Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Boží republika

1.jpg
Autor článku: Markéta a Michael Foktovi, Středa, 29. června 2016
Autor fotografií: Markéta a Michael Foktovi
Tři pevnosti ční jako dračí zuby na vrcholku hory, ze které chtěli podle legend vystoupit Titáni na bájný Olymp, a chrání překvapivý poklad pod sebou. Kuriózní ministát, tak titěrný, že ho všemožní světoví dobyvatelé většinou přehlíželi. A ti, kteří se o něm dozvěděli, mu s údivem vzdali hold.

Vstupujeme starobylou kamennou branou do historického centra města San Marino, které se tiskne ke svahům hory Monte Titano. Právě díky majestátnímu vrcholu tyčícímu se do výšky přes sedm set padesát metrů, který je vidět na míle široko daleko, ve městě nenajdete snad ani kousek rovné půdy pod nohama. Je konec července a v uličkách je pořádně rušno.

Aby ne – každý rok zavítá do maličké zemičky s rozlohou asi desetkrát menší než Praha přes tři miliony turistů, což je zhruba stonásobek počtu místních obyvatel.

Sanmariňané si však nemůžou stěžovat. Příjmy z turismu krmí státní pokladnu zhruba ze dvou třetin jejího celkového příjmu. A je to podle všeho výživná dieta, neboť San Marino patří v přepočtu hrubého domácího produktu na hlavu mezi nejbohatší státy světa.

Staré město stále obklopují zachovalé hradby, do nichž se vstupuje několika branami a za které téměř nesmějí auta.

Paradox sevřený hradbami

Občas je opravu těžké se mezi proudy lidí protáhnout, něco z typického pouličního ruchu tu člověku přesto chybí. Žádné kvílení pneumatik, túrování motorů ani skřípění brzd. Do uliček starého města kromě řídkých výjimek auta nesmějí. Můžete si tedy kupodivu užívat pěšácký klid v jediné zemi světa, kde mají víc automobilů než obyvatel, a to skoro o třetinu. A v poklidu si tu koupit rambo, nůž velikosti poloviční mačety, nebo třeba vzduchovou verzi starého dobrého kalašnikova. San Marino má totiž v evropském měřítku dost benevolentní zákony týkající se zbraní a prodejci suvenýrů toho do dna využívají.

Zbraňová tolerance možná pochází už z dob, kdy na umění zdejších střelců z kuší závisela obrana celého státu. Dnes už díky moderním technologiím a obranné dohodě s Itálií strategický význam samostřílů poněkud poklesl, osmdesátka dobrovolníků však každý rok třetího září při slavnosti u příležitosti založení země své umění stále předvádí. To ovšem neznamená, že San Marino nemá pravidelné ozbrojené složky. Má, a dokonce nepřehlédnutelné. Hrstka mužů z jednotky Guardia di Rocca předvádí v létě každou hodinu střídání stráží před sídlem vlády Palazzo Pubblico. Díky zeleným kabátcům, rudým kalhotám a čepicím s chocholy je to skutečně barvitá podívaná.

Basilica di San Marino je hlavním kostelem ministátu a ukrývá ostatky jeho zakladatele.

Jednou ze zdejších nejpočetnějších složek armády je padesátičlenný uniformovaný orchestr Banda Militare. Největší obavou důstojníků armády San Marina tedy asi bude starost o to, aby se v zemi urodil dostatek bojeschopných mužů s hudebním sluchem. Jinak by se oslavy a slavnosti, které mají Sanmariňané tak rádi, mohly snadno zvrhnout v kakofonii.

Tři pilíře svobody

Nejpůsobivější ukázka dávné obranyschopnosti malého státu však stojí ve výšce nad městem. Tři vrcholy hory Monte Titano korunuje trojice pevností La Guaita, La Cesta a Il Montale. Středověké stavby, které nikdy nikdo nedobyl, se díky své majestátnosti i důležitosti dostaly do státního znaku i na vlajku San Marina a spolu s historickým centrem města i na Seznam kulturního dědictví UNESCO.

Od všech tří pevností je prostě nádherný výhled na město schoulené na úpatí hory o dvě stě metrů níž a ještě o trochu lepší pohledy se naskýtají z hradeb prvních dvou z nich, přístupných veřejnosti. Dlážděnou stezkou se dá dojít až ke třetí z věží, do které se zdánlivě ani dostat nedá.

Vstupní otvor je totiž ve výšce asi 7 m nad zemí. Dříve sloužila jako vězení a vyvýšené dveře byly jedním z protiúnikových opatření. Tehdejší vězni tu sice asi měli krásný výhled, ale bídný komfort. Dnešní sanmarinská věznice je úplným opakem. Má pouhých šest cel a vznikla přebudováním bývalých stájí v jednom křídle kapucínského kláštera. Před pěti lety tu chvíli měli jediného vězně, který dostal pár měsíců „natvrdo“ za domácí násilí. Nechávali mu posílat jídlo z restaurace, protože se nevyplatilo zřizovat kvůli němu kantýnu. Měl sám pro sebe tělocvičnu, knihovnu i místnost s televizí, ale stýskal si – prý se o samotě strašně nudil.

Zbožný kameník

Když byl někdo počátkem čtvrtého století našeho letopočtu křesťanem a narazil na římského císaře Diocletiana, tak doslova padla kosa na kámen. Císař neměl vyznavače Krista vůbec v lásce a kromě jiného je posílal dřít do kamenolomů na malém chorvatském ostrůvku Vrnik. Svatý Marino by to neměl daleko, protože sám pocházel z ostrova Rab, který dnes také patří Chorvatsku. A protože byl mistrem kameníkem, možná by se v lomech docela dobře uplatnil. Tedy dokud by se neudřel k smrti.

Na vrchol Monte Titano se z Borgo Maggiore dostanete lanovkou dlouhou 1,5 km.

Není proto divu, že se raději vydal stavět pobořené zdi italského města Rimini, odkud je hora Monte Titano snadno vidět. Podle legend tam uprchl buď před šílenou ženou, která ho považovala za svého ztraceného manžela, nebo mu hornatou zemi darovala z vděčnosti římská patricijka za uzdravení svého příbuzného. Marino tu každopádně založil křesťanskou komunitu a postaral se tím o vznik malého unikátu, který přežil dodnes. Se svou sedmisetletou historií je San Marino nejstarší stále fungující republikou na světě a také státem s nejstarší stále platnou ústavou. Skládá se z šesti latinsky psaných knih a Sanmariňané se jejími pravidly řídili už v roce 1600.

Ačkoli je San Marino malé a zdánlivě bezbranné, v minulosti se vždycky zastávalo lidí v nouzi. Za druhé světové války přijalo sto tisíc italských uprchlíků, ačkoli tu tehdy žilo sotva patnáct tisíc obyvatel. Jeho kapitáni regenti, kteří vládnou zemi vždy ve dvojici, měli asi dobré zkušenosti s podobným chováním v minulosti. V devatenáctém století poskytli útočiště i podporu revolucionáři Giuseppovi Garibaldimu, který poté sjednotil celou Itálii. Z vděčnosti za pomoc Sanmariňanů svolil, aby měla italská bota jednu jedinou malou dírku – kolem hory Monte Titano. Díky tomu San Marino nikdy neztratilo svou nezávislost ani punc zvláštní zemičky, do které se hrnou zástupy návštěvníků.

OČIMA AUTORA

Většina turistů si jako základnu pro výlet do San Marina vybírá přímořskou oblast kolem italského města Rimini. My udělali totéž. Za ta léta práce fotografa a novináře už jsem viděl leccos – domorodce chodící po rozžhavených kamenech na Fidži, skákající keňské Masaje nebo žoviální réunionské kreoly.Mamutí chudinský slum Kibera u Nairobi, prostřílený Libanon či bohatstvím přetékající Monako. Jihokorejský Soul, kde žije stejně lidí jako v České republice, nebo malý chorvatský ostrůvek, kde žije jediný strážce majáku se svým ochočeným holubem.

Asi největší kulturní šok jsem však zažil právě v Rimini. Moře lemované tuctovými hotely a dohněda zakalené bezpočtem cachtajících se nohou a nožiček. Obchody přecpané zbožím jako z tržnice a zábavní park připomínající výprodej z matějské pouti. A mezi tím vším záplavy lidí. Šťastných! Dodnes nechápu, co se jim na tom mohlo líbit. Napadá mě jediné vysvětlení: prostě nic jiného v životě nezažili. Lidi, cestujte. Tu možnost poznávat a srovnávat nenahradí vůbec nic.

Michael Fokt, fotograf, biolog a novinář

Z hradeb všech tří pevností měli obránci skvělý výhled do kraje i na zbylé obranné bašty.

CO SANMARINSKÉHO V SAN MARINU NENAJDETE

Velkou cenu San Marina: slavný závod seriálu formule 1 se ve skutečnosti jezdil na okruhu v Imole asi 100 km od San Marina. Od roku 2007 ho nahradila Velká cena silničních motocyklů. Ani ta se však nejezdí v San Marinu, ale na okruhu v italském Misanu.

Sanmarinského biskupa: ačkoli je San Marino suverénním státem, první křesťanskou republikou na světě a založil ho světec, církevně spadá pod diecézi San Marino-Montefeltro, jejíž biskup sídlí v italském městečku Pennabilli.

Vítězné fotbalisty: během zápasu kvalifikace na mistrovství světa v roce 1993 proti Anglii vstřelil sanmarinský hráč Davide Gualtieri nejrychlejší gól v mezinárodních zápasech po pouhých 8,3 sekundy hry. Tím však úspěchy zdejšího reprezentačního týmu končí. S Anglií tehdy prohrál 7:1 a celkem má na kontě přes 70 porážek a dvě remízy. V roce 2004 však Sanmariňané konečně vyhráli, a to nad Lichtenštejns­kem 1:0.

2000 Sanmariňanů: San Marino má asi 33 000 obyvatel, což není moc. Dalších 12 000 jich však žije v jiných zemích. Asi není překvapením, že polovina z tohoto množství spadá na sousední Itálii. Asi 1600 Sanmariňanů však potkáte třeba v daleké Argentině.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články