Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Bůh zvaný Maradona

38.jpg
Autor článku: Tomáš Nídr, Úterý, 6. ledna 2015
Autor fotografií: Tomáš Nidr
V přelidněné metropoli i prostorných pampách, ve vysokých Andách i studené Patagonii má Argentina jednoho hrdinu, se kterým se identifikuje celý národ. Diego Armando Maradona tu má nedotknutelné postavení.

Světoznámý fotbalový útočník přivedl jako kapitán vlast ke zlatu a stříbru na světových šampionátech v letech 1986 a 1990. Sprejeři ho často zobrazují na zdech pod šifrou D10S, kde číslice z jeho dresu číslo deset nahrazují písmena ve slově bůh (DIOS). Recesisté z Rosaria šli tak daleko, že založili maradonovskou církev, kdy klasické katolické rituály spojili s merunou. Jedno z jejich desatera přikázání nařizuje nenávidět Brazilce Pelého, kterého z jejich pohledu nepochopitelně většina lidí označuje za nejlepšího hráče historie.

Kudrnáč v ohrožení

Jenže větší ohrožení fotbalové geniality malého kudrnáče, který získával velké úspěchy v Evropě s Barcelonou a Neapolí, přišlo přímo z jeho domoviny. Lionel Messi už byl čtyřikrát prohlášen za nejlepšího plejera planety, ve španělských soutěžích i Lize mistrů láme rekord za rekordem. Ač se mu klaní celý sportovní svět, pro Argentince je to stále jen Maradonův učeň, který do kopaček opravdového šutéra ještě nedorostl. Mají ho za někoho, kdo se více snaží v klubu než v národním týmu.

Ač Messi má ve všech individuálních statistikách nad svým velkým vzorem navrch, jedno nedokázal: přivést reprezentaci k pořádné medaili. Zlato z olympiády v Pekingu nikdo nebere vážně. Je potřeba vyhrát mistrovství světa, kdy se opravdu utkávají ti nejlepší. Pokud by se to šestadvacetiletému kapitánovi Messimu podařilo, možná by Argentinci připustili, že už Maradonu dorůstá.

Ale těžko ho přeroste. Kolem božského Diega je téměř kult osobnosti. Na tržišti v Buenos Aires je v nabídce pirátských CD nejméně desítka titulů, které se tomuto chlapíkovi věnují. Argentinci si tak nostalgicky mohou dokola pouštět sestřihy jeho gólů. „Pamatuješ na gól století na šampionátu v Mexiku? Maradona prokličkoval půlku hřiště, obešel šest Angličanů a skóroval. Messi to taky dokázal, ale jen v pohárovém zápase v roce 2007 proti Getafe,“ srovnává student filozofie Pablo sóla, která při zhlédnutí na YouTube skutečně vypadají jako přes kopírák.

Sochy zobrazují tři argentinské ikony: fotbalistu Maradonu, první dámu Evu Perónovou a slavného zpěváka tangových melodií Carlose Gardela.

Vše odpuštěno

Poměřování dvou úchvatných desítek je argentinskou kratochvílí. Ještě více než na hřišti se liší v civilu. Slušňácký Messi působí až zakřiknutě, zatímco fanfarónského Maradony musí být všude plno. Na prvně jmenovaném zatím uvízl jen jeden trapný škraloup, když byl obviněn z toho, že se v Barceloně, za kterou válí od puberty, vyhýbá placení daní. Zato druhá legenda si ve skandálech libuje. Závislost na kokainu, za kterou dostal dvouletý distanc. Výstřelky na divokých večírcích a střelba na novináře. Vulgarity na účet soupeřů. Hloupoučké vzývání Fidela Castra, kterého si nechal vytetovat na lýtko. „Jenže je to takový náš idol, že mu odpustíme úplně všechno,“ říká právník Horacio Esber.

Dokonce i jeho trenérská selhání. Na koučování se nyní 53letý Maradona vrhl poté, co si prošel léčbou závislosti na drogách. Práci dělá se zápalem, ale bez úspěchů. Jen potvrzuje, že velké hráčské jméno z nikoho dobrého trenéra automaticky neudělá.

Díky své aureole vůdce si neomaleně řekl i o místo na lavičce reprezentace při šampionátu v roce 2010. Lid od něj očekával zlato. Kádr nabitý slavnými jmény tomu nasvědčoval. Avšak ve čtvrtfinále s Německem utrpěla Argentina, jejíž hře nedal kouč žádný řád, debakl 4 : 0. Jenže kdo za neúspěch mohl? No přece Messi.


BONBONIÉRA NA VLASTNÍ NEBEZPEČÍ

Je to sen mnohých dam vstoupit do bonboniéry, ale v Buenos Aires se to nedá úplně doporučit. Onou krabičkou s čokoládovými mlsky se pro svůj obdélníkový tvar míní stadion slavného klubu Boca Juniors, za který hrál i Maradona. Argentinské ochozy nejsou považovány za nejbezpečnější, protože takzvané barras mají na jihoamerickém kontinentě stejně špatnou reputaci jako britští rowdies v 80. letech v Evropě. Hotely a hostely vám budou nabízet lístek v organizované skupině, ale za nemožné dva tisíce korun. Obstarat si ho můžete i sami klidně za polovinu i několik dní před zápasem v krámcích s fotbalovými suvenýry poblíž Bonboniéry. Jen se předtím dobře informujte, jak takový lístek vypadá, aby vám nějaký filuta nepodstrčil falzifikát.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články