Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Čekání na Obamu

19-1.jpg
Tereza Spencerová, Pátek, 4. května 2012
Na palestinské frontě se cosi pohnulo, byť ještě v prvních týdnech letošního roku se vše zdálo býti při starém. Všechny strany zúčastněné v konfliktu teď ovšem čekají na výsledek podzimních prezidentských voleb v USA.

Palestinský prezident Mahmúd Abbás (pokolikáté už?) hrozil, že žádná další jednání s Izraelem nebudou, dokud se premiér Benjamin Netanjahu nepochlapí a nezakáže na palestinských územích další výstavbu „osad“, což je termín sice zaběhaný, ale zcela zavádějící – ony osady jsou v praxi totiž spíš vesnice a města s plnou infrastrukturou. Izrael se přitom k částečnému zmrazení výstavby zavázal už v roce 2010, ale krátce nato od tohoto kroku pod vlivem ultrapravicových členů vládní koalice ustoupil. Jejich současné názory jsou takové, že mezi nimi sám Netanjahu ční takřka jako umírněný levičák.

Na přelomu ledna pak Abbás uzavřel dlouho předpokládanou dohodu s šéfem Hamasu Chálidem Mišálem o sjednocené vládě a konání společných voleb, což pro změnu ostře zkritizoval izraelský premiér s tím, že už se mohl sbratřit rovnou s Íránem. „Abbás dává přednost spojení s teroristickou organizací Hamas,“ prohlásil.

Až potud by tedy bylo vše jako dřív, nicméně se zdá, že zásadní změna v situaci nastává s příchodem nových regionálních hráčů, kteří vyplňují vakuum po aktuálně prakticky neexistující blízkovýchodní politice USA. Vedení Hamasu opustilo „horký“ Damašek a přesídlilo do katarského Dauhá, kde byla pod dohledem tamního emíra ostatně podepsána i dohoda mezi Abbásem a Mišálem. „Premiéra“ hamasovské vlády v pásmu Gazy Ismaíla Haníju si pak na počátku února vyzvedlo katarské vládní letadlo a odvezlo ho na cestu po zemích Perského zálivu, při níž se postupně objal s panovníky Kataru, Spojených arabských emirátů, Bahrajnu, Kuvajtu a svou pouť ukončil v Egyptě. Před poslední zastávkou se ale ještě zjevil i v Teheránu, kde poděkoval za podporu, slíbil, že Hamas nikdy neuzná Izrael, a prohlásil, že všechna okupovaná palestinská území budou jednou osvobozena. Toto prohlášení je ale nejspíš třeba vnímat spíš jen propagandisticky, protože nejvyšší šéf Hamasu Chálid Mišál už pár let opakuje, že Hamas je připraven uznat Izrael v hranicích z roku 1967, a navíc se jménem celého hnutí nedávno vzdal ozbrojeného boje coby prostředku k dosažení nezávislosti Palestiny.

Itinerář Haníjovy cesty ale naznačuje, že otázka Palestiny dokáže sblížit sunnitské monarchie ze Zálivu i s nenáviděným šíitským Íránem, což je dozajista zcela nový prvek, nicméně mluvit o nějakých průlomech by bylo předčasné. Tím spíš, že dohoda o jednotné vládě Fatahu s Hamasem se podle všeho nelíbí ani mnoha vysokým funkcionářům Hamasu, z nichž mnozí se v zablokovaném pásmu Gazy stihli už proměnit v nefalšované oligarchy a nyní se bojí o svá konta a vliv. Výsledkem tak je, že se Abbás bude pokoušet udržet si kontrolu nad dalším vývojem, aby alespoň trochu uchlácholil Západ, a přitom ponechat Hamasu tolik prostoru, aby jeho lídři ze sjednocené vlády znovu neodešli.

Volby v USA

Obě palestinské frakce se rozešly v roce 2006, kdy Hamas drtivě zvítězil ve volbách a Abbás mu pod tlakem Západu odmítl předat moc. O rok později mezi oběma stranami došlo k bojům, při nichž Hamas vyhnal Fatah z pásma Gazy, a totéž v obráceném gardu se odehrálo na okupovaném Západním břehu. Aktuální sjednocování obou proudů přitom není ani tak výrazem racionální úvahy jako spíš důsledkem (zatím nepříliš čitelných) strategických plánů ropných monarchií ze Zálivu a rostoucí nespokojenosti hlavně mladé palestinské inteligence, která po vzoru arabského jara po svých vůdcích stále hlasitěji požaduje akci, která by konečně dávala smysl, jinak…

Palestinští vůdci tedy kývli na hlas lidu (a Kataru), aby si udrželi pozice, nicméně rozhodně nikam nespěchají. V Izraeli i Palestině (ale třeba i v Evropské unii) je totiž veškerá pozornost upřena na Washington a tamní listopadové prezidentské volby – jedna strana s obavami a druhá s nadějí čekají, že znovuzvolený Barack Obama už bude mít ve druhém funkčním období volné ruce, aby splnil své někdejší sliby a rezolutně izraelsko-palestinský konflikt vyřešil. Region ale na „příští prezidentské volby“ v USA čekal už mnohokrát. Vždy to bylo spíš jen čekání na Godota.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články