Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Bolívie: sůl nad stříbro

040-000.jpg
Autor článku: Kamila Šimková-Broulová, Středa, 22. červnaec 2009
Autor fotografií: Vladimír Šimek
Salar de Uyuni, největší solná poušť světa, leží na jihu bolivijského Altiplana. Vznikla postupným odpařováním na místě čtvrtohorního ledovcového jezera Minchin. Dnes je vrstva solných sedimentů silná až deset metrů! Solná pláň ale není jedinou pozoruhodností Bolívie - najdete tu památky na staré indiánské říše, stříbrné doly a vyslechnete i spoustu indiánských legend...

VĚČNÉ MĚSTO

Právě tak bývá Tiwanaku často nazýváno, i když se přesně neví, kdy a kdo jej založil. Jisté je jen to, že svou roli plnilo 1,5 tisíce let a že je největší předincké architekturou megalitickou Jižní Ameriky. Dodnes přitahují její a její tajemství turisty i archeology historie je dokonce spjata i s Prahou.

Dnes budeme tomuto mýtu asi sotva věřit. Jisté ale je, že dávné město Tiwanaku (dříve Tiahuanaco) dodnes spolehlivě nezodpovědělo řadu otázek o svém původu, životě i konci a dalo tak vzniknout mnoha fantastickým názorům a domněnkám.

Nejvýše položené město předkolumbovské Ameriky nejenže láká každoročně tisíce turistů a pomáhá tak v Bolívii udržet jinde nepříliš prosperující cestovní ruch, ale provokuje rovněž archeology a historiky k novým a novým úsudkům o své minulosti.

Na rozdíl od řady inckých staveb v sousedním Peru v oblastech, kam se Španělé během conquisty (španělský termín pro dobytí indiánských území v Novém světě) nedostali, mělo Tiwanaku smůlu. Už první badatelé ho totiž popisují jako ruiny, nečitelné zbytky dříve snad velkolepého sídla. A ani archeologické výzkumy z 19. a zejména pak z 20. století jednoznačné výsledky nepřinesly.

O gringos tu nestojí

Zatímco „Tiwanaku ruinas“, jak jsou dnes zbytky dávného sídla označovány, zažívají den co den nápor cizinců, nedaleké stejnojmenné městečko žije svým poklidným životem stranou turistického blázince. Návštěva „gringos“, jak jsou v Jižní Americe nazýváni všichni cizinci bílé pleti, je výjimečná a mnohdy i ne zrovna vítaná. Snad kdybychom přijeli jindy, mimo dobu oslav, jež připadají na poslední červnové dny. Po tři dny a noci vesničané i domorodci z celého okolí vystrojeni do pestrobarevných krojů a masek zaplňují celé náměstí. Tančí, či spíše pobíhají dokola za zvuků píšťal, trumpet a bubínků. Zprvu snad i melodické vyluzování tónů se však s přibývajícím množstvím vypité čiči (tradiční alkoholický nápoj vyráběný ze zkvašené kukuřice) mění v neuvěřitelnou kakofonii. Ajmarové jsou poměrně uzavřeným národem, na rozdíl od Kečuů, kteří bývají zpravidla veselejší a vůči cizincům otevřenější. Tady, v Tiwanaku, jsme to více než kde jinde pocítili na vlastní kůži.

Nejvíce pak Vladimír. Když se totiž s kamerou přiblížil ke skupince tančících žen, byl jednou z nich bez varování doslova knokautován ranou pěstí do břicha. Vrásčitý obličej sice prozrazoval pokročilý věk útočnice, avšak velké množství vypitého alkoholu nejspíš dodalo rozvášněné ženě odvahu k tak tvrdé reakci. Přílišná Vladimírova zvědavost prostě narazila na ajmarskou pýchu a překročila hranici její tolerance.

Existence městečka Tiwanaku je doložena už počátkem 16. století a předkové dnešních ajmarských obyvatel bývají považováni za ty, kteří nedaleké velkolepé město vybudovali. První kontakt s tiwanackou kulturou tak navážete už tady. Ne snad, že by domorodci znali detailně historii svých předků či zachovávali jejich tradice, ale takřka v každé chalupě, v každém domku najdete „kus“ dávného sídla. Tu část kamene zdobeného reliéfy, jinde slušně zachovalý kousek žlebu, pálené keramiky či zdiva, ba i neporušenou stélu, jež by byla jistě pýchou leckterého světového muzea. Ta spočívá na jednom z dvorků zdejšího stavení. Opuštěné město si lidé postupně rozebírali a opodál si postavili skrovné příbytky.

Nejpodivnější zříceniny

Známý peruánský archeolog Max Uhle o Tiwanaku kdysi prohlásil, že „jsou to nejpodivnější, nejzajímavější a nejmajestátnější zříceniny Ameriky“. Do historie poznávání Tiwanaku se však významněji zapsal jeho bolivijský kolega prof. Carlos Ponce Sanginés, který pomocí metody radioaktivního uhlíku C14 stanovil nejstarší datum existence města na 237 př.

n. l. V době největšího rozmachu, o tisíc let později, pak tiwanacká kultura zaujímala rozlohu více než 250 000 km2. Ovlivnila pobřežní peruánské kultury, přilehlé horské oblasti a zasahovala až k východním svahům And. Při pohledu na obrovité balvany, monolity a stély musí nutně každého napadnout otázka: jak a odkud je přepravovali lidé bez technických vymožeností moderní doby, dokonce i bez znalosti kola? Později se ukázalo, že lomy pískovce a andesitu, jež tvoří v Tiwanaku základní stavební materiál, se nacházejí několik kilometrů odtud. Andesit se těžil na poloostrově poblíž přístavu Copacabana a podle všeho jej dávní stavitelé přepravovali na obřích rákosových vorech vyztužených balsovým dřevem po jezeře Titicaca přes Tiquinskou úžinu až k přístavu Iwawe na samém jihu jezera.

Dodnes tu kusy andesitu leží a místní indiáni mají pro ně roztomilý název – „piedras cansadas“ (unavené kameny). Nejspíš proto, že ti, kteří je tudy kdysi vláčeli, už neměli sílu dopravit je až k branám rozestavěného města. Nejlépe rekonstruovanou částí je tzv. Kalasasaya. Dvorec či palác obdélníkového tvaru (128×119 m) je obehnán zdí vysokou až 4,5 metru a proloženou řadou nepravidelných monolitních sloupů.

Nejslavnější brána

Není tolik starověkých staveb, jež by proslavily své město po celém světě. To ovšem neplatí pro Tiwanaku.

Brána Slunce, zvaná domorodci Inti Punku, je v horní části zdobena portrétem postavy s neúměrně velkou hlavou - prý je to hlavní incký bůh Con Ticci Virakoča.

Vždyť objeví-li se někde jeho fotografie, zpravidla na ní Brána slunce nechybí. Řeč je o kamenném třicetitunovém monolitu. Domorodci ho nazývají Inti Punku a dnes stojí v severozápadní části Kalasasaye. Jeho původní místo však bývalo jinde, třebaže se přesně neví kde. Horní část brány zdobí bohatý reliéf s dominující antropomorfní postavou s neúměrně velikou hlavou, obklopenou jakousi svatozáří, jež skutečně slunce připomíná, a dala tak vzniknout současnému názvu. Většina badatelů se shoduje na tom, že onou figurou je hlavní bůh Tiwanakanů – Con Ticci Virakoča.

Kus Tiwanaku i v Praze

Polopodzemní kapličkou či chrámkem nazývají archeologové zvláštní útvar vybudovaný v těsné blízkosti Kalasasaye při její východní straně. Je zřejmě důkazem toho, že Tiwanaku bylo důležitým náboženským centrem oblasti. Současnému návštěvníkovi by stavba ve tvaru čtyřúhelníku zapuštěná 2,5 metru pod úroveň terénu mohla připomínat bazén. Podél čtyř obvodových stěn je rozmístěno osmačtyřicet vertikálních pilířů z hrubě opracovaných kvádrů. V jejich spodní polovině vystupuje do prostoru 88 kamenných plastik hlav různé velikosti i podob.

Dnes představují jednu z nejpozoruhod­nějších galerií sochařského umění předkolumbovské Jižní Ameriky. Když český etnograf, cestovatel a někdejší ředitel Náprstkova muzea Václav Šolc v šedesátých letech minulého století tuto galerii v Tiwanaku obdivoval, zastavil se náhle jeho průvodce a přítel prof. Carlos Ponce před dvěma zejícími otvory a řekl: „Prohrabali jsme kdeco, ale tyhle hlavy jsme nenašli. Co bych za to dal, kdybych věděl, kam se poděly.“ K jeho údivu mu Šolc odpověděl: „To ti mohu říci, jsou u nás v Praze, v Náprstkově muzeu.“ Jak se však dostaly do sbírky pražského prof. Nestlera, která je dnes v majetku muzea, dnes už nikdo neví. Jisté je jen to, že byly do Prahy přivezeny někdy na počátku 20. století a jedna z nich je dodnes součástí expozice.


Ze dna oceánu mezi vrcholky And

Výjimečnost Tiwanaku si uvědomoval i slavný norský dobrodruh Thor Heyerdahl, když dal jméno hlavního tiwanackého božstva do názvu své expedice Kon Tiki. Zdejší monumentální sochy porovnával s obřími skulpturami v Polynésii a hledal shody mezi starým Peru a kulturou Polynésanů. Ostatně jedna kuriózní pověst o vzniku Tiwanaku říká, že město leželo kdysi na dně Tichého oceánu a při obrovské přírodní katastrofě bylo vyzdviženo z moře a vymrštěno nebývalou silou jako kámen z Davidova praku. Letělo vzduchem a dosedlo na pevnou zemi až vysoko v Andách…

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články