Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Břehy muslimské i křesťanské

088-000.jpg
Miroslav Čapek, Pátek, 1. června 2007
Neretva pramení v těžko přístupných horách na bosensko-černohorských hranicích. Uhání krajem, kde se po staletí střetávaly různé kultury, a na své pouti k Jaderskému moři zdolá zhruba dvě stě kilometrů. Krajina na jejích březích je nádherná, ale i tady je zvýšená opatrnost na místě. Ve všech blízkých kopcích zbyla po poslední válce spousta smrtících min.

Nejznámějším městem v údolí řeky Neretvy je bezpochyby Mostar. Založili ho osmanští Turci, kteří ovládali Bosnu po několik staletí, a je to na něm znát. Uličky dlážděné kamením, mešity se štíhlými minarety, ale hlavně jeden obchůdek vedle druhého – to je mostarské staré město, těsně svírající oba břehy Neretvy.

Islám má v Bosně a Hercegovině dlouholetou tradici. Udržel se tady i během Titova svérázného socialismu. V poslední době už ale Mostar není vysloveně muslimským městem. Před válkou žilo v Mostaru třiatřicet procent Chorvatů a dvaatřicet procent Bosňaků. Srbů tu bylo málo, ale bylo tu hodně takzvaných Jugoslávců, tedy smíšených rodin. Teď je to hlavně chorvatské město.

Exotická orientální minulost Mostaru ale přitahuje daleko víc návštěvníků než nanicovatá chorvatská současnost. Město se tedy dál tváří muslimsky. Většina jeho chorvatského obyvatelstva to sice nese jen s velkým sebezapřením, ale co se dá dělat. Obchody se hýbou a v konečném důsledku jsou nejspíš spokojeni všichni.

Ke staré turecké čtvrti ovšem nepatří jen krámky se suvenýry, ale také různé vývařovny a restaurace. V Mostaru, jako v celé Bosně, téměř nekoupíte klasické hamburgery. Místo toho si tu pořád drží výsadní postavení tzv. čevapi. Něco na způsob pro nás známějšího čevabčiči, ale v placce. Cibulí ani kořením se nešetří.

Tancem k transu

Největší mostarskou atrakcí je legendární most, patrně nejproslulejší z celého Balkánu. Do prudkého proudu Neretvy se z něj občas za třicet eur vrhají mladíci z proslulého klubu Mostarských skokanů. Za poslední války byl zcela zničen. Neretvě, spěchající úzkým korytem k moři, jsou ale asi lhostejní jak ziskuchtiví odvážlivci, tak i věčné potyčky a šarvátky, kterých zažila tolik, že se to už ani nedá spočítat.

Hned za Mostarem se koryto rozšíří a řeka se utiší. Nabere tu i zajímavý přítok o délce pouhých sedmi kilometrů. Je to řeka Buna. Pár kilometrů od soutoku najdeme stejnojmenné ospalé městečko s krásným starobylým muslimským hřbitovem. Samo o sobě by to nestálo celkem za zmínku, kdyby ovšem u pramenů Buny, prýštící ohromnou silou zpod vysoké skály, nestála Tejila, pozoruhodné místo spojované s přítomností tajemných tančících dervišů. Tato islámská sekta pracovala s dechovými cviky a soustředěním mysli, ale proslula hlavně divokými tanci vedoucími až k transu a hlubokým náboženským vhledům.

Dervišové tu už samozřejmě dávno dotančili, ale je možné si prohlédnout pokoje a lázeň v prvním patře i v přízemí, kde se ještě občas pořádají muslimské svatby. Je tu také malý krámek s kavárnou, kde servírují tradiční kávu připravovanou po tureckém způsobu v džezvě. Poblíž stojí rozvaliny starého mlýna a výborná rybí restaurace. O kousek dál jsou totiž rybí sádky, které podniku zajišťují stálý přísun čerstvých pstruhů.

Zjevení v Podbrdu

Když opustíme tok řeky Neretvy a vydáme se vzhůru do kopců, svěží zeleň vystřídá zaprášený okr a různé odstíny hnědé. Krajina už tady má mnoho společných rysů se sousední slunnou Dalmácií. Je suchá, vyprahlá a hornatá. Právě tady leží Medjugorje, poutní místo, jehož věhlas už dávno přesáhl hranice regionu.

Je tomu už pětadvacet let, co se zde několika dětem začala pravidelně zjevovat Panna Marie, aby jim předala své poselství. Od té doby sem denně proudí davy poutníků z celého světa. Už před více než sto lety tady vznikla katolická farnost, která vzala pod svá křídla věřící nejen z městečka Bijakoviči, ale i z několika okolních vsí. Tehdy se také začalo s výstavbou prvního katolického kostela. Nový svatostánek s charakteris­tickými dvěma věžemi byl vysvěcen v roce 1969. Přestože jde o poměrně důkladnou stavbu, byla původně projektována pro zhruba čtyři tisíce farníků z okolí. V současnosti sem ale přichází ročně kolem milionu lidí. Během církevních svátků se tedy zaplní nejen kostel, ale i celé rozlehlé okolní prostranství.

Celý areál, který se tu během let rozrostl, je koncipován jako meditační zahrada, sloužící k duševnímu odpočinku a relaxaci. Ostatně to hlavní, co prý předává každého pětadvacátého dne v měsíci Panna Marie prostřednictvím Marje Pavlovič-Lunetti světu, je právě poselství plné klidu a míru. Klid a mír jsou totiž pro Bosnu a Hercegovinu i na prahu třetího tisíciletí stále klíčová slova.

Na místo zjevení, kterému se říká Podbrdo, je to z městečka Bijakoviči necelé dva kilometry. Cesta ale není jednoduchá, putování se spíš podobá krkolomnému horskému výstupu. Stezka šplhá vzhůru po těžko schůdné kamenité cestě, kudy snad v žádnou denní či noční dobu určitě nebudete kráčet sami.

Poutníci zpívají na počest Panny Marie písně a polohlasně přeříkávají po pastorech modlitby. Před jednotlivými zastaveními se často tvoří dlouhé fronty. To je pravá chvilka k rozjímání, ale také k malému, tolik potřebnému odpočinku. Během výstupu uslyšíte modlitby snad ve všech světových jazycích. Medjugorje je Lurdami Balkánu a proudy věřících se zdají bez konce. Tam, kde před pětadvaceti lety začala Panna Marie předávat svá poselství vizionářům, stojí od roku 2001 její socha. Poutníci jsou konečně u cíle. Kouzlo výjimečného místa a namáhavý výstup obvykle vykonají své. Někteří okamžitě pokleknou k vroucím modlitbám, ale většina jen v němém úžasu usedne a nedělá nic, jenom se dívá a vychutnává sílu tohoto neopakovatelného okamžiku.

Do mořské náruče

Po krátké odbočce se prudkými serpentinami vracíme k rozvážně plynoucí Neretvě. Několik kilometrů po proudu se Neretva rozlévá do klidné, široké delty. Je to kraj bažin, klikatících se kanálů a slepých říčních ramen, kde se do té doby silný říční proud rozmělňuje a za všudypřítomného ptačího skřehotání ztrácí i svou typickou modrozelenou barvu.

Stejně jako jiné delty je i ústí Neretvy velmi úrodné. V jinak suché a skalnaté krajině je to malý zázrak. Kromě snad všech druhů zeleniny se tu nejčastěji pěstují pomeranče a mandarinky. Jejich cena je ale mnohdy kupodivu vyšší než u nás. Příslovečný obchodnický duch Jihoslovanů se nezapře.

Stánky s ovocem lemují úzkou silnici končící až tam, kde uzavírá svoji cestu i řeka Neretva. Vzduch už tady voní slaně, po moři. Sem tam nějaký rybář zkouší štěstí a na horizontu se nezvykle líná řeka odevzdává do náruče Jadranu.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články