Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Bílá není jen bílá

114-000.jpg
Autor článku: Kamila Šimková-Broulová, Pátek, 12. února 2010
Autor fotografií: Vladimír Šimek
Beskydská obec Bílá je pro většinu lidí hlavně synonymem pro rekreační a sportovní středisko se skvělými podmínkami k zimnímu sportování. Vydat se sem ale můžete kdykoli během roku: díky významné poloze a roli důležité zásobárny dřeva pro nedaleké doly a hutě má obec zajímavou historii a v jejím katastru najdete hned několik památek.

Bílá svůj název nezískala podle každoroční bohaté sněhové nadílky, ale po stejnojmenné zdejší říčce. Ta je spolu s Černou hlavní zdrojnicí Ostravice, řeky, která zasáhla do historie celé oblasti nejen coby významný krajinotvorný prvek, ale i jako důležitá hranice. Už v dobách přemyslovského státu totiž beskydské údolí rozdělila na dva odlišné správní celky.

Území na pravém břehu náleželo k frýdeckému panství, zatímco levá strana Černé i Ostravice spadala pod olomoucké biskupství. „První zmínky o naší obci pocházejí už z 11. století. Od století 13. byla oblast kolonizována a vznikalo tu mnoho osad. Po staletí pak byla pro zdejší lidi jediným způsobem obživy práce v lese,“ říká starosta obce Tomáš Večeřa.

Dvě vlny kolonizace

K významným prvním kolonizátorům a pánům zdejšího kraje patřil ve druhé polovině 13. století biskup Bruno ze Schauenburku, diplomat působící ve službách českého krále Přemysla Otakara II. Do pohraničních hor zval nejen domácí osadníky, ale i pastevce slovenské, polské, ukrajinské a rumunské národnosti, aby tu zakládali první vesnice. V té době to znamenalo vymýtit kus lesa, postavit obydlí a začít hospodařit.

O dvě stě let později pak začala další vlna kolonizace, takzvaná valašská. A právě salašnické hospodaření s charakteris­tickými stavbami dalo velké části Beskyd typický ráz. Ten koneckonců zůstal na mnoha místech zachován dodnes, třebaže „toulavý“ způsob pastvy ovcí a koz, který devastoval lesní porosty, byl zakázán už v průběhu 17. století.

Samostatné středisko Bílá se začínalo utvářet až s rozvojem naléhavé potřeby dřeva pro nedaleké pily, frýdecké hutě a ostravské doly. Stal se z něj důležitý zdroj pracovní síly pro práci v lese i při dolování železné rudy, která se zpracovávala v hamrech arcibiskupské společnosti frýdlantských železáren. Ty ale potřebovaly dřevěné uhlí pálené v milířích, což znamenalo další kácení cenného porostu.

Teprve vydání tereziánského císařského a královského patentu z roku 1754, jež mělo zabránit dalšímu drancování lesa, přineslo beskydským lesům první ochranu. Avšak přestože položilo základ pro postupné prosazování trvalého lesního hospodářství, nedokázalo zabránit skutečnosti, že se v průběhu dalších dvou století plocha původních jedlobukových porostů zmenšila o polovinu.

Zdejší lesy jsou totiž srovnatelné s těmi nejproduktivnějšími v Evropě, zejména švýcarskými a rakouskými, a kvalitní dřevo bylo příliš výhodným obchodním artiklem. Ještě ve třicátých letech minulého století se největší jedle odvážely do Nizozemska na stavbu lodí.

Čurábka a Kocián

Práce v lese přinášela lidem obživu za cenu těžké a nebezpečné práce. Od počátku řešili zdejší dřevaři problém, jak dřevo dopravovat do níže položených oblastí. Dříví se sváželo v členitém horském terénu s ručním spouštěním, v zimě na saních a s potahem, při jarním tání se využívalo tzv. klauzů. „Systém těchto vodních nádrží je dnes ojedinělou technickou památkou.

Kaple Cyrila a Metoděje podle severského vzoru.

Mají kapacitu od 8 do 15 000 kubíků vody. Během zimy se dřevo sváželo ke korytu potoka. Když na jaře sníh roztál, voda z nádrží se vypouštěla a dříví se tak mohlo splavit až do Bílé,“ vysvětluje Tomáš Večeřa.

Celkem bylo nad obcí vybudováno pět klauzů a každý dostal jméno: třeba Čurábka, Černá a Kocián nebo Maxův a Bedřichův – podle jmen významných církevních hodnostářů. Dnes jsou všechny pod správou státního podniku Lesy České republiky, který je před časem rekonstruoval, a dokonce v nich v rámci programu rozvoje veřejně prospěšných funkcí lesa vysadil na čtyři tisíce kusů pstruha obecného.

Šance dostala šanci

Doslova revolucí v dějinách Bílé se stalo na počátku minulého století vybudování železnice z Ostravice do Bílé. Náročná stavba v horském terénu usnadnila dopravu vytěženého dřeva, spojila zdejší samoty se světem a zpřístupnila tento zapomenutý kout Beskyd turistům. Na trať dlouhou 21 kilometrů navazovala od roku 1910 dokonce ještě úzkokolejka vedoucí až pod Bedřichův klauz.

O půlstoletí později však došlo k další změně, obyvateli Bílé už nepříliš vítané. Jen pár kilometrů odtud totiž začala výstavba vodní nádrže Šance jako zásobárny pitné vody pro Ostravsko. Pod hladinou jezera (335 ha) zmizela nejen část přilehlé obce Staré Hamry, ale r. 1965 i železniční trať do Bílé.

Tlustá Tonka

Teprve s útlumem těžkého průmyslu v regionu po roce 1989, a tedy i těžby dřeva, rostla úloha Bílé coby významného rekreačního centra (spolu s dalšími dvanácti obcemi je součástí mikroregionu Frýdlantsko– Beskydy). Roční srážky tu v průměru překračují 1000 mm, a v zimních měsících je tu zaručena tlustá sněhová peřina. Jenže Bílá neztrácí své kouzlo ani na jaře.

Tehdy nastává nejlepší čas prozkoumat všechny zdejší pamětihodnosti a přírodní zajímavosti. Ostatně celý rozlehlý katastr obce je dnes součástí chráněné krajinné oblasti (CHKO Beskydy) a kromě toho tu najdeme i místa s ještě vyšším stupněm ochrany. Největším přírodním pokladem je unikátní prales Salajka s mimořádně vzrostlými stromy.

Královnou mezi nimi byla až do roku 1942 pověstná Tlustá Tonka, jedle úctyhodného věku bezmála 500 let a neméně úctyhodných rozměrů (obvod kmene u země činil více než 7 m). Dokud ji onoho roku neskolila vichřice, byla údajně nejstarším stromem v celých Beskydech. Dnes její místo v rezervaci zaujala jedle s obvodem „pouhých“ čtyř metrů, avšak nebývalé výšky 54 metrů – patří k největším jedlím v Evropě. Rezervace Salajka na ploše bezmála 22 ha chrání unikátní bukojedlový prales s mimořádně silnými, téměř tři sta let starými jedlemi.

Kostel ze severu Evropy

Nejpozoruhodnější památkou v obci je kostel svatého Bedřicha. Vypadá, jako by ho sem přenesli z daleké Skandinávie. Vysoká štíhlá věž s úzkými vysokými okny a nezvyklá konstrukce střech ve dvou výškových úrovních je pokryta ručně štípaným šindelem ze smrkového dřeva. Ojedinělou stavbu nechal vystavět v sedmdesátých letech 19. století olomoucký arcibiskup Friedrich kardinál Langrat z Fürstenbergu.

„Nechal se inspirovat na světové výstavě ve Vídni, kde byl vystaven model podobného typu severského kostela, jehož plány se mu podařilo získat. Projekt kostela poté vytvořil a stavbu řídil arcibiskupský stavební rada Antonín Kybasta,“ dodává Tomáš Večeřa a upozorňuje i na zajímavý interiér. Součástí konstrukce je čtrnáct masivních sloupů vytesaných z jediného kusu dřeva s bohatě zdobenými hlavicemi.

Kostel svatého Bedřicha se pyšní čtrnácti sloupy z jediného kusu dřeva se zdobenými hlavicemi.

Pozornosti neunikne ani stejný počet okének s vyobrazením zastavení křížové cesty vytvořených technikou leptaného karmínového skla. Podle severských vzorů byla v této oblasti postavena ještě další sakrální stavba: malá dřevěná kaple zasvěcená svatému Cyrilu a Metodějovi v nedaleké obci Hlavatá však navíc nese nápadný rukopis architekta Dušana Jurkoviče.

Pramen „Smradlavá“

Okružní stezka z Bílé do Zadních hor patří k vůbec nejkrásnějším beskydským trasám. Na jejím konci na vás čeká i nevšední občerstvení. U potoka Velký Smradlavý, pouhé dva kilometry od centra Bílé, totiž najdete studánku. A ne ledajakou – upoutá vaši pozornost ne zrovna libým odérem. Pramení tu totiž sirná voda. V oblasti východní Moravy je sice podobných pramenů několik, avšak ten v Bílé je údajně nejkrásnější. Díky svému složení navíc nikdy nezamrzá.

Pramen Smradlavá má také léčivé účinky, a je proto odpradávna vyhledáván lidmi, kteří mají žaludeční potíže, trpí bolestmi kloubů či nemocemi kůže. Ať už vám voda ze zdejšího pramene pomůže, nebo ne, do Bílé určitě stojí za to se vypravit.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články