Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Červená - barva štěstí

58.jpg
Autor článku: Jan Karlach, Úterý, 14. května 2013
Autor fotografií: Jan Karlach
Na přelomu ledna a února začnou Číňané pečlivě chystat svůj hlavní svátek roku. Podle jejich kalendáře totiž nastává Čchunťie – Svátky jara neboli čínský Nový rok. Je spojen s masovým cestováním, vždyť značná část Číňanů pracuje ve velkých městech a na svátky chce být každý doma, na venkově.

Na příchod nového roku se v Číně začíná myslet již několik týdnů předem. „Tyhle tu zůstaly od minulého roku, měl bych sebou hnout a postarat se o novou kaligrafii,“ říká starousedlík z města Ta-pu (Dabu) v provincii Kuang-tung (Guangdong), jen co naše pohledy padnou na omšelé a vybledlé pásy papíru, nalepené po obou stranách dveří i nad vchodem do obydlí. Říká se jim doslova „novoroční párové nápisy“ a mají za úkol přinést obyvatelům domu radost, štěstí a prosperitu.

Číňané jsou značně pověrčiví, a tak si nikdo nedovolí brát tento rituál na lehkou váhu. Ve městě Čchao-čou (Chaozhou) ve stejné provincii je celá jedna ulice s obchůdky kaligrafů, kteří vám tradičně znějící „ochranné“ nápisy rutinérsky vyhotoví šlehajícími tahy štětcem. Důležité ovšem je, aby měl papír červenou barvu. Červená totiž nosí štěstí, a tak je nevyhnutelně úplně všude, kam se jen podíváte. Před příchodem nového roku je také potřeba pořádně vysmýčit celé obydlí – vymést všechnu smůlu předchozího roku, aby nepřekážela přicházející prosperitě.

„Novoroční párové nápisy“ mají lidem zaručit štěstí a radost. Musejí být ale na červeném papíře.

I mrtví předci slaví

„Škoda žes přijel tak brzo. Za deset dní tu bude velká sláva,“ říká mi obyvatelka tradiční kruhové stavby tchu-lou (tu-lou) v provincii Fu-ťien (Fujian) u města Chu-kcheng (Hukeng). Částečně hliněné tvrze jsou charakteristické pro etnickou podskupinu většinových Chanů (Hanů), kteří se nazývají „Kche-ťia“ (Kejia), popřípadě „Hakka“. Ukazuje mi fotografie z minulého roku. Uvnitř dvorků i venku jsou rozestaveny prostřené dlouhé stoly, které se prohýbají pod tíhou lahodných pokrmů. Svátky Čchun-ťie (Chunjie) jsou hlavně dobou, kdy se všichni členové rodiny mohou po čase opět setkat pod jednou střechou. A jelikož jsou rodiny Hakků rozesety doslova po celém světě, jsou prý zdejší oslavy obzvláště bouřlivé.

Hakkové – etnická podskupina většinových Chanů – žijí v kruhových domech tchu-lou, připomínajících tvrze.

Oslavy, které jsem propásl ve Fu-ťienu, mi vynahradil pan Wu v severním Kuang-tungu. Zrovna když jsem šel okolo svatyně jeho rodu ve vesnici Feng-jang (Fengyang), chytil mě za rukáv a zatáhl dovnitř. Spolu s dalšími přáteli slavil v zadní části místnosti, hned vedle tabulek uchovávajících duše předků, pečlivě vyskládaných na oltáříku. Byl poslední den starého roku, deset hodin ráno. Večer se obyčejně schází celá rodina u stolu, jde o jeden z nejdůležitějších dnů během oslav Čchun-ťie. V přední části chrámku se činil kuchař, který zrovna připravoval ryby a další pokrmy pro několik desítek hostů. Zakrátko už nebylo zbytí, musel jsem ochutnat domácí pálenku, kterou mi starostliví hostitelé neopomněli dolévat z těžké kovové konvice.

Pouliční svatyňka v Čchao-čou. Přední vyklizená část čeká na vonné tyčinky a obětiny – třeba v podobě ovoce.

„Bude svatba,“ říkal Wu a chvílemi se ztrácel v kouři z cigaret, které si tu všichni zapalovali jednu od druhé. Rodiny jsou o svátcích pohromadě, takže nastává příhodný okamžik pro svatbu. Zároveň Wu pohlédl směrem k oltáři, kde trůnily duše zemřelých příbuzných. Uctívání kultu předků zapustilo v čínské kultuře kořeny již ve starověku a přežilo i temná období dvacátého století, kdy bylo v šedesátých letech za dob Kulturní revoluce označeno za pověru. Ač dávno po smrti, mají předci v rodině zajištěno své stálé místo. Což samozřejmě platí i v časech bujarých oslav Svátků jara.

Příchod nového roku je také spojen s častou návštěvou chrámů, pálením vonných tyčinek, přinášením obětin a jinými činnostmi, které přinášejí štěstí.

Vylidněné město

Má cesta pokračuje přes hřbety hor a několik měst. První den oslav nového roku se odevšad ozývá práskání petard, pomocí kterých Číňané vyhánějí zlé duchy. Zároveň je to den, kdy je namístě prokázat úctu nejstarším členům rodiny. Druhý den zase provdané ženy navštěvují své rodiče a příbuzné. Zvoní mi telefon, na druhém konci se ozve hlas kamarádky. „Jak se ti cestuje? Tady v Čchengtu je úplně prázdno, úplné město duchů,“ vypráví. Čcheng-tu (Chengdu) je desetimilionová aglomerace, správní sídlo provincie S'-čchuan (Sichuan). A v době Svátků jara zeje prázdnotou. Obchody jsou zavřené, restaurace nevaří, na ulici zkrátka nikdo není. Polovina obyvatel města je totiž zavřená doma a ta druhá odjela za příbuznými na venkov. Přesuny obyvatelstva po hlavních dopravních tepnách v této době jsou pověstné svou masovostí.

Třetí den oslav nového roku se nechodí na návštěvu ani se nechodí do chrámů obětovat božstvům, vlastně se raději vůbec nevychází ven – všechno takové chození totiž nosí smůlu. Pro mnoho Číňanů je tak třetí den zároveň posledním dnem volna. Zaměstnavatelé jsou dnes často velkorysí, a tak lidem nějaké volné dny přidají, aby mohli zůstat s rodinou déle. Tyto dny navíc si však velmi často musí odpracovat hned během následujícího víkendu. Čas jsou peníze – a rozrůstající se byznys je v současné Číně hotovým náboženstvím.

Svátky jara jsou pro rodinu příležitostí, aby se její členové sešli a oslavili významné události. Za panem Wu je oltář předků s tabulkami, ve kterých přebývají jejich duše.

Sedm týdnů oslav

Svátky jara jsou směsicí kdejakých tradic a rituálů, které se musí dodržovat. V Číně se ale najdou i tací, kteří Čchun-ťie neslaví vůbec. Po několika dnech, během nichž jsem zvládl pár dalších svateb a ochutnal slavnostní jídlo a pití různé síly i chuti, jsem přijel do provincie Kuej-čou (Guizhou). Viděl jsem tu tisícihlavé davy nadšeně sledující zápasy vodních buvolů na místním bahnitém kolbišti.

„Slavíte Čchun-ťie?“ ptám se mladíka s pestrobarevným účesem na hlavě. „My? Ne. My jsme Miaové (Hmongové), náš Nový rok slavíme na podzim. Tady se jen tak bavíme,“ odvětil poněkud nezúčastněně. S Čchun-ťie zdejší oslavy pojí snad jen všudypřítomný drobný hazard – oblíbená volnočasová aktivita Číňanů, která ani během Svátků jara nezůstane opomenuta. O pár dní později se dozvídám, že novoroční oslavy další zdejší národnostní menšiny – Šuejů (Shuiů) – se rovněž konají na podzim, po skončení sklizně, a trvají neuvěřitelných sedm týdnů, což z Tuan-ťie (Duanjie), jak se tato slavnost jmenuje, činí jedny z nejdelších svátků na světě.

Obětovat se nemusí jen v chrámech, především v jižní Číně se uctívají různá přírodní božstva pod širým nebem. Socha bez hlavy je dědictvím Kulturní revoluce.

Nakonec Svátek lampionů

Dozvuky oslav Svátků jara končí patnáctým dnem nového roku při Jüan-siao-ťie (Yuanxiao jie), což je Svátek lampionů. Oblohu rázem pokryje obrovské množství zářících světel. Způsobů oslav Nového roku je v Číně skutečně nepřeberné množství. Tato obrovská země rozhodně není černobílá, třebaže si ji nejeden vladař z více či méně vzdálené minulosti takovou přál mít. Tradice a zvyky zůstaly, stejně jako záplava světel barevných lampionů hrajících především všemi odstíny červené – čínské barvy štěstí.


POHYBLIVÝ NOVÝ ROK

Čchun-ťie je někdy nazýván lunárním Novým rokem, protože se řídí podle čínského lunisolárního kalendáře. Jeho datum je pohyblivé, rok od roku se liší a podobně jako naše Velikonoce je určeno astronomicky. Nový rok tak přichází s druhým novým měsícem po zimním slunovratu. Pokud ovšem končící rok obsahuje vložený třináctý měsíc, musejí si Číňané počkat až na třetí měsíční cyklus. V režimu gregoriánského kalendáře pak datum čínského Nového roku každoročně kolísá mezi 21. lednem a 20. únorem. Jelikož je historický vliv Číny na Dálném východě hluboce zakořeněn i v okolních kulturách, slaví se ve stejné době a podobným způsobem Nový rok např. ve Vietnamu (svátek Tet) či v Koreji (Sollal). Pouze v Japonsku byl od roku 1873 harmonogram oslav synchronizován s naším počítáním času. Práskání petard má z domu vyhnat zlé duchy. Svátky končí Slavností lampionů.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články