové a vlci, horské bystřiny a potůčky hlídá samotářská vydra říční. Divokým rájem je údolí Peklo, kam se dostanete po značené cyklostezce z obce Podhoří.

Bývalý vojenský újezd Doupovské hory

Ale pozor, jen o víkendech a svátcích. A pokud toužíte po zaručeném setkání s divokou zvěří, vydejte se do Ralska za zubry. V oboře Židlov (bývalá střelnice) se tito menší příbuzní bizona amerického mohou volně pohybovat na ploše 4 tisíce ha. A v Milovicích zase pobíhají divocí koně, o tom ale více někdy příště.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články