Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Červená a černá tvář maškary

34-001.jpg
Richard Grégr, Pátek, 3. dubna 2009
Každého léta Radek Chrbolka požne srpem své políčko. Pak ze žitných snopů postaví panáky, a když uschnou, vymlátí je cepem u Homolků na mlatě. Ze slámy, která by prošla kombajnem, už totiž nikdy maškarní masku Slaměnýho neuděláte... Tady ve Studnici u Hlinska na Vysočině se dodnes setkáváme s pravým staročeským masopustem.

Když se ráno dvouletý Zdeněček probudil, vše bylo stejné jako jindy. Babička mu připravila milované kakao.

Dokonce pak mohl ještě chvilku spát. Však také byla sobota. Maminka neměla moc času, takže se také díval na televizi, což mu jinak zakazovali. Nemohl tušit, co ho čeká odpoledne… Radek Chrbolka zatím prožívá velký den. Dnes není Chrbolka, dnes je Slaměný. Být Slaměným, to zavazuje. Když všemocný praotec studnického masopustu, sám velký Masopust, rozdával role, pohlédl na Slaměného a pravil:

„Ať Kobyly, Rasové i Kominíci se snaží a o přízeň bojují, ty jdi – a nebude ženy, jež neskloní svoji hlavu k tvému rameni a nepohlédne milým okem v tvoji tvář. Ať mladá, zralá, či stařenka s holí, každá se usměje a zaposlouchá do tvých medových slov. Nejedna si s tebou i zaskáče, aby byla věčně zdravá.

Možná si vzpomene, že si má z tvého oděvu vytáhnout stvol slámy, to aby slepice i husy, až jim ho přidá do podestýlky, rodily jako divé.

Pročež dbej, pacholku, ať je tvůj krejzlík na slaměné vestě bělostný a řádně seprán a ať si ho nezacintáš od černé tváře…“

Na tento den je ovšem nutno se připravit. Žitná sláma je tvrdá, a tak je nutné ji před zpracováním namočit. Pak se prováže provázky a vznikne halena i suknice. To je práce aspoň na odpoledne.

Zbývá udělat důtky. Ty musí být také každý rok nové. Výroba čepice trvá podstatně déle, vydrží však několik let. Leda se dozdobí novými růžičkami. „S touhle trumpetou chodil jako Slaměný už můj strýc. A já jsem za osmnáct let nevynechal ani jednou,“ chlubí se třiatřicetiletý Radek Chrbolka. To se už k němu za indiánského řevu vrhá chlap v bundě. „Chci si s tebou zaskákat!“

Vážená paní starostová…

Je devět ráno a masopustníci mají za sebou dvě hodiny tvrdé práce. Prošli přilehlé osady Košínov a Zalíbené, a teprve teď jim začíná vlastní pochůzka Studnicí. „Masopustem u nás žije celá vesnice,“ říká starostka Marcela Sázavová. Sedíme v jejím bytě, stoly jsou obložené koblihami a čekáme na koledníky. Musejí si přijít pro nezbytné povolení.

„V kronice zápis o masopustech nenajdeme. Bylo to tak známé a obecné, že to kronikář ani nezapisoval. Ukážu vám však starou fotografii, na které je můj tchán, ročník 1907, převlečený za Ženu.

A nic nového nevědí ani pamětníci. Andula Mencová, které by dnes bylo sto let, si pamatovala, že chodil její tatínek,“ říká paní Sázavová. „Několik let jsem chodil za Žida,“ podotýká její dvaačtyřicetiletý syn. Teď už štafetu převzal vnuk.

„Když jsem tady začala ve čtyřiašedesátém učit,“ vzpomíná bývalá učitelka a dnešní kronikářka Markéta Černá, „jednou odpoledne zakvičela venku muzika. Žáci všeho nechali a vyskákali oknem. ‚Učit dneska!? Zbláznila jste se, ženská?!‘ řekli mi chlapi venku. ‚Vždyť jsou vostatky!‘“ „Tehdy se ještě chodilo ve všední den o masopustním úterý, po kterém už následuje Popeleční středa, kdy zábava utichá. Dnes je masopust z praktických důvodů o víkendu,“ vysvětluje starostka Sázavová.

A to už harcuje zvonek. Maškar je plný dvůr i předsíň a Strakatý se Ženou předčítají uctivou supliku:

„Velevážená paní starostová, přemilý pane starosto, staročeská maškara přišla, aby vás srdečně pozdravila a poprosila vaši milost, aby z moci ouřední povolení jste uděliti ráčila k návštěvě obce Košínovské, Počernýho a Studnic, což království vaše jest.

Za to vám maškara může slíbiti, že se bude slušně chovat, že panen a dívek nebude tůze škádliti a pánům sousedům újmy na majetku činiti. Jenom bude tancovati a muzicírovati, možná i drobet píti. Všem přejeme pěkné pobavení, vždyť je to dobrého zdraví znamení!“

K povolení starostka dodá, jak určuje dlouholetý scénář:

„A skákejte hodně vysoko, aby se nám urodilo pěkné obilí…“ Ale v řevu už její slova nejsou vůbec slyšet.

Dobrá a zlá tvář

Masopust v dnešní podobě se podle odhadu odborníků tady v okolí Hlinska udržuje 200–250 let. Zdejší staročeská maškara má dvě tváře: tu pěknou mírnou a laskavou neboli červenou, která v poklidu tancuje.

A tu ošklivou, zlou, však se nazývá černá, která vás ani na chvíli nenechá na pokoji. Hodná maškara kráčí spořádaně – vpředu patřičně vnadná Žena v bílé sukni, černém kožíšku, doprovázená Strakatým neboli Laufrem, jehož bílý oblek je pošit barevnými ústřižky látek. Má jich být tolik, kolik je dnů v roce – 365. Před každým stavením – a je jich zde celkem 154 – jde dvojice pozdravit, zeptá se, co si domácí přejí zahrát. Za nimi kráčí dvě dvojice Turků v červeném a modrém úboru, kteří tancují. To musí být chlapci svobodní, dříve odvedenci. Vydržet to celý den je docela fuška.

A kolem nich poskakují ty zlé. Musí se o sebe postarat samy. Možná proto je jich mnohem víc. Kobylky a Rasové vás rádi proženou, a nemáte-li ještě pořádnou šmouhu ve tváři, určitě ji brzy mít budete. Hlinku rozetřeli s indulonou a přidali kapku oleje.

Mezi tím pobíhají Kominíci, Slamění, kteří si připravili stejnou zbraň, místo hlinky však vymetli komíny…

Židé se snaží prodat kdeco. Případně vás oholí a navoní. Medvědář s Medvědem a Medvídětem jdou od hloučku ke hloučku. Malé dítě u vrátek vytřeští oči, jeho maminka Medvědovi nabídne štamprdle.

Medvěd se zastaví, sundá masku a podle libreta klasické opery zvolá: „Podívej, já nejsem medvěd, já jsem jako ty…“ načež sklenku do sebe obrátí. A nasadí si masku.

Maškara ano, kašpar ne!

Podobně bujarý masopust se koná v celém okolí. Tady „v horách“ mimo Studnice i v Hamrech a ve Vortové. Připojíme údolní Vitanov či Blatno, dnes už předměstí Hlinska. I když v obou místech chodí i postavy, které ve Studnici nemají co dělat.

„Není snadné udržet klasickou čistotu a jednotu masek. Fotky nahých slečen, které se objevují třeba ve Vortové na čepicích, ve Studnici nenajdete. To nejsou maškary, to jsou kašpaři,“ říká s despektem jeden z mužů.

„Mezi chlapy panuje rivalita,“ potvrzuje později starostka. „Ale s Hamrovskými si vždy domluvíme termín tak, aby naše masopusty nekolidovaly,“ dodává.

Jednou budeš Kobyla!

Také Petr Laštůvka se na masopust připravuje dávno předtím. Chodit začal odmala. „Čtyři roky jsem býval malou Kobylou, pak šest roků Rasem, dalších osm let jsem tančil jako Turek. Te, od roku 1988, jsem Kobyla,“ vypočítává své masopustní curriculum vitae. Pomalu se tak dostává do masopustního důchodu. „Však je mi letos už čtyřiačtyřicet…“ Ani v masopustu totiž roky nezastavíte. Kobyla musí celý den pořádně dovádět. Za to ji večer čeká poprava. Strhne vás tedy k zemi a poválí. A hned se k tomu nachomýtne nezbytný průvodce Kobyly – Ras. Ta dvojice patří nerozlučně k sobě. Ras vám strčí mezi nohy dlouhou tyč, na konci obalenou, a tím podle legend zajišťuje vaši plodnost.

Ve Studnici se masopustní role dědí. Byl-li táta Kobylou, bude za Kobylu chodit i syn. „Také jeho tátu pamatujeme jako starého Žida,“ ukáže Petr Laštůvka na další masopustní postavu.

Svépomocí zvířetem…

„Ke Kobyle patří typický kroj.

Na břiše má ‚skutečného‘ koníčka.

„Hlava se zvonkem je vyřezaná z lipového dřeva a stará přes dvacet let. Plachtu šila ještě paní Šírková a čabraky nosil už můj strejda.

Celý převlek Kobyly je upnutý v postroji, v oblouku, který se vyráběl podomácku. Dříve býval dřevěný, ale když Kobyla příliš masopustně dováděla, praskl a musel se svázat a slepit. Šikovné ruce si ho proto vyrobily z kovu. To sice rozbít nešlo, ale zase to vážilo na třináct kilo.

Pokrok nezastavíš, dneska má jen pět, však je také z umělé hmoty…“ říká Laštůvka.

Obrovská nápadná čepice je z tvrdého papíru. „Oba díly sešijete režnou nití a vycpete molitanem.

Pak se potáhnou praporovinou.

Ovšem za ty roky už byla špinavá, však jednou prší, jindy padá sníh, tak jsem to natřel barvou,“ prozrazuje Laštůvka. Červená čepice tak získala dokonalou patinu. Jen krepové růžičky se musí dělat stále znovu: „Je jich sto dvacet, to dělá moje maminka čtyři dny a další den trvá, než se na klobouk namotají.

A ta pera nahoře, ta jsou z našeho kohouta – červené, černé i bílé.“ Dnes je Petr Laštůvka hlavně Kobylka. Můžete ho zatáhnout do světnice a Ras ho bude muset vykoupit. Zahrabe si s potěšením na hnoji. A když pak kdosi rozhodí půl kbelíku ovsa, všechny Kobyly se k němu vrhnou a řehtají s takovým nadšením, že by zvědavě vzhlédl nejeden pravý šiml…

Zatím masopust probíhá, jak má. Oběd v hospodě postaví všechny na nohy. Dokonce i Medvěda.

Sundá medvědí lebku, popadne heligonku a hraje s kapelou.

Průvod jde od domu k domu.

Zdeněčkova velká chvíle

Po obědě dvouletého Zdenečka vzbudili, vypil šálek kakaa a maminka ho začala oblékat.

Dostal červené kalhoty, malou čabraku i malý postroj. Na hlavu červenou čepici. Na bříško dřevěného koníčka. Než se vzpamatoval, byla z něho Kobyla. To už se vrátil tatínek, vymóděný podobně. Popadl ho za ruku a vyšli. Venku byla spousta lidí, smáli se na něho, hned k nim přiběhl další strýček, ten vypadal, Zdeněček nevěděl, má-li plakat, nebo ne.

Postupně došli až na vrch vesnice. Proběhli se po louce, se strýčky si zařehtali. Tetičky zmalované ve tváři černohnědě se na něho láskyplně usmívaly.

Má brečet, nebo ne?

Pomalu se smráká a blíží se konec masopustu. Před hospodou se Turci, Laufr, Žena, Kominíci, Kobyly drží kolem ramen a zpívají My jsme chlapci ze Studnice…

Pohyby zúčastněných i přihlížejících zvláčněly.

Jednu Kobylu ten konec ovšem bude stát život. Porazí ji a na marách odnesou před hospodu. Doušek alkoholu nakonec vše zachrání. A pak už nastává noc…

Jedinečný výraz i uskupení masek Vedoucí správy Muzea lidové architektury na Veselém kopci etmografka Ilona Vojancová zdůrazňuje: „Tento obyčej se na Hlinecku souvisle udržuje po generace v aktivním povědomí obyvatel. Zejména ve vesnicích Hamry, Studnice a Vortová zachovává tradiční podobu písemně známou už v 19. století. Tvar, charakter a funkce jednotlivých masek jsou stále téměř totožné. Uskupení ani výraz masek se v naší zemi jinde nevyskytují a ojedinělé jsou i v Evropě…“

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články