Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Břetislav Tureček: Chci zůstat objektivní

47bretislavturecek2.jpg
Autor článku: Marie Frajtová, Úterý, 9. června 2015
Autor fotografií: Jakub Hněvkovský
Novinář, vysokoškolský pedagog a expert na Blízký východ Břetislav Tureček vypráví o tom, v čem je islám inspirativní, proč je mu nejlíp mezi Íránci a proč se s manželkou smějí, když někde spatří sovu.

Kam vedla vaše první cesta na Blízký východ?

V roce 1993 jsem jel z Prahy vlakem do Řecka, potom lodí z Athén přes Krétu a Kypr do Izraele. Tam jsem to projezdil křížem krážem včetně okupovaných Golanských výšin. Pak jsem pokračoval do Egypta a přes Rudé moře jsem se dostal do jordánské Akaby. Z Jordánska jsem pokračoval nahoru do Sýrie, na syrskou stranu Golan, což bylo tehdy novinářsky hodně zajímavé – Golany z obou stran, to navštívil málokdo. Potom jsem zajel do Libanonu rozvráceného občanskou válkou, která skončila jen pár let předtím. Z Libanonu pak zpátky do Sýrie, do Turecka a odtamtud vlakem přes válkou zničenou Jugoslávii domů.

To jste to vzal z gruntu!

Celá cesta trvala tři měsíce. Neměl jsem moc peněz, takže jsem cestoval s batohem po těch nejlevnějších hotýlcích. V Ammánu jsem spal třeba s egyptskými nádeníky v ubytovně, od počátku jsem se pohyboval mezi chudými lidmi a měl možnost poznat, jak žijí. Takže to byl drsný, ale autentický skok do regionu.

Islámský svět je dnes zatížen mnoha předsudky. Co ale může být pro Evropana inspirativní?

Pro mě byly vždycky inspirativní velice silné rodinné vztahy, soudržnost. Pro naši mentalitu je třeba těžko pochopitelná rozhodující role matky v rodině, která se později vměšuje i do života svých dospělých dětí. To na druhou stranu zajišťuje jakousi stabilitu, starší generace je v roli arbitrů a ti mladší jsou s tím srozuměni. Zatímco v Česku se rozpadá každé druhé manželství, v muslimském světě je pořád rozpad rodiny vnímaný jako ostuda. Další sympatická věc je pohostinnost. Když cestujete, na každém kroku se setkáváte s lidmi otevřenými pomoci, stále vás někdo zve domů na čaj. Je to na jednu stranu upřímná touha po sblížení a seznámení, na druhou je to zdvořilost.

Břetislav Tureček při natáčení ornitologů monitorujících supa bělohlavého v Izraeli.

V Evropě sílí protiislámské nálady, jak se díváte na tuzemské pochody proti muslimům?

Je to velký paradox. Se známým z Francie jsme si na toto téma nedávno vyměňovali e-maily, on mi psal: „Proboha, co se to u vás děje? Tady máme pět milionů muslimů, všichni vědí, co to obnáší, jaké problémy jsou s tím spojené, ale nikdy jsem nečetl tak rasistické komentáře jako v diskusích na českém internetu!“ Já často připomínám, že podobně jako mají lidé v muslimském světě často nulové povědomí o tom, jak se žije na Západě a vybírají si jen extrémy a negativa, tak ne každý Čech je vzdělaný v tom, co obnáší život v islámském světě.

V jednom z rozhovorů jste řekl, že za současnou situaci na Blízkém východě může poválečné uspořádání po první světové válce, můžete to vysvětlit?

Až do první světové války v oblasti Blízkého východu existovaly dva velké státní útvary, Persie a Osmanská říše. Poté, co se Osmanská říše nechala vmanipulovat do spojenectví s Německem a Rakouskem-Uherskem a společně s nimi skončila porážkou a rozpadem, si na jejím území začaly dělit půdu vítězné mocnosti. Něco si vzala Francie, něco Británie, hranice se nakreslily uměle a nerespektovaly přirozené územní a etnické celky. V takto nově vytvořených státech vedle sebe začali žít lidé, kteří o to tolik nestáli. I za Osmanské říše tam přitom žili sunnité, šíité, Židé, Arméni a další křesťané pohromadě, ale byli k sobě tolerantní.

Proč tedy dnes nejsou?

Jsem přesvědčený o tom, že náboženské vášně jsou často vyvolávané záměrně. Že jsou mobilizačním prvkem v zájmu politiky. Obyčejní lidé rozhodně nemají potřebu válčit. Málokdo chce, aby mu někdo vypálil vesnici, vybil krávy, znásilnil ženu a podřezal děti. A to, jak válka vypadá, vědí. Proto je musí někdo prostřednictvím jejich víry mobilizovat a přesvědčit o tom, že nebojují za sebe, ale za islám. Anebo za jiné náboženství, protože za občanské války v Libanonu řezali hlavy protivníkům se stejnou zálibou i tamní křesťané. Když do toho vstoupí mocenské zájmy, političtí vůdci si rozdělí náboženské komunity a využívají je ve svůj prospěch.

Evropa s Amerikou vojensky intervenují i v oblastech, které pod ně nespadají. Je povinností západního člověka šířit demokracii, byť s pomocí armády?

Poslední konflikty na Blízkém východě ukazují, že vojenské intervence ke kýženým mírovým cílům nevedly. Vidíme Irák, Afghánistán, o tom není sporu. Na druhou stranu si ale musíme položit otázku: Co mají ti západní politici a vojáci dělat? Podívejme se na Sýrii. Obamovi nadávají, proč už tam dávno neposlal vojáky, druzí ho kritizují, že tam byť jen dodává zbraně spřáteleným milicím. Když Západ nezasáhne, bude obviňován, že přihlíží brutálnímu porušování lidských práv, a když zasáhne, tak je okamžitě nařčen z okupace a narušování svrchovanosti země. Takové dilema měli Američané i v případě arabského jara v Egyptě. Část veřejného mínění požadovala, aby Amerika pomohla svrhnout Mubáraka, protože si to přejí lidé v ulicích, a ta druhá část trvala na tom, že je lepší stát při Mubárakovi, protože to byl léta spojenec a mubárakovský Egypt zárukou stability v regionu a pragmatických vztahů Arabů vůči Izraeli. Já ty důsledky vojenských intervencí vidím na vlastní oči, ale vždycky se musím ptát, jaká je alternativa. Když teď Islámský stát vyhání statisíce jezídů a křesťanů v severním Iráku, máme to nechat být? Je velmi snadné vojenské zásahy kritizovat.

Pět let jste žil v Jeruzalémě, který se často stává epicentrem blízkovýchodních střetů, jaký to pro vás mělo novinářský potenciál?

S manželkou Evou jsme strávili polovinu pobytu v arabské, Izraelem okupované, části Jeruzaléma, a druhou v západní, židovské části města, což bylo mimořádně zajímavé. Měli jsme tak možnost zachytit mentalitu obyvatel z obou stran. V Izraeli žije velké množství Čechů, ale většinou bývají usazení v tom židovském prostředí a menší část se, třeba prostřednictvím sňatku, ocitla v tom palestinském. Málokdo během svého pobytu dlouhodobě překročí na obě strany. Z těch nářků a stížností jedněch na druhé jde často hlava kolem. Byl to ohromný důl pro témata politická, společenská, náboženská, ekologická a další.

S místním horalem ve Váchánském koridoru na východě Afghánistánu

Které novinářsky nejatraktivnější události jste během svého působení v Izraeli pokrýval?

Určitě to bylo arabské jaro, svrhávání Mubárakova režimu v Egyptě. Byl jsem tehdy v Káhiře několikrát, i v roce 2011, kdy události kulminovaly a Mubárak byl svržen. O rok později proběhly demokratické volby, byl zvolen zástupce Egyptského bratrstva Muhammad Mursí, který byl ale o rok později sesazen současným vojenským režimem. Tak to bylo velké téma a pro mě to znamenalo hodně adrenalinové práce v terénu.

Jak nebezpečné to bylo?

Já nikdy neriskuju zbytečně. Ano, byl jsem v ulicích, kde létalo kamení, kde se střílelo a kde byly bandy, které cíleně útočily na novináře. Byli jsme například ubytováni v hotelu, kde nás přes noc velmi obětavě hlídal personál. To bylo svým způsobem nebezpečné. Vždycky jde o poměr rizika, kde být, a přínosu, co odtamtud přivézt. Kdyby někdo střílel do demonstrantů kalašnikovem, tak bych se mezi ně asi nevydal.

K novinářské profesi ale patří především denní rutina, dokumentování všedního života obyvatel. Vzpomenete na nějaký příběh, který vám utkvěl?

Takových všedních příběhů byly desítky a umožňovaly mi přepínat mezi tématy. Jeden den jsem se třeba hrabal v knihovně a mapoval počátky sionistického hnutí a druhý den jsem mohl dělat reportáž o tom, že Česká republika vysazuje sovu pálenou v údolí řeky Jordán. Tu reportáž jsem tehdy nazval Sova míru a se ženou se dodneška smějeme, když na nějakou sovu natrefíme, protože nás to slovní spojení okamžitě napadne. Hodně příběhů, které se mi do rozhlasových a novinových reportáží nevešly, jsem použil do knížek.

Nestýská se vám dnes po reportérské práci v terénu?

Stýská i nestýská. Po návratu v roce 2013 jsme dlouho neměli potřebu se na Blízký východ vracet. Potřebovali jsme si užít rodiny, známých, českých hospod a výletů do zelené přírody. Přiznávám ale, že už se to začíná měnit, stýská se nám třeba po fantastické blízkovýchodní kuchyni, po zeleninou napěchovaných tržištích v Jeruzalémě… Z blízkovýchodních témat jsem ale nevypadl, dál se tomu věnuji na univerzitě, pořádám konference, píšu do Lidových novin.

Na tak rozlehlém území, jako je Blízký východ, je těžké mluvit o mentalitě muslimů, tak se zeptám, kde jste se cítil nejlépe díky lidem?

Nejvíc mi vyhovuje Írán. Íránci mi přijdou mentalitou podobní a asi jim nejlíp z obyvatel Blízkého východu rozumím. Kontakt s nimi mi vždycky přijde spontánnější a příjemnější než s obyvateli arabských zemí. Íránci mimochodem vždycky vypění, když je někdo označí za Araby, oni jsou Peršané a jsou na to náležitě hrdí.

Kam povede vaše další cesta?

Určitě bychom se někdy se ženou chtěli vrátit do Íránu, do Izraele a Palestiny, líbí se nám Turecko. Teď se ale zaměřuji na práci tady v Česku. Připravuji knihu, kde bych chtěl shrnout dramatické zvraty posledních let na Blízkém východě. Bude se asi jmenovat Blízký východ nad propastí a měla by vyjít příští rok.


Břetislav Tureček (44)

Novinář, bývalý zpravodaj ČRo, nyní vysokoškolský pedagog na Metropolitní univerzitě Praha, kde založil Centrum pro studium Blízkého východu.

Publikoval mj. v Lidových novinách, MF Dnes, Respektu a Reflexu či Právu, dnes píše politologické texty a komentáře pro LN. Pět let (2008–2013) strávil jako blízkovýchodní zpravodaj ČRo v Jeruzalémě.

Je autorem knih: Světla a stíny islámu – Drama Blízkého východu a sonda do duší jeho obyvatel (2007); Nesvatá válka o Svatou zemi – Málo známá zákoutí nelítostného boje mezi Židy a Araby (2011); Labyrintem Íránu – Cesta do nitra jaderné říše a k pramenům jejího vzdoru (2013).

Břetislav Tureček
Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Rozhovory

Komentáře

Přečtěte si další podobné články