Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Canyoning: dostat se až na dno

80-5.jpg
Autor článku: Marek Kožušník, Pátek, 1. dubna 2011
Autor fotografií: archiv Jaroslava Holečka a Miro Duška
O lidech, kteří provozují canyoning, se říká, že jsou blázni a hazardéři. Možná jsou. Spouštějí se do nejhlubších a nejdivočejších kaňonů téhle planety, odkud nevede cesta ven. Musí se dojít až na konec. Anebo umřít - jiná varianta neexistuje.

Pětičlenná skupina se pomalu prodírá pralesem ostrova Réunion. Vedro, vlhko, pot a těžký batoh. Extrémní převýšení. Kvůli cestě džunglí sem ale nepřijeli, to nejhorší je teprve čeká. Kaňon Trou de Fer neboli Železná díra. Nejobtížnější kaňon světa. Říká se mu taky Trou d’Infern – Pekelná díra. A právem: v Železné díře už zahynulo čtrnáct lidí.

Mezi kaňonáři je Trou de Fer hodnocen jako Everest mezi horolezci. Železná díra je obrovská propadlina ukrytá hluboko v sopečných horách tropického ostrova Réunion, okolí kaňonu patří mezi nejdeštivější místa světa. A právě v tom spočívá, mimo jiné, jeho vysoká obtížnost a nebezpečnost. Stačí jedna pořádná bouře a nečekaná přívalová vlna spláchne v kaňonu všechno, co jí stojí v cestě.

Nesedět doma v bačkorách

Miro Dušek je majitel slovenské cestovní agentury Canraft, horský záchranář a profesionální instruktor canyoningu a raftingu. Právě on zorganizoval v pořadí už třetí expedici na Réunion, která v roce 2010 úspěšně prošla kaňonem Trou de Fer. Miro začal jako stovky jiných dobrodruhů s divokou vodou a horolezectvím. Obojí je ideální průpravou pro canyoning, který v sobě snoubí dovednosti kajakingu nebo raftingu a skalního lezení. „Pomalu jsem ke canyoningu přičichl, začínal procházet své první kaňony, časem jich bylo víc a víc. Začal jsem pracovat jako instruktor pro cestovní kancelář, nakonec mě to úplně pohltilo a dnes je to jeden z nejoblíbenějších sportů, které dělám,“ vysvětluje Miro.

Vzhůru dolů

Canyoning je relativně mladý outdoorový sport, který vznikl ve Francii. Jde v podstatě o postup koryty horských říček, potoků a úzkých soutěsek ve směru toku, tedy shora dolů. Na dně kaňonu voda během staletí vymodelovala a připravila řadu překážek, jejichž překonávání je hlavním důvodem, proč lidé do kaňonu vůbec lezou. Kombinují slaňování skalních stěn a vodopádů, plavání tůněmi s křišťálově čistou vodou, prodírání se mezi obřími ohlazenými balvany, skákání do hlubokých tůní s ledovou vodou, sjíždění přírodních toboganů a skluzavek. Všude kolem je nádherná příroda, kterou běžný turista nikdy neuvidí. Každý kaňon je jiný a záleží i na nás, jaký způsob prostupu zvolíme. Dalo by se říct, že kromě vodáctví a horolezectví musí být kaňonář tak trochu i speleolog.

Canyoning vyžaduje dovednosti kajakingu i skalního lezení.

Doba těžkých konopných lan

Všechno začalo někdy ve druhé polovině 19. století. Průkopníkem canyoningu byl nadšený hydrogeolog označovaný za otce francouzské speleologie – Édouard-Alfred Martel. Zkoumal jeskyně a podzemní řeky, na konci 19. století poprvé sestoupil do mnoha do té doby neprozkoumaných kaňonů v Provensálsku a v oblasti Přímořských Alp. Byl prvním člověkem, jemuž se podařilo v roce 1905 během třídenní expedice prostoupit podstatnou částí kaňonu řeky Verdon v Horní Provence.

V prvopočátcích byl prostup kaňony velmi náročnou a drsnou záležitostí. V té době neexistovaly takové technické vymoženosti, jako jsou expanzní nýty, horolezecké karabiny, slaňovací pomůcky, moderní lana z umělých vláken, horolezecké přilby nebo neoprenové obleky. Byla to doba těžkých konopných lan, provazových žebříků, železných kovaných skob. Doba, kdy nejlepší ochranou proti chladu bylo vlněné oblečení. Několikadenní prostup kaňonem byl tehdy opravdu obdivuhodným výkonem. Outdoorovým sportem, který má po celém světě tisíce příznivců, se canyoning stal až v 80. letech minulého století.

Extrémně v horách

Další slovenský dobrodruh Tomáš Lukačovič se taky věnuje klasickému trojlístku outdoorových sportů, které k sobě neodmyslitelně patří: divoké vodě, horolezectví a canyoningu. Navíc mu učarovalo kouzlo mořských kajaků. „O canyoningu jsem poprvé uslyšel v televizi v pořadu Extrémně v horách,“ vzpomíná Tomo. „Vysílali reportáž ze slovinských Julských Alp a mě hned napadlo, že to musím vyzkoušet. Ještě jsem vůbec netušil, že právě v Julských Alpách budu dělat profesionálního canyoningového instruktora a strávím tam celé jedno krásné léto.“ Tomovi bylo šestnáct, když se poprvé dostal do kaňonu, jmenoval se Sušec. Šlo o navýsost komerční záležitost, což vůbec není na škodu. Jak jinak by si obyčejní lidé vyzkoušeli krásu a opojnost canyoningu?

„Zaparkovali jsme na parkovišti kousek od třináctimetrového vodopádu s poetickým názvem Raketa,“ vypráví Tomo o svém úplně prvním setkání s tímto sportem. „Instruktoři po něm spouštěli turisty. Za chvíli mě to čeká taky. Dvacet minut jsme šli po turistické značce kolem kaňonu. Po krátké instruktáži jsme se oblékli do neoprenů a konečně vstoupili do řeky. V podobných turistických kaňonech není potřeba slaňovat, všechny překážky se překonávají skokem do vodopádů a jezírek anebo klouzáním po zadku. Rychle jsem si zvykl na pohyb v mokrém kluzkém prostředí. Výška skoků a klouzaček se pořád stupňovala, takže když jsme přišli k naší staré známé třináctimetrové Raketě, byli jsme na ni už připraveni, jakkoli se nám předtím zdála neuvěřitelně vysoká a strmá.“

Podplavat skálu

O dva roky později se Tomo Lukačovič připojil k expedici Miro Duška do španělské Sierry de Guarry. Až zde poznal, co je to pravý canyoning. Z každé strany údolí si tady razil cestu skalním masivem nějaký kaňon a každý byl něčím jedinečný. Tohle bylo konečně to pravé dobrodružství. „Jednou jsme se dostali do situace, kdy jsme se nemohli dostat přes sifon,“ vzpomíná Tomo. „To je místo, kde voda mizí pod skálou nebo pod stromem, a vy nevíte, co je dál. Zvažovali jsme, jestli by nebylo bezpečnější z kaňonu vyšplhat, ale stěny byly mokré, kluzké, s nedostatkem stupů a chytů. Vyžadovalo by to excelentní lezecký výkon. Nakonec Miro sifon podplaval a natáhl lano, kterým si nás ostatní přitáhl.“

Z kaňonu nelze odejít

Nejde jen o to, sejít kaňon. Nejdříve se k němu musíte dostat. Přes hory, džunglí, jakkoli. To jen kaňony pro komerční využití mají podél řeky turistickou trasu. Když dojdete vyčerpaní k místu nástupu do kaňonu, jste na začátku. Nejtěžší kaňony jsou vícedenní záležitostí a cesta jimi trvá i několik dnů. Pak zbývá poslední třešnička na dortu -dostat se od řeky zpátky do civilizace.

„Když se jedná o několikadenní sestup, legrace jde stranou a obtížnost se dramaticky zvyšuje, protože v případě úrazu nebo zvednutí vodní hladiny po dešti není možné z kaňonu odejít,“ říká Miro Dušek. „Jediná cesta, když už jste v něm, je po proudu. Až na konec. Jestli chceme takový kaňon projít, musíme si s sebou vzít ve speciálních batozích kompletně celé vybavení. Lana, vrtačky, jisticí komponenty, které usazujeme do stěny, abychom mohli slaňovat. Pitnou vodu, jídlo, spacáky. Používáme nepromokavé plachty, které si natáhneme přes stromy nebo na lana a uděláme si tak provizorní přístřešek. Svlékneme neopreny, sbalíme je pod spacáky a spíme.“

Lano – nejlepší kámoš

Canyoning je, jak už bylo řečeno, především kombinací horolezectví a divoké vody. Proto se i nebezpečí násobí a obsahuje riziko obou těchto sportů. Můžete se utopit v bouřící vodě i spadnout ze skály. Může se vám prodřít lano. Lano je v kaňonu váš nejlepší kámoš, doslova na něm visí váš život. Proto se na speciální canyoningová lana kladou mimořádně vysoké nároky. „Používáme speciální canyoningová lana,“ vysvětluje Miro Dušek. „Mají silnější a hrubší oplet než klasická horolezecká lana, kvůli prodření na skalách. Plavou na vodě, jsou statická, s co nejmenší průtažností. A většinou mají výraznou barvu, aby byla co nejlépe vidět.“

Dvě blondýny na laně

Můžeme si vyprávět historky o nebezpečích, která jsou v kaňonu všudypřítomná. Můžeme se bavit o strachu, o sevřeném žaludku, o spaní v mokru. Můžeme se bavit o pádech, zlomeninách, modřinách. Ale taky můžeme vzpomínat na něco veselejšího. I když každá legrace v kaňonu něco stojí. „Na Réunionu jsme jednou slézali kolem vodopádu,“ vypráví dále Miro Dušek. „První šla kamarádka Natálka. Ta se týden před odletem na ostrov vrátila z Brazílie, v krásných plavých vlasech měla ještě pořád vpletené korálky. Nevšimla si, že jí cop vyklouzl zpod přilby a při slaňování se jí vlasy zachytily do slaňovací osmy. Katka, moje holka, se k Natálce musela spustit s nožem v zubech. Situace vypadala asi takto: dvě blondýny se pohupují na lanech a jedna druhé odřezává vlasy. Já nahoře se nejvíc bál toho, aby Katka neodřezala s vlasy i lano. Nakonec Natálka slanila dolů krátkovlasá.“

Když je kaňon úzký, vlastně už se nemůžete vrátit zpět. Zbývá jen dostat se na konec.

Smrt si místo nevybírá

Hory a voda k sobě vždycky patřily. Díky jejich spojení můžeme obdivovat krásu, kterou voda v horách vytvořila. V roce 2009 ale zažil Miro Dušek na Réunionu naplno její odvrácenou stranu. Pocit bezmoci vůči ohromné síle a krutosti přírody, která se prostě čas od času projeví. „Tehdy nám kaňon ukázal i svou hrůzostrašnou tvář,“ vzpomíná Miro. Nemluví se mu o tom lehce. „Příroda umí být nekompromisní a silná. Voda nám vzala našeho přítele, který zůstal uvězněný pod skalami. Nemohli jsme mu pomoct. Člověk musí být velmi obezřetný a opatrný, ale stejně se může přihodit situace, kterou nejsme schopni ovlivnit. Zasáhne vyšší moc. Stane se tragédie. Zkrátka to k tomu patří. Smrt si místo nevybírá.“


Železná díra 2010

Trou de Fer – Železná díra, někdy označována jako Pekelná díra. Pod tímto názvem se skrývá jeden z nejkrásnějších a zároveň nejtěžších kaňonů světa. Expedici vedené Miro Duškem se ho podařilo překonat jako vůbec první expedici roku 2010. Hodnocení kaňonu AB0 patří k té nejvyšší obtížnosti, je mezi kaňonáři hodnocený jako Everest mezi horolezci. Železná díra je obrovská propadlina, ukrytá hluboko v sopečných horách tropického ostrova Réunion, který se nachází v Indickém oceánu, nedaleko Madagaskaru. Okolí kaňonu patří mezi nejdeštivější regiony světa, právě v tom spočívá jeho vysoká obtížnost a nebezpečnost. Trou de Fer se podařilo projít pouze několika expedicím, v jeho útrobách zahynulo už čtrnáct lidí. Pětičlenná česko-slovenská expedice ve složení Miroslav Dušek, Jaroslav Holeček, Natália Borecká, Pavol Barabáš a Martin Chroumal slanila do útrob hory a po bivaku bezpečně prošla s téměř 200kilogramovou výbavou nejproblematičtější část kaňonu: koridor, do kterého padá několik více než 300metrových vodopádů z okolních hor.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články