Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Beskydské Sněhové království

118-000.jpg
Kamila Šimková-Broulová, Pondělí, 2. března 2009
Jen stěží bychom našli v Beskydech jiné místo, které svou přírodou, bohatou historií a množstvím pověstí láká k návštěvě více než Pustevny, proslulá socha pohanského boha Radegasta či bájná hora Radhošť. Přitom ještě v polovině 19. století tu ale žili údajně jen poustevníci! O povědomí o této části Beskyd se už více než deset let snaží organizátoři Sněhového království, a tak k tradičním turistickým cílům každoročně na několik týdnů přibudou další: obří sněhové sochy.

Sněhové království vládne zimním Pustevnám už od roku 1998. Hlavní organizátor a zakladatel novodobé tradice Miroslav Hrabal z Rožnova pod Radhoštěm může být na své „dítě“ náležitě pyšný. Vždyť za tu dobu vidělo sochy na sto deset tisíc lidí, z řad profesionálních sochařů a výtvarníků se ho zúčastnilo více než devadesát autorů z pěti evropských zemí. Někteří z nich dokonce už po několikáté. „Sněhové království jsme zahájili jako sochařské sympozium, které v České republice nebylo, a ve světě už se někde dělalo. Rozdíl mezi námi a světem je ale v tom, že v jiných zemích to dělají střediska tak, aby přilákala co nejvíce turistů. Za tím účelem jdou proto spíše do trpaslíků a věcí, které jsou pro lidi čitelné,“ říká Miroslav Hrabal a zdůrazňuje: „Naši sochaři jsou však v prvé řadě výtvarníci, umělci.“ Akce tedy není primárně přizpůsobena nejširší veřejnosti.

Přesto se u návštěvníků setkává s takovým ohlasem, že jejich počet rok od roku narůstá. Jen během dvou víkendových dnů během letošního ledna zavítalo na Pustevny na dvacet tisíc lidí.

Pilou, rýčem, mačetou i ostnatým drátem

I tak vypadá nádobíčko všech deseti týmů výtvarníků, kteří se tu počátkem letošního roku sešli. Na rozdíl od soch či jiných děl z kamene, dřeva nebo kovu, které zpravidla vycházejí z jejich ateliérů, totiž tady na ně čeká sníh a led.

A svérázný materiál přece vyžaduje i neobvyklé nástroje. „Sochy sněhové se dělají ze sněhových válců, které jsou 3 metry vysoké i široké. V každém z nich je na 22 metrů krychlových stlačeného sněhu o váze asi 11 tun. Sochaři jsou profesionálové, ale pracují s jinými materiály a na sníh se vyloženě těší, protože umožňuje udělat v krátkém čase obrovskou sochu,“ říká Miroslav Hrabal a ukazuje nám, kterak lze plamenem led zatavit, aby krásně zprůhledněl. Podobných triků už mají za uplynulých deset let autoři celou řadu. Na opracování sněhu je základním nástrojem nabroušený ocelový rýč, lopata, sekera a mačeta, nože, dláta, lžíce i škrabky. A jelikož neexistuje žádná třímetrová pila, nejlépe se prý na odřezávání sněhu osvědčil i obyčejný ostnatý drát. Umělcům z Čech, Polska, Slovenska a Bulharska přálo letos i počasí, a tak sněhová podoba léta, lesního kolového traktoru, trabanta v garáži, lesního skřítka a tanečnice se v plné kráse zaleskla už po třech dnech usilovného sekání, škrábání, dlabání a uhlazování. Letos poprvé rozšířily jedinečnou galerii i sochy ledové. Novou dekádu totiž chtěli organizátoři začít s něčím novým.

„Led, který používáme, je speciálně vyráběn pro naše sochařské účely.

Má konzistentní strukturu, takže když ho sekáme, drží pohromadě a je více čirý než běžný led. Led má i tu výhodu, že když nám něco upadne, tak je možnost to docela dobře přilepit zpátky. Ledové bloky mají základní formát takový, abychom je dokázali rukama zvednout a zároveň s nimi manipulovat.“ I tak se ale sochaři pořádně zapotili, každý kus ledu totiž vážil více než šedesát kilogramů. A než pětice ledových výjevů spatřila světlo světa, musely týmy výtvarníků opracovat více než tři tuny ledové hmoty.

Zvítězily traktor a královna

Třebaže tato unikátní galerie zůstane na Pustevnách, jen dokud jí to počasí dovolí, nikdo z umělců svého času, práce v mrazivém počasí ani vynaložené fantazie nelituje. Ostatně, právě v pomíjivosti unikátních soch je prý, jak se všichni shodují, jejich skutečná krása. Sněhové válce a ledové bloky se zkrátka proměnily v desítku jedinečných uměleckých děl. A jelikož jedním z cílů Sněhového království je zvýšit prestiž sochařského oboru a zároveň dát umělcům příležitost vyzkoušet si práci s netradičním materiálem pro případnou účast na podobných

sympoziích v zahraničí, je potřeba vybrat toho nejlepšího. Celá akce je proto soutěžní. Sochy jsou hodnoceny ve třech kategoriích – odbornou porotou, návštěvníky i samotnými umělci mezi sebou.

Letos se divákům nejvíce líbil pomník lesního kolového traktoru LKT Forever slovenského týmu Juraje Muchy a Sněhová královna, která nejvíce zaujala i odbornou porotu a všechny soutěžící. Z ledu ji vytvořil Jaroslav Holec se svými spolupracovníky. Umělci pak dali stejný počet hlasů i skulptuře Milana Kuzici Absolutní tanečnice.

Pohádka i bez království

Atmosféru opravdového království sochám dodávají i vpravdě pohádkové stavby slavného architekta Dušana Jurkoviče.

Připomínat osobnost tohoto slovenského architekta by bylo nejspíše nošením dříví do lesa, neboť právě díky svým návrhům zdejších lidových staveb Maměnka a Libušín získal věhlas daleko za hranicemi Moravy i Čech. Méně je možná veřejnosti známa informace, že jeho projekty vznikly z popudu turistického spolku Pohorské jednoty Radhošťské. Ten se stal vůbec prvním sdružením svého druhu v někdejším Rakousko-Uhersku s cílem „návštěvu hor a zajímavých krajin moravsko-valašských usnadňovati a k ní povzbuzovati“.

Jako první si také všiml neobyčejné malebnosti horského sedla Pustevny (1018 m n. m.), a svými následnými kroky mu tak vlastně předurčil jeho budoucnost. Už v roce 1891 tu nechali jeho členové postavit první útulnu nazvanou Pústevňa. Zájem o turistiku se zvyšoval, a tím rostl i tlak na výstavbu dalších ubytoven a restaurací. O tři roky později přibyla Šumná a v roce 1898 pak Jurkovičova Maměnka, Libušín a malá dřevěná zvonička. Celý areál doplňují ještě stylové dřevěné koliby Valaška, U Záryša a hotel Tanečnice z roku 1926. Nebývalému rozkvětu učinilo přítrž až období okupace. Tehdy tu byli ubytováni vojáci. Objekty postupně chátraly, takže se po válce uvažovalo o jejich zbourání. Naštěstí se tak nestalo a přežily i období nezájmu o jejich obnovu v následujících desetiletích socialismu. Celkové rekonstrukce se dočkaly teprve v 90. letech minulého století. Do původní podoby se dostaly i díky Jurkovičovým plánům objeveným v bratislavském státním archivu, a mohly proto získat statut národní kulturní památky.

Na sjezdovky a do běžeckých stop

V zimním období jsou snad největším lákadlem k návštěvě Pusteven lyžařské sjezdovky i běžecké tratě, a zdejší skiareál proto patří v Beskydech k těm nejvyhledávanějším. Důvod je nasnadě. Sníh se tu obvykle udrží více než 150 dnů v roce a desítka vleků vyveze lyžaře až nad hranici tisíc metrů nad mořem.

A pokud je zimním radovánkám nakloněno i počasí, pak svými výhledy najde tohle kouzelné místo sotva jinde v Beskydech srovnání. Z vyhlídkového altánu Cyrilka se návštěvníci kochají pohledem na okolní vrcholy a údolí už více než sto let. Dřevěná polygonální stavba s cibulovitou střechou totiž pochází z roku 1893.

Upravené běžecké tratě návštěvníky dovedou až na vrchol Radhoště. Ať už pěšky, či na běžkách, doprovázet vás tímto směrem bude devět panelů nedávno otevřené naučné stezky nazvané, jak jinak, Radegast. „Povídá se, že Cyril a Metoděj přišli na Radhošť, postavili tu kříž a svrhli modlu Radegasta, pohanského boha Slovanů. V Radhošti prý však stále zůstal podzemní chrám se zlatou sochou a obyvatelé hor prý sem ještě několik staletí chodili Radegasta uctívat…“ píše se na jednom z panelů naučné stezky. Kdož ví, zdali to tak skutečně bylo, neboť pověstí, mýtů a legend spojených právě s tímto místem je celá řada. Prý dokonce socha mluvila, věštila budoucnost a údajně se tu prováděly magické obřady v době letního slunovratu. Podobu dnešního Radegasta i bronzového sousoší Cyrila a Metoděje, stojícího na samém vrcholu Radhoště, vytvořil sochař Albín Polášek, rodák z nedalekého Frenštátu pod Radhoštěm, v roce 1929. Pískovcová socha pohanského boha úrody, stád a pohostinnosti však již nestačila odolávat povětrnostním vlivům a v roce 1998 byla nahrazena kopií vyrobenou již z mnohem odolnějšího kamene: z jihočeské žuly.

Kudy na Pustevny?

Možností, jak se ke všem výše popsaným místům dostat, je hned několik. Pokud pomineme stezky pro pěší, pak nejsnazším způsobem je silnice vedoucí z Prostřední Bečvy u Rožnova pod Radhoštěm až k parkovištím (pro auta i veřejnou autobusovou dopravu) pod sedlem Pustevny anebo z obce Trojanovice nedaleko Frenštátu pod Radhoštěm sedačkovou lanovou dráhou (původně postavenou už v roce 1940).

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články