Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Česká „adduktúra“ v městě pohádek Tisíce a jedné noci

116_Image_0001.jpg
Michael Borovička, Úterý, 29. listopadu 2011
V roce 1926 obrázkový časopis Světozor zveřejnil celostránkovou fotografickou reportáž o soukromé československé nemocnici, kterou v Bagdádu nedávno otevřela česká lékařka MUDr. Vlasta Kálalová. O její zakladatelce napsal, že „je sice teprve na počátku své práce, ale již dnes můžeme býti hrdi, jak zdatná česká žena vynucuje si na východě uznání i obdiv sobě a tím i svému národu“.

Vlastu Kálalovou-Di Lotti (1896–1971) skutečně čekala léta, kdy byla v Československu velmi známou osobností. Ve 30. letech jí redakce Dodatků Ottova slovníku naučného věnovala obšírné heslo, ale po válce už si na tuto výjimečnou českou lékařku málokdo vzpomněl. A přitom to byla žena, která svého času dokázala to, co žádná Češka před ní.*

Člověk musí mít sny, třeba i bláznivé, aby něčeho dosáhl. A Vlasta Kálalová je měla. Pocházela z Bernartic u Tábora, kde se narodila 26. října 1896 v rodině učitele. V roce 1922 promovala na Lékařské fakultě Karlovy univerzity. Praktické zkušenosti pak získala na různých klinikách v Praze, Lounech a Brně, kde působila až do roku 1925, kdy se na vlastní pěst vydala do Orientu. Vlastu Kálalovou inspirovala už během studia přednáška profesora Hlavy z oboru exotické parazitologie, během níž zazněla naděje, že v samostatném státě bude aspoň na jedné z univerzit zřízena katedra pro tropické nemoci. Později si vytvořila následující pracovní plán: chtěla být průkopnicí tohoto oboru u nás a měla také v úmyslu položit praktický základ budování československého teoretického ústavu, jenž by se této problematice věnoval. Snažila se připravovat na praxi v tropech co nejdůkladněji, především v oborech, o nichž předpokládala, že by pro domorodce mohly být nejpřínosnější. Po získání doktorátu se na radu svých amerických přátel znalých situace v Orientě věnovala chirurgii. Jako cíl si vybrala subtropické pásmo a Blízký východ.

Přes Istanbul do Bagdádu

Pouhé nadšení však nestačilo, potřebovala také peníze. V září 1924 se jí poštěstilo, že byla na zámku v Topolčiankách hostem dr. Alice Masarykové a prezidenta republiky, který jí oznámil, že peníze, které má na cestu, bylo to pětadvacet tisíc korun, si může schovat na něco jiného. Masarykův právní zástupce dr. Karel Strnad dostal příkaz k úhradě výloh její cesty. Prezident postupně Kálalové půjčil na uskutečnění jejích snů 244 000 Kč, které ona dokázala během tří let splatit. Cestovala přes Istanbul, kde několik měsíců provozovala lékařskou praxi. Pak konečně dorazila do vysněného Bagdádu, města velkého chalífy Hárúna ar-Rašída, známého z pohádek Tisíce a jedné noci. Žena v bílém plášti byla výjimkou i v Československu, natož pak v Iráku. V jistém smyslu však bylo její postavení v arabské společnosti výhodné. Krátce po příjezdu do Bagdádu jí arabský chirurg dr. Saib Šewket odhalil podstatu jedinečnosti jejího poslání: „Jako chirurg můžete prokázat našim ženám službu, kterou jim nemůže poskytnout nikdo z nás. K nám přicházejí ženy k operaci již jen umírající. Muslimky i jejich mužové dávají přednost smrti před zneuctěním. Tím je ženě operace a ošetření vykonané mužem.“ Pro začátek praxe Vlasta Kálalová zvolila nikoli centrum města, jak jí všichni radili, ale Serajovu třídu v severní části města, v prvních dubnových dnech roku 1925 se však nastěhovala do nového domu. Měla pouze cestovní lékárnu, gumové rukavice a kazetu s nástroji pro drobnou chirurgii. Úspěchy v lékařské praxi i sympatické povahové vlastnosti Vlastě Kálalové přinášely nejen početnou klientelu, ale také mnoho přátel. „Moji přátelé mi říkají adduktúra,“ píše ve dnech 20. až 22. května 1925 přítelkyni Marii Tauerové. „Objevili, že moje rodinné jméno může být původu arabského, a sice uvádí se rodina Kulálů, pánů Jemenu před a v první době po Muhammedovi, a toto jméno laskavě spojili s jménem mým, takže mne nadobro adoptovali.“

Souboj s předsudky

Doktorka Kálalová musela zápasit nejen s nedostatečným vybavením, ale také s předsudky a středověkými praktikami místních lidí. Zvláště šíité se většinou nerozhodovali bez chíre, věštby na základě koránu. Jedním z prvních případů české lékařky byl chlapec, kterého kopl kůň do obličeje. Všechny úkony musela zastat sama, bez sestry, bez asistenta, zákrok se však zdařil. Uzdravený malý Mahdí a jeho otec, který si úspěch české lékařky nenechal pro sebe, byli jejími nejlepšími propagátory. První porod, k němuž ji zavolali, trval už dvacet hodin. Porodní bába a ostatní ženy nakonec usoudily, že bez lékaře se neobejdou. Jenže manžel váhal. To má nějaký muž vidět mou ženu, jak rodí? Vzpomněli si pak na novou lékařku z Evropy. Ve chvíli, kdy doktorka Kálalová vstoupila do dveří, holčička se konečně narodila. Tentokrát česká doktorka přinesla jen štěstí, její druhý porod však proběhl v potu tváře.

Nemocniční pokoj. Svou prací doktorka Kálalová zachránila život mnoha ženám, které by jinak raději volily smrt než ošetření mužem.

Plastika panenské blány

V červenci roku 1925 dostala z Prahy další vybavení, včetně operačního stolu a laboratorního zařízení. Bylo třeba najít nový dům, tentokrát již ve středu města. Nakonec se rozhodla pro nájem historického rodového domu Burazanliů (Trubačů) v ulici Jeptišek ve středu Bagdádu. Na začátku října 1925 přijela první československá ošetřovatelka, jmenovala se Ruth Tobolářová. První pacienti, kteří byli přijati do ošetřování v československém sanatoriu, byli muslimové. Šíitskou dívku z Nadžafu přivedl bratr s matkou. Žádali pro ni pomoc, aniž by řekli, co jí vlastně je. Konečně z nich vylezlo, že jako malé děvče spadla na měděnou konev. Doktorce Kálalové ještě dlouhou dobu trvalo, než pochopila, že pro dívku chtějí plastiku panenské blány. Když po deseti dnech vytahovala stehy, ptala se matka s nadějí: „Bude určitě krvácet?“ „Určitě, matko,“ odpověděla lékařka. Matka s dcerou pak spokojeně odešly. Podobné historiky o pádu na konvici nebo na hřebík pak slyšela ještě mnohokrát.

Prstýnek od Itala

V Iráku se dr. Kálalová seznámila se svým budoucím manželem. Byl to Ital, jmenoval se Giorgio Silvio Di Lotti. V roce 1927 se za něj provdala. Zdravotní stav MUDr. Kálalové-Di Lotti se však v Iráku bohužel stále zhoršoval. V roce 1930 již nemohla snášet letní vedra v Bagdádu, a proto se vypravila s rodinou na sever do hornatého Kurdistánu. Místo aby odpočívala, věnovala se intenzivnímu sběru přírodnin pro Národní muzeum v Praze. Zhubla o deset kilo, což bylo pro její drobnou postavu osudné. V zimě 1931–1932 byla téměř stále upoutána na lůžko a bylo zřejmé, že další léta v nezvyklém podnebí by nemusela vydržet. Také děti potřebovaly normální českou výchovu a školní docházku. A co bylo také velmi podstatné, dr. Kálalové-Di Lotti se nepodařilo uskutečnit její cíl, jímž bylo zřízení čs. kliniky pro výzkum tropických chorob. Nabízela k tomu účelu své soukromé sanatorium, ale marně: „Pracovala jsem, psala domů, čekala. Odpověď z Čech byla vždy táž: mlčení. Jako by psal domů mrtvý.“ Paradoxně největšího uznání dosáhla v oblasti, kterou považovala za okrajovou a v níž nebyla odbornicí. Věnovala se studiu irácké fauny, zejména hmyzu. Materiál, který sebrala a darem odevzdala zoologickému oddělení Národního muzea v Praze, je vědecky nesmírně cenný. „Collectio Kálalová“ obsahovala na půl milionu kusů hmyzu, mezi nimiž bylo objeveno mnoho nových druhů, z nichž některé nesou její jméno. V roce 1932 se vrátila do Československa a v letech 1934– 1936 psala vzpomínkový cestopis Přes Bospor k Tigridu, který stejně jako ostatní literární pokusy nikdy nenašel nakladatele. V její pozůstalosti v Památníku národního písemnictví je uložen jeho rukopis i se zdařilými ilustracemi akademického malíře Františka Pavelky. V roce 1936 přijala zaměstnání v Červeném kříži, později jako vedoucí redaktorka jím vydávaného časopisu Zdraví lidu. Období německé okupace trávila s dětmi a manželem v rodných Bernarticích u Tábora, kde provozovala lékařskou praxi, až do osudného 8. května 1945. Toho dne obcí táhla směrem na západ jednotka SS, jejíž příslušníci povraždili celkem 33 místních občanů. Byla mezi nimi také celá rodina Vlasty Kálalové-Di Lotti i se služkou. Ona sama přežila s dvěma kulkami v těle jen díky tomu, že ji vrazi již považovali za mrtvou.

Samota a zapomnění

Život poté, co ji propustili z nemocnice, už byl jen stínem toho předchozího. Byla sama, musela začínat znovu, a nebyla už nejmladší. Na sklonku 40. let, dokud to ještě šlo, podnikla několik zahraničních cest, během nichž přednášela, a začala pracovat na chirurgické klinice profesora Diviše na Karlově náměstí. Komunistický režim jí nemohl zapomenout její protest proti popravě Milady Horákové. V létě 1962 se seznámila s dr. Jaroslavem Slípkou, který měl odjet do Bagdádu, aby tam několik let vedl Ústav mikroskopické anatomie. Dala mu cenné rady na cestu a dá se říci, že Slípka byl po více než třiceti letech v jistém smyslu jejím pokračovatelem. Dne 15. února 1971 MUDr. Vlasta Kálalová-Di Lotti zemřela v písecké nemocnici. Ještě před smrtí ji tu navštívila spisovatelka Ilona Borská, která později napsala vynikající životopisný román Doktorka z domu Trubačů, jenž se do dnešních dnů dočkal šesti vydání. Postavila tak alespoň v podobě literárního díla pomník ženě, která v časech svého mládí dokázala téměř nemožné a s níž si později osud tak krutě zahrál.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články