Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Být Čechem v Argentině? To bylo něco!

00argentina.jpg
Autor článku: Jakub Freiwald, Čtvrtek, 29. září 2016
Autor fotografií: Jakub Freiwald
Jednu z největších českých komunit najdeme v jihoamerické Argentině. Našinců tam žije kolem 40 až 50 tisíc. Jde často už o třetí, čtvrtou, nebo dokonce pátou generaci přistěhovalců, kteří ani téměř sto let po odchodu z Česka nezapomněli na svoji vlast.

J e půl jedenácté dopoledne a my pomalu přejíždíme z Buenos Aires do přilehlé provincie. Lámanou španělštinou hbitě reaguji na mohutný příval nejrůznějších historek z úst Ricarda Basovnika, současného předsedy Českého domu. Angličtinou nevládne a česky bohužel také moc nemluví.

„Kde jste byli tak dlouho, už tady na vás dobrou půlhodinu čekáme,“ vítá nás jednohlasně asi patnáctihlavý zástup rozesmátých stařenek a staříků, tísnící se před nenápadným domkem, pár kilometrů za největší argentinskou metropolí. Raději se omlouvám a se všemi si podávám ruku. „Nic se neděje, děláme si legraci. Rádi vás vidíme, české návštěvy tu tak často nemíváme,“ dodávají a já v pevném objetí jednoho z nich začínám tušit, že dnešek bude stát za to.

Sokolská tradice byla velmi silná i mezi argentinskými Čechoslováky. S myšlenkou „ve zdravém těle zdravý duch“ sem přicházely někdy i celé moravské vesnice.

V Českém domě

Na první pohled nenápadná cihlová stavba mi hned po otevření oprýskaných vstupních dveří vyráží dech. Při pohledu na obrovskou společenskou místnost si připadám jako v některé z typických českých sokoloven. A není divu. Český dům byl založen v roce 1934. Organizace Sokol a s ní spojený tělocvik měly v minulosti ve zdejší komunitě krajanů důležité místo. Lidé přicházeli ze sokolských obcí s myšlenkou „ve zdravém těle zdravý duch“.

Kromě toho se tu konaly tradiční bály, pořádaly se hodiny zpěvu a tance, nacvičovala se divadelní představení. Argentina v minulosti patřila mezi nejvyhledávanější destinace československých emigrantů. Největší vlna se datuje na začátek 20. století. Však tu před třemi lety se vší parádou oslavili sto let od příchodu krajanů z Moravy do provincie Chaco. Peso bylo tehdy silnou a hlavně stabilní měnou a celé rodiny se za oceán stěhovaly s vidinou lepšího života. Různí krajané, podobné osudy

„Můj tatínek přišel do Argentiny v roce 1924. Za pár let po něm přijela maminka. Vzali se až v Argentině,“ sděluje mi sympatická stařenka Emilia Špaček de Jakubek. O pár let později emigrovali i rodiče Carlose Janči: „Tatínek přišel v roce 1927, maminka s dcerou o dva roky později. Když otec zjistil, že je to tu dobré, poslal do Česka peníze na cestu i pro ně.“

„Pojď, tohle musíš vidět,“ vytrhává mě z konverzace s několika krajany Ricardo a vede mě po rozvrzaných schodech nahoru do prvního patra. Většina zázemí prošla v nedávné době rozsáhlou rekonstrukcí, tady to ale vypadá, jako kdyby se tu zastavil čas. Zaprášený kulečníkový stůl, polorozpadlý fotbálek nebo nevábné graffiti na zdech. „Přijeď za pár let a nepoznáš to tu. Tohle je poslední část domu, kterou chceme zrekonstruovat. Teď sháníme peníze,“ vysvětluje mi.

České a moravské lidové tance patří i v současnosti neodmyslitelně k Českému domu. Tančí všichni, od dětí až po nejstarší krajany

Obávaní soupeři

I když to tak dnes už nevypadá, tyhle prostory byly v minulosti důležitou součástí domu. Hrály se tu totiž kuželky a čeští krajané platili za obávané soupeře. Zašlou slávu připomínají hlavně zaprášené trofeje a nahnědlé koule, často obalené silnou vrstvou pavučin. „Bacha, uhni, hraju,“ křičí Carlos a já uskakuju z nevyzpytatelné dráhy rotující střely. Prásk! K zemi se poroučí šest z devíti kuželek. „Ještě jsem to nezapomněl. Jéjej, to byly časy,“ hodnotí svůj výkon s povzdechem vášnivý hráč Carlos. „Tady bylo deset klubů Čechů a hrávali jsme spolu každých čtrnáct dní. K tomu párky, zelí, vepřové a kuřecí maso, bramborový salát. Pilo se pivo a víno. A potom jsme vždycky hráli až do rána karty,“ vzpomíná.

Zdejší komunita krajanů funguje jako taková větší rodina. Ze symbolických příspěvků je sice financován provoz domu, když ale přijde na společná setkání, každý přinese i něco vlastního. Třeba fíky ze zahrádky. Všechno dohromady pak dá na jednu výbornou hostinu. Dnešní menu nabízí samé lahůdky: hovězí a vepřové maso připravované typickým argentinským způsobem nebo oblíbené klobásky, tzv. chorizo. Jak jinak než na grilu a se spoustou zeleniny. K tomu výborné víno nebo osvěžující pivo. Hlavou mi koluje myšlenka, že i tady si opravdu umí užívat života plnými doušky.

Orosená čela

„Glo glo glo glo glo glo glóóóriááá, jak se to pivečko pívává, glo glo glo glo glo glo glóóóriááá, jak se to pivo pije!“ S další a další skleničkou mizí i ty poslední zábrany a během chvilky jednohlasně zpívá snad dvacet nadšených Čechoargentinců. Repertoár je velmi pestrý a ani já už všechny písně neznám. Nevadí.

Polorozpadlá kuželková dráha v 1. patře Českého domu připomíná dny největší slávy zdejšího klubu. Českoslovenští krajané platili po celém okolí za obávané soupeře.

V pevném objetí jednoho z přísedících se snažím improvizovat a neztrácet tempo ani rytmus. Zatímco starší generace pokračuje ještě dlouhou chvíli v rokování, mladé čekají příjemné povinnosti. Rudé pentle do vlasů, bílé, škrobené sukně pěkně vykasat a na hlavu nasadit hnědé kožené čepičky. Kdyby se mě někdo zeptal, přísahal bych, že jsem se přenesl v čase a prostoru někam do malebné vesničky na Moravě. Omyl. Dámy a pánové, je čas k tanci.

Neodmyslitelnou součástí zdejšího sdružení je i taneční soubor. A zatímco teploty během letního odpoledne letí raketově vzhůru, orosení tanečníci podávají na parketu doslova heroické výkony. I když je účast ryze dobrovolná, na tvářích všech zúčastněných je vidět směs neuvěřitelného zápalu, nadšení a také soustředění. Udržování původních tradic je pro místní komunitu velmi důležité. Nejde ale o žádnou legraci. Na vše dohlíží přísné oko učitelky Any. „Znovu! Ještě jednou, už nejste na prázdninách!“ cepuje své svěřence nekompromisně. Staří, mladí, ženy, muži.

Tancovat může kdokoli. Když se ptám, jak moc to argentinským chlapcům jde, mrkne na mě Ana šibalsky: „Však se dívej. Tohle je všude na světě stejné.“ Dalšího vysvětlování, myslím, není třeba. Tady se cení hlavně snaha.

Polorozpadlá kuželková dráha v 1. patře Českého domu připomíná dny největší slávy zdejšího klubu. Českoslovenští krajané platili po celém okolí za obávané soupeře.

Škrob = nedostatkové zboží

„Ty kroje, co užívají děvčata, jsou původní. Některé mají přes 80 nebo 90 let, přivezly je sem na začátku minulého století dámy z Moravy. Je s nimi hodně práce. My tu třeba vůbec nemáme škrob,“ vysvětluje mi sympatická učitelka. Všechny tance studuje z videokazet nebo DVD, která dostává z Čech. Když si není některými kroky jistá, upraví je podle sebe. Její motivace je navíc velmi skromná. „Já tady nechci profesionální tanečníky. My jsme obyčejní a já jim vždycky říkám, aby tančili tak, jako by byli na nějaké vesnici na Moravě, v Čechách nebo na Slovensku.“

Tanečníci pravidelně vystupují na nejrůznějších akcích v blízkém i dalekém okolí. Možná i díky nim se povědomí o České republice v moři argentinských přistěhovalců začíná pomalu zvyšovat. Vedle daleko početnějších skupin Španělů, Italů nebo Francouzů si i Česká republika už dlouhá desetiletí buduje své nezastupitelné místo. Když se ptám, proč tohle všechno dělají, bez rozmyslu všichni odpovídají velmi podobně. A často se při tom chytají za srdce. „To máš tady. To jsou vzpomínky a to se nemůže nechat. Neptej se mě proč.“

Čeština vs. španělština

Po sto letech stále zůstává hlavním jazykem krajanů čeština. V konverzaci s Argentinci ji sice moc neužijí, při návštěvách z Česka nebo mezi sebou ale nesmí chybět. Udržování původního jazyka ale vůbec není jednoduché. „Česky mluví zejména starší lidé a děti, které navštěvují hodiny češtiny s českým učitelem, jako třeba můj syn,“ poučuje mě předseda sdružení a vzápětí dodává. „Například moje matka ale rozumí velmi špatně a češtinu nikdy moc nepoužívala.

Vzpomínky na starou vlast a začátky života jejich předků v Argentině jsou pro krajany součástí každodenního života.

Češi ale nežijí jenom v Buenos Aires. Velkou komunitu najdeme například v provincii Chaco na severu Argentiny. Aktivní krajané tu v minulosti osidlovali celá města, pracovali společně v továrnách nebo na polích a zakládali nejrůznější spolky. Jen pro zajímavost, ještě dnes v Chacu působí český učitel.

Kromě toho můžete narazit na české ostrůvky napříč celou zemí. O 1200 kilometrů na západ žije v Mendoze paní Miroslava Měchurová. Její manžel před pár lety zemřel a ona nyní sama obývá skromný domek na předměstí, který společnými silami postavili. Společnost jí dělá malý černobílý chlupáč. O jejím původu ani na chvilku nepochybuji. České vlajky a fotky z Prahy všude na zdech jsou toho jasným důkazem.

Můžu vám zazpívat?

„Já jsem odmalička musela mluvit česky. Maminka mi říkala: Cigánsky mluvit nebudeš, budeš mluvit česky!“ odpovídá bez zaváhání na otázku, jakým jazykem doma mluvili. Její otec emigroval do Argentiny na začátku minulého století a manželku si našel právě mezi zdejší komunitou Čechoslováků. Ani v zemi zaslíbené, jak se Argentině dřív přezdívalo, ale nerostly zlaté cihly na stromech.

První roky nebyly vůbec jednoduché. Celá rodina včetně dětí musela pracovat celý den v náročných podmínkách na poli s bavlnou. Velkým přáním Miroslavy bylo podívat se do České republiky. Nedávno, v rovných 77 letech, se jí sen splnil. „Nejdřív jsem měla obavy, protože je to hodně daleko. Díkybohu jsem ale mohla poznat vlast svých rodičů. Měla jsem ohromnou radost,“ vypráví se slzami v očích a po chvilce přidává nesmělou otázku. „Můžu vám zazpívat? Tuhle písničku mě učila po večerech maminka.“

Přiznávám, že při poslouchání veršů neznámé moravské lidové písně mám taky na krajíčku. Miroslava na veřejnosti nikdy nezpívala a ani češtinu moc často nepoužívá. Jenom je vděčná za každou příležitost, kdy může mluvit rodným jazykem rodičů. Hrdost a pýcha na československý původ je velmi nakažlivá a s každou další návštěvou se i já cítím větším a větším Čechem. Odpověď už sice nejspíš znám, stejně ale opět nedokážu odolat vnitřnímu hlasu a ptám se, kde se to v ní bere. „To máš půlku srdce tady a půlku tam. Tady je moje vlast a tam mám zase vlast svých rodičů.“

Český dum na předměstí Buenos Aires

OČIMA AUTORA

Říká se, že chování člověka ovlivňuje pět osob, které se pohybují v jeho okolí. Stejně tak jistě chování cestovatele formuje několik navštívených zemí a silné zážitky, které si s sebou nese do dalších výprav a na které chtě nechtě nemůže zapomenout. Setkání s československými krajany v Argentině nepochybně patří mezi ty mé. Už víc než rok a půl je vše stejně živé, jako by to bylo včera.

Složitá ekonomická situace a vysoká inflace jako kdyby na tomhle malém kousku půdy nedaleko Buenos Aires neexistovaly. Lidé se baví, velkými doušky popíjejí pivo nebo víno a přitom si prozpěvují české a moravské lidové písně. Zvláštní obdiv patří tanečníkům. S foťákem v ruce jsem zpocený od hlavy až k patě, oni v několika silných vrstvách škrobeného oblečení korunovaného huňatou čapkou na hlavě o svém „údělu“ ani na chvíli nepochybují.

Každá židle tu má svého majitele. Za pár stovek si i já kupuji malý mosazný štítek se jménem. Chci být s tímhle místem spojen už navždy. S touhle českou pohostinností říznutou návykovým argentinským volnomyšlenkář­stvím. Český dům pro mě znamenal odrazový můstek do oceánu toho pravého cestování. Můstek, který mě těsně před odrazem do volného prostoru donutil přemýšlet, kdo vlastně cítí větší pouto k rodné zemi. Já, nebo tisíce kilometrů vzdálení krajané…

Jakub Freiwald

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články