Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Blyštivý karneval pro pracující lid

068.jpg
Autor článku: Jan Sochor, Čtvrtek, 15. září 2011
Autor fotografií: Jan Sochor
Karneval v Santiagu de Cuba se na rozdíl od tradičních masopustních karnevalů slaví odjakživa v létě. Týden na konci července, kdy horké větry od Karibského moře nezchladí ani tmavá noc, se hlavní třída Santiaga, kolébky kubánské revoluce, promění každou noc z unavených kulis socialistického realismu v pulzující kabaret fantazie.

Počátky karnevalové tradice na ostrově svobody sahají ke španělským přistěhovalcům, kteří tento původně zimní svátek přivezli do Nového světa z Evropy. Avšak živelný příliv černých afrických otroků na kubánské plantáže cukrové třtiny během šestnáctého a sedmnáctého století překreslil tradiční mapu svátků během roku.

Kubánské poměry nedovolí karnevalu rozvinout svou komerční stránku, jako je tomu třeba v Rio de Janeiru, a tak Kubánci celou událost tvoří takříkajíc na koleně.

Protože sklizeň cukrové třtiny na Kubě probíhá od ledna do konce května, nejvíce příležitostí pro oslavy bylo vždy v létě. Většina otroků (a po zrušení otroctví i černých námezdních dělníků) navíc praktikovala původní africké náboženské kulty (santería, palo…), které cyklus zemědělského roku ctí jako základní rytmus přírody. Španělská koloniální vláda měla obavy, aby se otroci nevytížení v letním období namáhavou prací nepokoušeli o vzpoury, a tak se rozhodla předhodit porobenému lidu „hry“. Umožňovala konání tzv. mamarrachos. První zmínky o mamarrachos z poloviny 17. století je popisují jako svátky hudby, tance, masek a bezbřehého pití alkoholu.

Členové tzv. comparsas, tedy skupin tanečníků a hudebníků, kteří připravují bohatý program, si navzájem pomáhají s „výzdobou“.

Až do prvních dekád 20. století existovaly na Kubě dva karnevaly – první býval konán tradičně v zimě, v soukromých klubech a haciendách bohatých vlastníků půdy a říkalo se mu „karneval bílých Kubánců“. Vedle toho během staletí rostl význam mamarrachos, letních lidových oslav svázaných se svátky svatého Jana, svatého Petra a dalších. Ty se postupně spojily v jednu velkou událost a na svátek svatého apoštola Jakuba (25. července), patrona města Santiaga, se každoročně konával karneval, který býval opovržlivě označován jako „karneval pro nízké společenské vrstvy“.

Vítězství kubánské revoluce v roce 1959 paradoxně nastartovalo novou éru karnevalu, v té době již skomírající tradice. 26. července 1953 se totiž Fidel Castro – právě v době karnevalu – poprvé pokusil svrhnout režim Fulgencia Batisty a spolu se svými soudruhy zaútočil na kasárny Moncada v Santiagu. Dlužno říci, že neúspěšně. Přesto je tento moment považován za začátek revoluce a je každoročně, spolu s karnevalem, mohutně oslavován. Jak nedávno poznamenal v rádiu Rebelde jeden z prominentů současného kubánského režimu: „Karneval slouží k zažehnutí motorů, které nás dovezou k dalším vítězstvím.“

Díky souběhu karnevalu s politickou manifestací režimu bratří Castrů je většina z karnevalových dní státním svátkem, a tudíž je volno. V ulicích kolem bývalých kasáren Moncada se objeví řady malých kiosků, kde pečou v troubě kubánskou specialitu – celá selata (lechón asado), prodávají děsivou napodobeninu pizzy nebo jen prostě nalévají panáky bílého rumu rovnou ze sudu. Líná a horká odpoledne rozechvívají struny kytar, které zní ze stinných patií zchátralých koloniálních domů, kde bezejmenné kapely hrají písně o lásce nebo o divoké kubánské povaze.

Nejočekávanějším momentem každého z pěti dní karnevalu je noční defilé. Na hlavní třídě Victoriana Garzóna se uzavře doprava, postaví se tribuny a před zraky karnevalové poroty a tisíců vyšňořených Kubánců protančí tzv. comparsas. Desítky alegorických vozů, obvykle se řvoucím sound systémem a zřídkakdy s živou kapelou, ale vždy se zástupem svůdných, téměř nahých tanečnic v blyštivých kostýmech z barevných flitrů a falešných pavích per, proudí třídou.

Comparsas jsou skupiny muzikantů, tanečnic i tanečníků, choreografů a dalších členů, kteří dohromady připraví taneční program. Comparsas jsou od počátků karnevalu dvojího druhu podle stylového zaměření – paseos a congas. Paseos jsou volnějšího rázu, reprezentují městskou moderní kulturu a předvádějí choreografie v rytmu salsy a reggaetonu. Congas čerpají více z černé africké tradice (Bantú), oblékají se do tradičních oděvů a jejich hudební doprovod se neobejde bez mohutné baterie bubnů.

Drtivá většina účinkujících jsou amatéři. Jedná se o skupiny spolupracovnic z továren či kanceláří, které celý rok nacvičují taneční program, zatímco jejich mužští kolegové pilují hudební doprovod nebo stavějí a zdobí alegorické vozy podle zvoleného tématu, které daná comparsa chce na karnevalu reprezentovat.

Kubánská ekonomická a politická realita nedovoluje santiagskému karnevalu, aby rozvinul svoji komerční stránku, která doprovází podobné události v jiných latinskoamerických zemích. Karneval tak zůstává bez barevných reklam a přítomnosti bohatých firem, ale tím také prakticky bez prostředků pro rozvoj. Kubánci ho „lepí“ horko těžko podomácku, dá se říci, že hlavně z čistého nadšení pro věc. Ačkoli je nedostatek zdrojů značně vidět na kvalitě výpravy, právě v tomto ohledu se naplno projevuje unikátní schopnost Kubánců vykouzlit něco z ničeho. Bez komparzu a s minimálním rozpočtem rozehrát strhující show.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Fotoreportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články