Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Češi na ledovém

124-1.jpg
Michael Borovička, Čtvrtek, 22. červnaec 2010
Antarktida je kontinent, jehož jedinými obyvateli jsou vědci pracující na výzkumných projektech. Antarktický smluvní systém vylučuje územní nároky jednotlivých států a zakazuje zde nejen veškeré vojenské aktivity, ale i těžbu surovin. V posledních letech sem připlouvají luxusními loděmi i zámožní turisté, mezi nimiž jsou samozřejmě také Češi.

Kontinent kolem jižního pólu je již letecky dosažitelný z kteréhokoli konce světa. Avšak ještě v období mezi světovými válkami to byla nebezpečná pustina, která představovala pro polární badatele nebezpečné prostředí a kde se i vědecká práce mohla změnit v životu nebezpečné dobrodružství.

Dr. Vojtěch (vpravo) na palubě lodi City of New York. Uprostřed admirál Byrd.

Donkichot vědy

Do roku 1929 noha žádného Čecha na antarktickém ledu nestanula. Teprve tehdy k břehům šestého světadílu přicestoval dr. Václav Vojtěch. Jeho cesta do Antarktidy vzbudila v Praze nedůstojnou diskusi, v níž byl tento odvážný muž označován za „donkichota vědy“. Měl sice doktorát z historie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, pro „povolání“ polárního badatele to však nebyla ideální kvalifikace.

V Paříži těsně po první světové válce viděl film o Scottově antarktické výpravě, který v něm podnítil touhu prožít něco podobného. V létě 1927 se Vojtěch dozvěděl o chystané antarktické výpravě amerického admirála Richarda Byrda, jemuž nabídl své služby. Byrd nejprve odmítl, ale pak změnil názor a pozval Vojtěcha, aby přijel na Nový Zéland, později však své pozvání zase zrušil. Vojtěch se nedal odradit a na cestu se přesto vydal. Nakonec byl přece jen najat jako topič na pomocnou loď Eleanor Bolling, jež dopravovala zásoby z Nového Zélandu na Byrdovu polární stanici Little America (Malá Amerika). „Byl to nejdobrodružnější případ,“ napsal později ve svém cestopisu, „jakým se kdy kdo stal členem některé polární výpravy. Ale nebylo to z touhy po dobrodružství, nýbrž z nekompromisního zájmu a nadšení pro polární výzkumy.

Riskoval jsem všecko, čest, peníze i existenci.“ Vojtěch nastoupil službu topiče v prosinci 1928. Manuální práce jej zmáhala, a tak ji na druhé plavbě z Dunedinu na Novém Zélandu do Velrybí zátoky v Antarktidě v lednu 1929 vyměnil za místo stevarda. Dne 27. ledna 1929 jako první Čech stanul na antarktické pevnině, když vystoupil na Rossův šelfový led. Pak se stal členem posádky plachetnice s pomocným motorem City of New York, která byla druhým plavidlem Byrdovy expedice. Poté působil na Novém Zélandu v táboře v Jižních Alpách, kde probíhal výcvik tažných psů. S lodí City of New York se do Antarktidy podíval ještě uprostřed léta v lednu 1930. Z Velrybí zátoky Vojtěch jel se psím spřežením do základny Little America, která se tehdy po skončení expedice likvidovala.

Václav Vojtěch

Na Labi číhala smrt

Dne 6. června 1930 byl dr. Vojtěch opět v Praze. Za účast v expedici 1. září 1931 dostal stejně jako ostatní účastníci Zlatou medaili Kongresu Spojených států a Byrdův děkovný dopis. Bylo to vysvědčení, které mu mohlo otevřít cestu k účasti na další polární výpravě. Jenže osud tomu chtěl jinak. Vojtěch ještě stačil vydat vlastním nákladem svůj jediný cestopis Námořníkem, topičem a psovodem. „Pracuji však současně na jiném díle,“ psal v předmluvě, „které líčí populárně vědecky historii a problémy jihotočnových výzkumů.“ Slibovaná kniha už ale nevyšla. Muž, kterému se nic nestalo na rozbouřených oceánech, na ledovcích novozélandských hor či v Antarktidě, se 6. srpna 1932 u Sadské projížděl po Labi na kajaku a utonul.

PhDr. Václav Vojtěch toužil po slávě polárního badatele, avšak žádnou vědeckou práci během výpravy nekonal. Měl však vlastnosti, jež jsou v polárních končinách nezbytné: houževnatost, cílevědomost a ctižádostivost. Je pravděpodobné, že kdyby mu osud dopřál druhou příležitost, stal by se nejen pouhým námořníkem, topičem a psovodem.

Po boku sovětských polárníků

Po Vojtěchovi dlouhá léta do Antarktidy žádný Čech nezavítal. V době, kdy Československo bylo součástí sovětského bloku, se domácí vědci mohli dostat do Antarktidy prakticky jen se sovětskými polárníky. Jedním z těch, kteří tuto možnost využili, byl i astronom a geofyzik Antonín Mrkos. Zabýval se výzkumem vysokých vrstev atmosféry, což jej přivedlo také k účasti na sovětské antarktické výpravě. Expedice vyplula z Evropy koncem října 1957 a koncem prosince přistála u polární stanice Mirnyj, kterou zde Sovětský svaz vybudoval v předchozím roce.

Mrkos prováděl astronomická a meteorologická pozorování a účastnil se i některých výprav do dosud neprobádaných oblastí šestého kontinentu, jako byla expedice na motorových pásových tahačích přes vnitrozemské polární výzkumné stanice Komsomolskaja a Vostok k jižnímu geomagnetickému pólu, kde pak díky Mrkosovi 12. prosince 1958 poprvé zavlála československá vlajka. Již za několik týdnů po návratu se Mrkos zúčastnil výpravy lodí podél antarktického pobřeží do hornaté země královny Maud, kde jako zkušený tatranský horolezec zdolal Ritscherovu horu a určil polohu některých dalších antarktických vrcholů. V roce 1959 se vrátil do vlasti, ale roku 1961 se na bílý kontinent spolu s několika dalšími československými přírodovědci vypravil znovu.

Do Antarktidy se také dostal novinář a redaktor deníku Mladá fronta Stanislav Bártl. O šestém kontinentu napsal knihu Bílá pevnina (1958) a řadu článků, což přispělo k tomu, že byl pozván k účasti na plavbě páté sovětské polární expedice. Koncem listopadu 1958 se nalodil na ledoborec Ob v Kaliningradu, jenž se již v prvních lednových dnech roku 1959 nacházel u pobřeží Antarktidy a směřoval ke stanici Mirnyj.

Na zpáteční cestě ledoborec Ob s Bártlem na palubě plul přes Barentsovo moře až do Murmanska, kam dorazil 20. dubna 1959, takže se český novinář pro změnu ocitl za severním polárním kruhem. V létě 1963 se zúčastnil plavby na ledoborcích Leningrad a Lenin, které otvíraly severovýchodní cestu pro nákladní lodě.

Vojtěch se svým psím spřežením.

Tragická smrt postihla jednoho z českých účastníků páté sovětské expedice do Antarktidy Oldřicha Kostku, jenž uhořel spolu s dalšími sedmi meteorology během požáru na stanici Mirnyj. Úkolem této expedice bylo zřízení několika předsunutých výzkumných základen, průzkum pobřeží Enderbyho země a nalezení místa pro novou stálou stanici. Kostka byl meteorolog a aktivní letec, což se obojí v Antarktidě hodilo. Jeho úkolem bylo nejen dodávat předpovědi počasí, ale i po této stránce zajišťovat lety v oblasti Mirného a vnitrokontinen­tálních stanic Komsomolskaja a Vostok. Na počest tragicky zesnulého československého polárníka se na mapě Antarktidy objevila hora Oldřicha Kostky.

Páté sovětské jihopolární expedice se zúčastnil také vědecký pracovník Geofyzikálního ústavu ČSAV Oldřich Praus. Jeho úkoly se týkaly výzkumu přirozeného elektromagnetického pole Země, pozorování polární záře a výzkumu tzv. atmosférických hvizdů. Praus byl rovněž svědkem tragického požáru, během něhož zahynul jeho kolega, meteorolog Kostka: „Teprve na posledních dvaceti metrech se bílá tma barví krvavou září a do burácení uragánu se mísí hukot plamenů a lidské hlasy.

Dobíháme poslední metry a ztrácíme dech úděsem. Z domu je vidět pouze železná nosná konstrukce, zbytek malé vížky, kterou meteorologové vycházeli z domu. Z nitra domu šlehají plameny, strhávané zběsilou silou ženoucích se vzduchových mas. Plameny rozsvěcují přízračná světla na tvářích ohromených soudruhů.“

První na jižním pólu

Jediným českým polárníkem, který se dostal na jižní pól, byl Josef Sekyra. Rodák v Nového Města nad Metují, geolog, geograf a horolezec se sem dostal 26. prosince 1969 s americkou expedicí. Sekyrovy výsledky v horolezectví byly svého času nadprůměrné. V roce 1961 vystoupil v Pamíru na Pik Lenina (7134 m n. m.), čímž se na sedm let stal držitelem československého výškového rekordu. Věnoval se však i speleologii. Profese geologa zavedla Sekyru nejprve do sovětské antarktické výpravy, která působila v letech 19661967 na stanici Moloděžnaja v Enderbyho zemi.

Během pobytu prováděl průzkumné lety a horolezecké výstupy na antarktické hory převyšující 3000 m. Na pozvání amerických a belgických vědeckých institucí se zúčastnil v roce 1969 pobytu na americké výzkumné základně McMurdo, odkud se dostal i na Walcottův ledovec. V Transantarktickém pohoří podnikl několik prvovýstupů a podílel se na nálezu pozůstatků pravěkého ještěra lystrosaura. Na americkou základnu Amundsen-Scott, ležící přímo na jižním pólu, se dostal americkým vrtulníkem o Vánocích 1969.

Od 70. let zájem českých vědců o Antarktidu ochabl. Sovětský svaz dokonce nabízel v 80. letech Československu některou ze svých opuštěných výzkumných stanic, ale ČSAV tehdy neměla zájem vydávat nemalé finanční prostředky na antarktický výzkum. Až v únoru 1989 vznikla pod záštitou SSM na ostrově Nelson v souostroví Jižní Shetlandy skromná polární stanice, jež nesla jméno Václava Vojtěcha. Sloužila však spíše ke sportovním účelům než k vědecké činnosti. K té se však v 90. letech přistoupilo také.

Čeští vědci sem nejprve putovali společně s výpravami Polska a Brazílie. V roce 1994 na bílý kontinent zamířila samostatná česká výprava, i když jen dvoučlenná. Vedoucím byl Pavel Prošek. Vědci pracovali téměř půl roku v okolí polské výzkumné stanice Henryk Arctowski v severní části Antarktického poloostrova. Během ledních sezon 1995/6 a 1996/7 se práce na Jižních Shetlandách zúčastnil nejen Prošek, ale i geograf Kamil Láska a biologové Josef Elstner, Jiří Komárek a Ondřej Komárek. Roku 1999 vznikla v souostroví Jižní Shetlandy na King George Island (ostrov krále Jiřího) ve stejnojmenné zátoce samostatná česká polární vědecká výzkumná stanice. Češi jsou tedy dnes v Antarktidě skoro „jako doma“.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články