Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Čečna: strach ze zítřka

048-000.jpg
Pavlína Brzáková, Pondělí, 2. června 2008
Vleklý rusko-čečenský konflikt je příkladem opakované lokální války na území Ruska. Spoluzakladatelka českého sdružení Berkat a zakladatelka programu ženského centra Rodina v Grozném Jana Hradilková Čečensko několikrát navštívila a spolupracuje s čečenským ženským týmem.

Čečensko jste navštívila poprvé v roce 2004. Jak tehdy země vypadala? Válčilo se?

V té době už byl válečný stav oficiálně prohlášen za ukončený a Čečensko nastoupilo cestu tzv. normalizace. Strávily jsme tenkrát s kolegyní Jovankou na Kavkaze týden, ale téměř celou dobu jsme byly zavřené za vraty sídla partnerské organizace v Ingušsku, a já se do Čečenska dostala pouze na jeden den. Nikdy na to nezapomenu. Nejen pro tu obří dávku adrenalinu z cesty tam, ale především pro bleskové uvolnění celé kaskády základních emocí. Předehrou byla velmi rychlá jízda s průběžným přesedáním do různých aut (bezpečnostní finesy ochrankářů), zábrany na rozbitých cestách, všude na stanovištích namířené hlavně… Octnete se ve válce mžiknutím oka, cítíte, že situační zvraty jsou zde dílem sekundy – a přesto máte pocit, že si na to všichni jenom hrají. V této atmosféře není prostor na strach. Při příjezdu do Grozného vnímáte jen okrajově ruiny jako hrůzné, ale patřičné kulisy, známé z fotek a dokumentů, ale především cítíte nesmírnou energii místa, kde se lidé pohybují rychle jako mravenci z místa na místo.

Jaká je historie čečensko-ruského konfliktu? Jak ho vnímáte vy?

Původ sahá do začátku 18. století, kdy carské Rusko s koloniální vervou začalo být ze strategických důvodů aktivní v úrodné krajině Kavkazu, soupeříc přitom s konkurenty dvou jiných mocných říší – osmanské (dnešní Turecko) a perské (Írán). Začalo budovat linii pevností, a to v místech dnešních větších měst kavkazských republik – Kizljar, Naľčik, Vladikavkaz, Groznyj… Rusko do té oblasti tenkrát masivně stěhovalo slovanské obyvatelstvo, především Kozáky, kteří začali zatlačovat Čečence (usazené v oblasti od 16. století) na jih do hor. V posledním dvacetiletí 18. století se rozhořely první odbojné akce Čečenců, které s přestávkami trvají v podstatě dodnes: padesát let kavkazských válek v 19. století, ve kterých zahynula téměř polovina kavkazské populace, tj. pět milionů lidí, chaotická léta ruské občanské války, vyhlášení Sovětského svazu, partyzánský odboj, německá okupace, účelové nařčení Čečenců z kolaborace s nacisty, vedoucí k násilnému vysídlení národa do Kazachstánu a na Sibiř, návrat do vlasti koncem 50. let, rozpad Sovětského svazu, několikeré vyhlášení samostatné republiky, nikým ovšem neuznané, vedoucí nakonec ke dvěma vyhlazovacím válkám v letech 1994–1996, poté 1999–2000…

Co z toho všeho plyne?

Žádný jiný kavkazský národ nekladl tak důrazný odpor jako Čečenci a vůči žádnému národu v dějinách Ruska nebyla uplatněna větší míra téměř posedlé brutality jako vůči nim. Je svůdné dnes, stejně jako v historii, hledat příčiny tohoto nikdy nekončícího konfliktu v romantizujících teoriích o svobodomyslnosti, divokosti a hrdosti tohoto národa. Je ale pravda, že v porovnání s jinými malými národy Kavkazu se Čečenci skutečně vyznačují jistými výraznými rysy. Jejich společnost byla totiž tradičně od základů demokratická. Nikdy ve své historii – až na výjimky válečných dob – nebyla podřízena autoritě jednoho vládce. Takzvaná horská demokracie tradičně fungovala na základě nepsaných zvyklostí, adatů, předávaných generacemi. Způsob života v horách totiž vyžadoval, aby se každý uměl postarat sám o sebe a zároveň dokázal získat pomoc sousedů. Naprostý respekt k individualitě a zároveň potřeba soudržnosti vtiskly do genů Čečenců po staletí předávané reflexy. Neexistovala nadvláda bohatšího, lidé si vždy byli rovni, nehledě na majetek či postavení. Rozhodovala rada starších a úcta k předkům měla klíčový význam pro paměť – morální kodex každého jednotlivce. Úctu ke starším a zvláštní smysl pro osobní čest si tento národ zachoval dodnes a myslím, že jsou pro ně důležitější než islám. Povahu pasivní duše Rusů naopak utvářela historická přítomnost centrální moci, ovládající obrovská území. Vztah těchto dvou národů vždy podmiňovalo často nesnesitelné zrcadlení absolutního kontrastu.

Jak se Čečenci stavějí k válce? Setkala jste se s optimistickými pohledy do budoucna, nebo přetrvává trauma z konfliktu?

Všichni lidé, které jsem v Čečensku poznala, bez výjimky válku odmítají. To znamená: v čečenské populaci převládá smrtelná únava ze stresu, bolesti, ponížení a neustálého ohrožení. Možnost třetí války lidé otevřeně připouštějí. Nicméně to ještě neznamená, že jsou skleslí nebo nihilističtí. Oni válku odmítají, ale přitom je v nich – je velmi těžké je přimět hledět dále do budoucna, respektive vnímat dlouhodobější možnost alternativy ke stresovému způsobu života. To se odráží i na často nesnadném způsobu komunikace s nimi – jsou velmi tvrdí k sobě i k ostatním a přesvědčeni, že první povinností každého je postarat se o sama sebe, třeba i na úkor druhých. Možná právě proto si vysloužili (a sami i přijali) nálepku národa vlků. Samozřejmě, je zde řada dalších negativních důsledků vleklého traumatu – kromě totálního zničení místní ekonomiky a infrastruktury se do společnosti dostala řada cizorodých a rozkladných prvků. Lidé hodně zhrubli, což je dáno obrovskou mírou prožitého násilí, které poškodilo především po staletí budované meziklanové vztahy. Mezi lidmi je hromada křivd a nevyřízených účtů, společnost je řízena autoritativním hrdinou hrubého zrna Ramzanem Kadirovem. Tento stav velmi silně připomíná ticho před bouří. Že nepotrvá věčně, vědí všichni. Na druhou stranu opět výrazným kontrastem ke všem temnotám je má osobní zkušenost z několika návštěv. Ti lidé jsou schopni okamžitě vyvolat neuvěřitelnou pohodu, plnou světla a humoru, kdy ani není třeba mluvit o tom, po čem všichni bytostně touží: po svobodném, normálním životě.

Objevila jste díky svým návštěvám Čečenska něco, co jste dosud netušila?

Uvědomila jsem si, jak málo má společného rusko-čečenský konflikt se skutečnými vztahy Rusů a Čečenců. Vůbec nejde o etnický konflikt. V Čečensku vedle sebe žili Rusové a Čečenci v míru a dodnes si přes veškeré hrůzy války dokážou účinně pomáhat.

Jak vidíte čečenskou budoucnost?

Jakákoli prognóza je problematická, možnost opětovné eskalace násilí je stále přítomná v buňkách společnosti a ještě dlouho bude. Přes skeptické předpovědi pro neklidný Kavkaz se ale skrze kulturní i osobní vztahy do Čečenska může vrátit a již vrací vitální energie. Součástí tamější normality je ale vědomí, že zítra může být všechno jinak. Myslím, že jedinou šancí pro tento národ je jeho vnitřní obroda. To ale není jen důsledná resuscitace tradiční etiky (v soukromé sféře úzkostlivě dodržované), ale hlavně schopnost komunikovat se světem. Protože svět Čečencům může pomoci a Čečenci můžou pomoci světu. Uzavřenost v horách je dnes už pasé. Cesta ven z katastrofy bude dlouhá, protože právě vztahy s „jinými“, které nefungují jenom na základě hesla „urvi, co můžeš“, nejsou zatím silnou stránkou Čečenců. Komunity zhrubly a rozložily se. Je tam třeba najít nový způsob tmelení identity a sebevědomí na reálném základě. Tím nebude chiméra „samostatnosti a boje“, ale řízené, neuplácené vzdělání a kultivace generace. Přála bych Čečencům, aby znovu objevili svou unikátní etiku a dokázali přijmout pomoc „jiného“ světa. *

BERKAT znamená štěstí Jana Hradilková poprvé Čečnu navštívila v roce 2004. Cílem její cesty bylo zavítat do ženského centra Iman, které v Grozném fungovalo od počátku roku 2003. Jeho vznik byl dílem dohody sdružení Berkat s organizací Člověk v tísni, která v Čečensku měla řadu dalších projektů. Více na www.berkat.cz

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články