Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Budování nového jihu

034-001.jpg
Petr Kment, Pátek, 1. června 2007
Hliněná pláň zdupaná divokým stádem bílých dlouhorohých krav ožívá. Přichází skupinka afrických vesničanů, mužů i žen, aby v tomto místě vyhloubili dvacetimetrový vrt na vodu. Muži obvykle v krátkých kalhotách a zaprášených nátělnících z humanitární pomoci a ženy - jako všude ve venkovských oblastech súdánského jihu -odhalenými ňadry.

Chlapi nejprve zarazí do země vrtnou trubku a připevní na ni jednoduché ložisko. Ženy si na ně stoupnou a tím je zatíží. Muži budou okolo živé zátěže otáčet kolovratem. Pro tento systém se vžil název Power Wheel. V Rumbiku, středisku jihosúdánského vilájetu (administrativního celku) al-Buhajrát jiný způsob vrtání studní neznají. Přibližně za týden nepřetržitého otáčení bude vrt hotový a životodárná voda zalije vyprahlou savanu.

Stavební práce v jižním Súdánu bude provádět slovenská organizace Človek v ohrození. Země obnovující se po jednadvacetileté občanské válce potřebuje nové školy, nemocnice a vodní zdroje. Zatímco těžební společnosti z Číny, Kataru a Malajsie si už loni, v posledním roce války, stačily rozdělit jihosúdánská ropná pole, čeští a slovenští experti pomáhají zbídačeným lidem v obnově regionu.

Evropané by měli v Africe přiložit ruku k dílu.

Do spálené země

„Dvacátého ledna jsem odletěl do Súdánu, abych tam zjistil možnosti investic pro naši organizaci. Jelikož jižní Súdán je i v únoru 2006 logisticky zajišťován z Keni, a ne z Chartúmu, letěl jsem přes Nairobi. Jsou tam kanceláře Organizace spojených národů a ve městě také působí řada nevládních organizací,“ říká Jan Tilinger, český stavební inženýr pracující pro Človeka v ohrození. „Měl jsem navázat kontakty s místní nevládní organizací a zjistit možnosti investic dvou set tisíc dolarů. V Nairobi, kde mají základnu a odkud zajišťují projekty, jsem s biskupem projednal, do čeho se pustit. Poté jsem s bratry Rosariem a Damianem odletěl do Rumbiku.“ Jak taková humanitární mise v jižním Súdánu probíhá a co musíte splňovat? Především musíte být v dobré fyzické kondici a odolný proti stresu. Rozhodně si přibalte antimalarikum. Může vás potkat také horečka dengue či spavá nemoc. Naštěstí oproti sousedním zemím, především Etiopii, je virem HIV nakaženo poměrně málo lidí: celosúdánský průměr činí 2,3 procenta dospělé populace. Připravte se také na nutnost řešení organizačních problémů při zajišťování materiálu i místních dělníků.

Černí Afričané súdánského jihu pocházejí z několika kmenů. Dinkové, Nuerové a Šilúkové jsou nejpočetnější. Řadí se k etnické skupině Nilotů a uctívají přírodní božstva. Kmeny Azandů a též nilotských Bariů jsou zčásti protestantští křesťané. Křesťanství přinesli do Súdánu britští kolonialisté. Zatímco Azandové a Bariové jsou usedlí zemědělci žijící z pěstování čiroku a prosa, Dinkové, Nuerové a Šilúkové jsou kočovní pastevci krav.

Jižní Súdánci za občanské války bojovali proti muslimským Arabům ze severu. Válčili společně nebo v seskupeních několika kmenů. Konflikt vypukl v polovině 80. let a jeho příčinou se stala nově objevená ložiska ropy. Vláda složená z Arabů zamýšlela jih vylidnit pro zahraniční ropné společnosti. Převážně Dinkové organizovaní v Súdánské lidově osvobozenecké armádě (Sudan People’s Liberation Army – SPLA) se ubránili a po podepsání mírové dohody v lednu 2005 získali velkou autonomii.

Tradiční domorodé obydlí súdánského jihu má k těm evropským daleko. Jsou to kruhovité hliněné chaty se špičatou slaměnou střechou, kterým se říká tukul. Zděných budov po britských kolonialistech tady mnoho nenalezneme a nestojí tu ani města evropského typu. Jediné větší město jihu je Juba. Rumbik a ostatní městečka tvoří chaotická změť tukulů, plechových budek a sem tam také cihlových domků.

Česko-slovenská pomoc

Mapuordit se jmenuje vesnice na půli cesty mezi Rumbikem a Jirólem (Yirol), kde stojí diecézní nemocnice. Bratři zde zaměstnávají tým slovenských lékařů, často studentů profesora Vladimíra Krčméryho, děkana Fakulty zdravotnictví a sociální péče Trnavské univerzity. Lékaři se nejčastěji potýkají se střelnými a sečnými zraněními způsobenými loveckými šípy a mačetami a nemocemi jako malárie a malomocenství.

Nemocnice se stará i o stravu pacientů. Přesto se část rodiny usídlí na pozemku nemocnice a „kontroluje“, zda se příbuznému daří lépe. Stanují tam a čekají, až se jejich člen uzdraví. Vedle kliniky je vesnice vyléčených malomocných, kteří však podle místních předsudků budou jednou provždy ze společnosti vyděleni a považováni za nedotknutelné.

Výbava nemocnice je na špičkové úrovni, a to i podle evropských měřítek. Lékaři často mají k dispozici léky, které se v České republice neprodávají. Poskytují svým pacientům servis vpravdě luxusní. Avšak vysoké pracovní nasazení v tropickém podnebí způsobuje Středoevropanům nemalé problémy. Lékaři pracují do devíti večer s dvouhodinovou přestávkou na oběd nebo na večeři. Volno mají pouze v neděli. Syndrom vyhoření se dostaví raz dva. Je proto nutné, aby se Slováci na misi v Mapuorditu rychle střídali, z čehož bratři Rosario a Damian nejsou nadšení. „Tak jsem našel ideální příležitost pro první stavbu,“ říká Jan Tilinger. „Postavím u nemocnice dům alespoň pro čtyři lékaře. Dva pokoje, sprcha, toaleta. Lékaři si budou moct odpočinout a střídat se, aniž by odletěli do Evropy. U domu přistavím vrt na vodu metodou Power Wheel. Čerpadlo budou pohánět solární panely.“ Další problém nemocnice představuje nedostatečné vzdělání místního personálu. Domorodí zřízenci mají lekce od bratra Rosaria, ale to rozhodně zdaleka nestačí.

Nejobtížnějším úkolem na humanitární misi je smysluplné využití finančních prostředků. O jejich investici se často rozhoduje přímo v Súdánu, kde na člověka působí fyzická i psychická zátěž. Je třeba umět se rozhodovat rychle. Obecně platí, že kolem šedesáti procent nákladů představují finance na cestu. Jak by také ne, když například letenka z Prahy do Nairobi, což je dobrých osm tisíc kilometrů, stojí stejně jako krátký úsek z keňského hlavního města do jižního Súdánu, tedy kolem devíti set dolarů.

Velmi vhodnou investicí je betonová podezdívka domu. Tropické podmínky totiž přinášejí nečekané komplikace. Pokud by dřevěné kůly konstrukce domu stály přímo v zemi, sežrali by je termiti. Velmi nebezpeční jsou také škorpioni, kteří se rádi schovávají v botách, a v neposlední řadě hadi plazící se vysokou trávou.

Negramotní úředníci

Rumbická diecéze za občanské války podporovala černé povstalce a zahraniční zpravodaje sídlící v Mapuorditu. Boje vesnici nezasáhly, protože je skrytá v džungli a Arabové tam nedošli. Spojené národy a některé humanitární organizace představují pro místní obyvatele nejlukrativnější pracovní příležitost. Domorodci pro ně pracují jako řidiči nebo vrátní. Celá široká rodina řidiče, kterému často není ani dvacet let a nic nevystudoval, žije z jeho platu. Když se do organizace dostane jeden člen rodiny, snaží se tam obvykle protlačit své početné příbuzné, protože má povinnost jim pomoct. Často se stává, že v kancelářích pracují lidé, kteří neumějí číst a psát, o práci na počítači nemluvě.

Být zaměstnán u humanitární organizace, či dokonce u Spojených národů, znamená vydělávat veliké peníze, nikoli tvrdě pracovat. V důsledku toho se jih země zmítá ve značné nerovnováze mezi těmito nezaslouženými šťastlivci a ostatními. Jediná rodina se může za měsíc stát nejbohatší ve vesnici a ovlivňovat její společnost, trh či dopravu. Ostatní vesničany začne takto zbohatlá rodina utlačovat.

„Proto jsem rád, že v Mapuorditu nepůsobí Spojené národy ani žádná nevládní organizace a že mohu dělníkům nastavit platy podle místní situace. Zatím mě netlačí „standardy“ západních humanitárních organizací,“ říká Jan Tilinger.

Jsem Dinka – kdo je víc?

Nejpočetnějším jihosúdánským kmenem jsou Dinkové. Je jich jedenáct procent z celkového počtu čtyřiceti milionů obyvatel země. Dinská společnost je tradičně přísně rozdělená na mužskou a ženskou část. Není to vlivem arabského způsobu života, tak tomu zkrátka bylo v džungli vždycky. Muži pasou dlouhorohé krávy a ženy se starají o domácnost. Dinkové ovládají v autonomním jižním Súdánu veškerou politiku. Je to smutné, protože jsou zvyklí nedělat promyšlené a uvážené kroky. Když došla zelená tráva, posunuli se zkrátka tam, kde rostla další. Stejně tomu bylo také s vodou. Nepokročili například ani k zemědělství, pouze pasou stáda krav.

Lidé mají sexuální partnery od čtrnácti nebo patnácti let. Mohou jich mít až pět, a to muži i ženy. Když dinská dívka otěhotní, zpravidla určí otcem jednoho ze svých partnerů.

Je zvykem, že ukáže na toho nejbohatšího. Na ceně těhotné ženy se musí dohodnout rodiny ženicha a nevěsty. Obvykle se platí dvacet až třicet krav. Jelikož se počtem krav měří bohatství a společenská prestiž majitele, chce jich mít každý Dinka co nejvíc. V Súdánu je proto dnes více krav, než je optimální počet. Každý je ale chce vlastnit, a tak stáda vyhublého dobytka představují častou záminku ke krveprolití, při nichž přicházejí ke slovu tradiční zbraně Dinků – kyje. Jsou sedmdesát centimetrů dlouhé, z tvrdého dřeva, ve tvaru úzkého vřetena.

Život Dinků se točí kolem krav a cen ženy na venkově i ve městech. Důvod krozvodu vznikne, pokud žena nemůže mít další děti. Zemře-li manžel, mladší bratr nastoupí na jeho místo, protože on si manželky staršího bratra bral s ním. Tímto způsobem se vyrovnává početní poměr mezi muži a ženami. Děti, které se narodí kterémukoli z mladších bratrů, se vždy jmenují podle nejstaršího, i když je mrtvý. Praktikují to nejen animisté, ale dokonce i křesťané. K manželství mezi Afričany a Araby dochází jen výjimečně.

Regionu by více prospělo, kdyby v jeho čele stáli Bariové. Oproti Dinkům jsou to rozumní lidé, kteří vyrábějí nástroje, obdělávají pole a za kolonialismu více spolupracovali s Brity. Dinkové však dominují ve straně SPLM (Sudan Peoples Liberation Movement), která je civilní nástupkyní rebelské armády a celý jih zcela ovládá.

Humanitární program Work for Food (Práce za jídlo) představuje další nespravedlivé rozdělování ve prospěch Dinků. Jídlo se distribuuje nezávisle na tom, kdo jakou práci odvádí. Každý dostane stejně, a proto pilní zemědělci Bariové dostanou totéž jako Dinkové, kteří celý rok dohlíželi na krávy. Takto lze shrnout smysl humanitární pomoci: v ideálním případě by měla vycházet z potřeb místních lidí a měla by se plánovat s ohledem na její dopady i za desítky let. Pomoc by určitě neměla být spojená s „reklamou“ na ideologii nebo náboženství.

Bílý rovná se bohatý

Jan Tilinger nemá na starosti pouze Súdán, jeho dny v Praze i na misích jsou nabité od rána do večera. „V Súdánu jsem vstával kolem půl sedmé. Bratři i lékaři ještě spali, protože měli často v noci porody nebo se mezi sebou pořezali muži, či dokonce ženy. Šel jsem na ranní procházku a udělal několik fotek. Potom jsem s bratry a lékaři na diecézi posnídal. K snídani bylo něco na způsob českých housek, marmeláda a med. Taková snídaně je tam luxus. K pití kakao s instantním mlékem. Bratři mě varovali: Nikdy nepij mléko od Dinků!“ líčí Jan Tilinger jeden ze dnů na misi.

„Po snídani jsem si půjčil od otce na diecézi motorku a jel jsem do kanceláře Spojených národů v Rumbiku pro demografické mapy a pak do banky zjišťovat možnosti převádění peněz z účtu. Potom jsem dvě hodiny čekal na starostu, a když se uráčil objevit, začali jsme řešit proces registrace humanitární organizace v jižním Súdánu.“ Lidé z humanitárních organizací, kteří chtějí investovat do obnovy země a vzdělání jejích obyvatel, se musejí potýkat se zažitou představou místních: bílý humanitární pracovník rovná se boháč. Jan Tilinger se s tímto přístupem setkal také: „Odpoledne jsme přijeli s kolegou na trh pro dvacet trámků. Naházeli jsme je do auta a najednou nám zevlující chlápek řekl, že on je tam od nakládání a že mu musíme zaplatit.

Ignorovali jsme ho a chtěli jsme odjet. Jenže on naskočil do auta a strhl Hansovi volant. Tak jsme s ním jeli na policii. Policista z SPLM nám začal domlouvat, ať mu zaplatíme, že pro nás padesát dolarů nic není.“ Domorodci a humanitární pracovníci uvažují v cenových i platových relacích odlišných o dva řády. Súdánec, který pracuje na střeše školy, dostane za den či za dva tři dolary. Oproti tomu látkový stan v „hotelu“, stanovém městečku užívaném misí Spojených národů, se pronajímá za dvě stě dolarů na den a komfortní stavební buňka za sto padesát. Domorodci o rozdílech vědí a snaží se z cizinců, jejichž příjmy i výdaje se pohybují ve stonásobně vyšších cifrách, vytřískat co nejvíc.

Sedm kroků

Práce na misi je jedno velké vyřizování a dohadování. Aby se člověk v jižním Súdánu vůbec někam dovolal, neobejde se bez satelitního telefonu. Nejrozšířenějším operátorem na Blízkém východě a v okolí je arabská Thurája (Thuraya Satellite Telecommunications Company). Sídlí v Abú Dhabí ve Spojených arabských emirátech. Thurája i konkurenční operátoři poskytují satelitní spojení – jedinou možnost komunikace v místech, která mobilní operátoři nepokrývají a kam pevné linky nevedou.

„Na telefonování jsem měl Thuráju. Někteří lidé mají Iridium, ale je zbytečně drahé. Začíná zde i keňský GSM operátor NOW. Mobilní telefony fungují jen po Rumbiku, internet je hrozně pomalý a stejně jde jen pár hodin jednou za dva dny,“ pokračuje inženýr. „Když mi zbyl čas, pomáhal jsem v Mapuorditu. Spal jsem v hliněném domě jako místní. Jednoduchá konstrukce z dřevěných kůlů zatlučených do země. Ocenil jsem, že místní personál pravidelně vytrhával trávu na dvorku, protože díky tomu jsem se nesetkal s jedovatým hadem, kterého místní výstižně nazývají Sedm kroků.“ Když se loni v červenci zřítila helikoptéra se súdánským viceprezidentem Johnem Garangem, vyvstala spousta spekulací o jejím úmyslném sestřelení. Dinkové a velká část cizinců jsou o tom silně přesvědčeni. Dinka John Garang vedl jihosúdánské rebely v občanské válce a díky své popularitě mohl, pokud by skutečně chtěl, černý jih od Súdánu odtrhnout zcela. Zvlášť když se povstalci přesvědčili, že vláda nemá dost sil k jejich ovládnutí.

Ať už viceprezidentova smrt prospěla komukoli, na ostatní letadla startující z keňských letišť rakety naštěstí nemíří. Proč také, když do regionu přivážejí peníze? Co nyní jižní Súdán potřebuje nejvíce, je jejich spravedlivější přerozdělování mezi lidi a využívání na smysluplné projekty, jako je třeba ten česko-slovenský.


Otroctví Moderní lov

Na přelomu 20. a 21. století se v Súdánu znovu objevilo otroctví. Lovu se začali věnovat Arabové ze severu, aby tak navázali na způsob života svých pradědečků, kterým ho Britové po roce 1899 zakázali. Moderní lov a prodej otroků nezůstaly bez odezvy světových médií a na popud novinových skandálů vznikla v Evropě organizace Christian Solidarity International. Její zaměstnanci přicházeli na trhy na celém území ovládaném chartúmskou vládou a vykupovali otroky na svobodu. Cena za jednoho se pohybovala v desítkách dolarů, avšak při momentální nízké poptávce klesla i k patnácti dolarům. V důsledku toho si také na jihu někteří podnikavci uvědomili, že si mohou přijít na slušné peníze. Začali chytat ženy a děti svých sousedů a majetná evropská organizace je od nich vykupovala. Množství otroků na trzích mnohonásobně vzrostlo. Otrokáři skutečně zbohatli a stejně jako negramotní šťastlivci pracující u humanitárních organizací začínají vytvářet jihosúdánskou elitu. Mnohé humanitární organizace jsou pro místní výnosný džob. Celá rodina pak žije z platu úředníka, jenž často neumí číst a psát.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články