Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Čekání na kobru

58-4.jpg
Autor článku: Irena Páleníčková, Pátek, 3. prosince 2010
Autor fotografií: Jiří Páleníček
Trvalo sedmatřicet dní, než jsme ho u jedné opuštěné pláže našli. „Své“ místo. U malé, spíš neexistující vesnice Pasekudah.

Dřív ji tvořilo 152 domů. Z většiny zůstaly jen betonové základové desky. Po tsunami roku 2004, které je všechny smetlo, na některých narychlo postavili tradiční minidomky se stěnami a střechou z palmových ratolestí, tj. z materiálu, který se tehdy válel všude kolem. Dnes jsou opuštěné. Pod palmami vypadají idylicky. V 19. století by sem určitě patřily. Na počátku 21. století je za romantické považuje jen pár náhodných turistů.

Nový Pasekudah vyrostl ve vnitrozemí u stávající větší vesnice Kalkudah. Pozemky u jeho pláže zabrala vláda. Lidé povídají různé věci, třeba i to, že vláda prodala jeden velký pozemek Ukrajincům, kteří zde postaví podmořský hotel. Povídá se také, že v malých lagunkách nedaleko pláže žijí krokodýli. Ani v jedné jsme je neviděli.

Na křižovatce silnic vyrostl v době konfliktu mezi Tamilskými tygry a vládou malý vojenský tábor. V polovině února 2010 splnili vojáci nový úkol: odstranit stříšky z palmového listí nad zákopy okolo tábora a zákopy zasypat. Na jejich místě udělali záhonky, do nich zasadili kytky, a když jsme šli okolo, právě je zalévali. Lepší mírový obrázek si těžko představit. Na sousední pláž Kalkudah se ale stále musí chodit po jiné, delší cestě. Na několika místech jsou vidět zbytky ostnatých drátů a na nich úlomky tabulek s lebkami, zkříženými hnáty a nápisem „Pozor, zaminováno!“ Jsme na východě ostrova v oblastech po mnoho staletí obývaných převážně Tamily. Policejní hlídky a vojáci si nás ale všímají jen proto, aby nám zamávali. Je tady klid.

Jedna rána nestačila

Jeden z posledních kousků relativně nedotčeného ráje. Nešťastného ráje. Zastavuje nás špinavý žebrák. „Měl jsem obchod, ženu, děti, teď nemám nic, všechno vzalo tsunami,“ směje se a odchází. Neunesl životní rány. Jako blahoslavený chudý duchem už nemusí plakat. Tangamalah, u které bydlíme, musela vyplakat hodně slz. Při tsunami se držela palmy, a tak zachránila i dvě své malé vnučky. Její starší dcera jako mnoho ostatních utíkala a přitom se jí zamotaly dlouhé vlasy a sárí do ostnatých drátů. Utonula stejně jako její otec a dalších více než pět set obyvatel Pasekudah. Ve svých 46 letech se Tangamalah stala vdovou a její dvě vnučky napůl sirotky. Usmívá se jen málokdy, ale obdivuji její sílu – znovu postavila dům a dva pokoje pro turisty. Guest house její rodiny byl jeden z nejstarších v oblasti, založil ho její dědeček.

Dokázala přijmout za svou i novou ženu, kterou si do domu přivedl její zeť. Divím se, že zůstal. „U zdejších Tamilů se manželé stěhují do domu svých žen,“ vysvětluje. Nejen tady je obtížné vyznat se v tom, kdo patří do rodiny a kdo ne. Vždy jsou poblíž vzdálení chudší příbuzní, přátelé, kamarádi, v podstatě sluhové. Skrytá nezaměstnanost je nesmírně vysoká a přežívající zbytky kastovnictví navíc nedovolují lidem dělat určité práce. Zeť Tangamalah pracuje v místním vládním úřadě, ale na vládní strunu nehraje. Jeho úřad má pomáhat chudým: „Je to problém, když je celá vesnice chudá. Má-li čtyři sta lidí, jak mám vybrat padesát, kteří dostanou peníze? Je to hrozně těžká práce.“ A nespokojeně pokračuje: „Šrí Lanka dostala od světa tolik peněz, že by se celý ostrov mohl mít dobře. A kde jsou?“ Postupně se dovídáme i ostatní.

Téměř třicet let nemohli Sinhálci do tamilských oblastí na východě ostrova, proto si teď mělké moře u pláže Pasekudah pořádně užívají.

U pláže Pasekudah stály tři velké hotely, celkem na 400 pokojů. Nejprve je poničily výbuchy bomb Tamilských tygrů, aby se v nich nemohla usadit vládní armáda. Jen vysoká vodárenská věž zůstala celá. Její bytelná betonová konstrukce dokázala přežít tsunami, kterému odolaly i zbylé železobetonové kostry hotelů. Pak přijely armádní buldozery a vše srovnaly se zemí. Prý aby se zde nemohli skrývat Tamilští tygři.

Vegetace brzy zakryla stopy buldozerů. Dnes je pobřeží opuštěné a nabízí nádherné procházky pod kokosovými palmami a kolem fotogenických skal. Pláž Pasekudah mají rádi místní, moře u pláže je sice poněkud špinavé, ale je stovky metrů od břehu mělké a voda má určitě přes 30 °C. Lidé z vnitrozemí většinou plavat neumějí a tady mohou chodit ve vodě mimo dosah nebezpečných vysokých vln, které se lámou na vzdáleném korálovém prahu. Bílí turisté dávají přednost pláži Kalkudah. Dno u ní prudce klesá a za bezvětří čeká za vlnami hladina ideální pro plavání. Pod palmami začínají vyrůstat první malé hotýlky, určené spíš individuálním návštěvníkům. „Příští rok otevřu hotel s pěti bungalovy a deseti pokoji. Před dvaceti lety tady bylo živo, že byste to ani nepoznali,“ říká sympatický chlápek a posílá svého přítele-sluhu, aby nám přinesl na pití dva kokosy.

Nástup nové doby

Od konce válečného konfliktu jezdí na Pasekudah pronajaté autobusy plné místních turistů a školáků, převážně Sinhálců. Jedou sem z Mahanuvary nebo až z Jápané na třídenní výlet. „Třicet let jsme sem nesměli, všude se bojovalo, konečně to tady uvidíme,“ vysvětlují a usmívají se: „Máme dobrého prezidenta, konečně je mír.“ V sobotu přijelo šest autobusů a u parkoviště se objevilo několik malých stánků s občerstvením.

Do moře vchází muslimská dívčí třída zahalená od hlavy k patě do černého. Sinhálské středoškolačky se koupají v kalhotách a tričkách, zatímco jejich polonazí chlapečtí spolužáci jsou stranou a samozřejmě o něco dál v moři. Většina děvčat má v ruce mobily a fotografuje se. Místní operátoři rozjeli tvrdou reklamní kampaň a Šrílančana bez mobilu dohledáte ještě obtížněji než šrílanského levharta, kterému hrozí vyhynutí. Telefonní firma Dialog láká i zahraniční návštěvníky a po příletu na ostrov jim zašle SMS s heslem umožňujícím bezplatné třítýdenní WiFi připojení.

 Obyvatelé Pasekudah, kteří přežili ničivé tsunami, přebývali v těchto podmínkách krátce po tragédii.

Prezident je všude

Prezident Rádžapaksa, Sinhálec a buddhista, je všudypřítomný a nikdo ho nemůže přehlédnout. Prožili jsme na ostrově prezidentské volby. Billboardy s hlavou státu vyrostly uprostřed jezer. Jeho portréty zdobily kmeny palem a z patníků mávaly na motoristy. Obří prezident sportující, žehnající, obdivující rýži. S mnichy, dětmi, se stařenkami i vojáky. Nechyběl ani na tabuli u Pasekudah oznamující, že zde vyroste National Holiday Resort. Batůžkářům tím bohužel říkala, že se blíží konec ráje.

Na místě, kde v únoru letošního roku stál jen malý hinduistický chrám, policejní stanice, guest house patřící Tangamalah a sousední dům s prodejnou piva, mají vyrůst hvězdičkové hotely, ale také amfiteátr, výstavní hala a nákupní centrum. Zátoku rozdělí dlouhé přistávací molo. Zbývá doufat, že jako mnohé jiné vlády dá v tomto případě i šrílanská přednost koupi svých nových aut a výstavbě svých přepychových domů a na velikášský resort dlouho nebudou peníze.

Smysl cesty

Prozatím je hinduistický chrám téměř rodinným chrámem rodiny Tangamalah a nerušeně zde mohou viset portréty jejího otce a dědečka, kteří oba žili přes osmdesát let. V chrámovém stromě, podle místních starém pět set let, žije velká posvátná kobra. Když jí věřící nalévají mléko s rozmačkanými banány do nádoby umístěné vysoko v koruně stromu, dávají si přes ústa šátek, aby je necítila. I my jí přineseme misku mléka. Pokládáme ji na zem ke kořenům stromu, sedáme si na schody chrámu a čekáme. Kluk, který nás sem doprovodil, vypráví, že zabije-li někdo kobru, jeho obraz zůstane v mrtvých očích hada. Pak přijdou živé kobry, obraz člověka uvidí a přijdou ho potrestat.

Kolem tiše šumí palmy. Je všední den a žádné autobusy plné místních turistů neruší. Tušíme, že asi budeme čekat marně. Kobra prý slézá na zem jen někdy v noci a pak po ní zůstávají na písku zřetelné stopy. Neslezla. Čekáme i druhý den. Marně. Nevadí. Vždyť možnost čekat na chrámovou kobru v džungli na pobřeží Indického oceánu je dostatečný důvod pro to, aby člověk letěl deset hodin přes čtyři a půl časových pásem a pak jel na motorce stovky kilometrů do vesnice, která vlastně ani neexistuje.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články