Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Bushův nejlepší kamarád

010-000.jpg
Milan Vodička, Pondělí, 2. února 2009
Myslím, že nyní nemá George Bush na světě většího přítele, než je Barack Obama. Je na něm závislý úplně stejně jako horolezec, který se zřítil ve stěně, a teď čeká, že ho jeho kamarád vytáhne.

Tohle si zaslouží vysvětlení. Ale kvůli tomu se musíme nejdřív zastavit u věci, která mě fascinuje: lusknutím prstů spadla z George Bushe obrovská tíha. Svým způsobem je odcházející prezident zajímavější než ten nový. Muž, který řídil supervelmoc, do určité míry i svět, najednou řídí jen sám sebe. Konec.

Nemusí usínat s obavou, že ho v noci zřejmě opět vzbudí kvůli další krizi nebo špatné zprávě. Osmiletý stres končí a tenhle ostrý střih je zdraví skoro stejně nebezpečný jako stres sám.

Co si vlastně prezidenti počnou s prázdnými dny plnými nudy? Vylepšují se před dějinami.

Napravují své staré hříchy a vůbec se snaží, aby změnili pohled Američanů na dobu, kdy jim vládli. George Bush má v tomhle ohledu práce opravdu dost. Odešel jako jeden z nejhorších prezidentů novodobých dějin. Bushovi se podařilo padnout téměř tak nízko, kam se při odchodu propadl Harry Truman, který představuje prezidentské dno. Vyrovnává se téměř Richardu Nixonovi, který zostuzen rezignoval po aféře Watergate.

Bush má na krku dvě války, které začal, ale nedokázal dokončit, největší ekonomickou krizi od roku 1929 a rekordní pokles vážnosti a věrohodnosti ve světě.

Skoro beznadějná pozice. Jenže právě Truman a Nixon představují pro Bushe naději, že mu historie ukáže vlídnější tvář. Jednou. Možná. Prý.

Totéž se stalo i Jimmymu Carterovi, Ronaldu Reaganovi či Billu Clintonovi. Ti všichni opouštěli Bílý dům s mnohem horším hodnocením, než jaké mají teď. Čas přinesl amnézii a nové události umožnily vykládat prezidentské skutky v jiném světle. Truman se dokonce změnil z jednoho z nejhorších v jednoho z nejlepších prezidentů amerických dějin.

Pokud chce Bush, aby budoucnost nabídla i jemu podobné milosrdenství, potřebuje jediné: aby to v Afghánistánu a Iráku dopadlo dobře. Tedy aby války vystřídal mír a chaos cosi jako demokracie.

Bushovy minulé skutky by najednou vypadaly líp, možná dokonce vizionářsky. Jenže stejný cíl nyní musí mít i Barack Obama. Je tak největší Bushovou nadějí. To jsou ale paradoxy, co?

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Zkrátka

Komentáře

Přečtěte si další podobné články