Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Běh pro tři páry nohou

066-000.jpg
Jaroslav Beran, Středa, 20. května 2009
Za hodinu ujde zdravý dospělý člověk svižným krokem čtyři až pět kilometrů, takže tímto tempem lze pohodlně ujít sto kilometrů za pětadvacet hodin. Je však nutné také odpočívat, jíst, pít, a proto přidejme tři čtyři hodiny.

Dogtrekking představil Česku v roce 2000 spisovatel, obdivovatel aljašských malamutů a člověk s neúnavnýma toulavýma nohama Jaroslav Monte Kvasnica. Zorganizoval tehdy ve Žďárských vrších první závod nazvaný Osamělý vlk. Semínko zasel do vskutku úrodné půdy, takže postupně vznikl sport „namíchaný“ z orientačního běhu, maratonu a vysokohorské turistiky, který začal získávat na popularitě. Mistrovství České republiky je organizováno od jara do podzimu jako seriál dogtrekkingových akcí, na kterých se sjede vždy okolo stovky dvojic (člověk a pes), případně trojic (člověk a dva psi). Ze startovních listin lze vyčíst, že se tomuto sportu věnují více než dvě stovky závodníků a zájem stále narůstá.

Dogtrekking v této podobě nemá ve světě obdoby, ale jednotlivci ze sousedních států Slovenska, Německa, Rakouska a Polska se už našich soutěží zúčastňují, a dokonce začínají organizovat vlastní akce, ke kterým nás také zvou.

Těžké začátky

Jako nováček jsem do prvního závodu odstartoval sebejistě, s velkým nadšením. Úměrně přibývajícím kilometrům sebevědomí klesalo, přibývalo únavy a pocitu úzkosti, že do cíle nemohu dojít, protože je strašně daleko! Mnohokrát jsem cestou prohlašoval, že už nikdy mě nikdo na něčem podobném neuvidí a říkal jsem to nahlas, aby to slyšel můj šestiletý velššpringršpaněl Brok. Ten ovšem klusal po horských cestách s viditelnou radostí a netušil, že jeho pánovi přibývá puchýřů na nohou a chce se mu brečet.

Jako každý nováček jsem se dopustil při prvním startu mnoha chyb.

Především jsem v krosně na zádech táhl spoustu zbytečností, o nichž jsem se domníval, že se bez nich neobejdu, a které dohromady dávaly dobrých patnáct kilogramů. Dnes nosím sotva polovinu.

Členitá trať s dlouhými namáhavými výstupy i sestupy, různorodý terén, počasí, váha výstroje, chyby v orientaci a mnoho dalších faktorů zcela rozhodí jakékoliv předstartovní propočty. Každý z mých přátel dogtrekařů potvrdí, že na stezkách, po nichž se podle mapy a itineráře pohybujeme se svými čtyřnohými kamarády, není nouze o adrenalin.

Sezona začíná!

Týden před letošními Velikonocemi tedy začala už desátá sezona tohoto nejmladšího kynologického sportu. Po dlouhé zimě přijeli natěšení dogtrekaři se svými čtyřnohými „spoluběžci“ do střediska Kamínka u Roštína, aby absolvovali 85 km dlouhou trať Chřibského dogtrekkingu. Nádherné slunečné počasí slibovalo pohodový závod, ale jak se ukázalo hned krátce po startu, idylická procházka se nekonala.

Na závodníky čekalo na uvedených pětaosmdesáti kilometrech celkem téměř 2300 metrů čistého stoupání a lesní cestičky vedly často v hodně příkrých stráních, kde ještě nedávno ležel sníh. Bláto a prolézání překážek v podobě korun popadaných stromů například hned v úvodním stoupání na kopec Brdo (587 m n. m.) vyžadovalo hrábnout si až na dno sil. A Chřiby měly prudkých výstupů a ještě nepříjemnějších sestupů pořádnou zásobu, kterou trápily závodníky na celé trati.

Běžci a chodci

Závody v dogtrekkingu jsou pořádány na sto i více kilometrů (neměly by být kratší než 80 km) a jejich účastníci zdolávají trať podle itineráře a mapy. Nesou povinnou výstroj, která vždy zahrnuje mimo jiné spací pytel a karimatku, stravu pro sebe a psa, plastikové láhve na pitnou vodu, misku pro psa, čelovou svítilnu, ochranné botičky pro případné poranění psích tlapek a mapu příslušné oblasti. V praxi to znamená, že závodník nese na zádech v batohu většinou 10 až 5 kilogramů. Záleží na něm, kolik si naloží, například pokud jde o náhradní oblečení, jaký typ „spacáku“ zvolí apod. Dál se musí rozhodnout podle znalosti svých vlastních sil, zda bude na trase bivakovat, nebo jestli půjde, respektive poběží nonstop.

Účastníci závodů v dogtrekkingu se neoficiálně dělí na dvě základní skupiny: na běžce s lehkou výstrojí a chodce s „plnou polní“. Ta první je mnohem menší a patří do ní skutečně vynikající sportovci, kteří dosahují nejlepších časů. Jsou k tomu odpovídajícím způsobem vystrojeni a vyzbrojeni. Běží v maratonkách, v malém batůžku nesou jen to nejdůležitější, aby naplnili regule závodu. Nepočítají totiž s tím, že by po cestě někde bivakovali. Například maratonec Roman Baláž, startující již třetím rokem v kategorii DTM2 (starší muži nad 40 let), dokázal se svou skvělou husky Markízou zvládnout 110 kilometrů jednoho z nejtěžších závodů v historii, Krušnohorského dogtrekkingu 2006, za 12 hodin a 45 minut. V mladší kategorii už mu ovšem vyrůstá nadějná konkurence! Tzv. chodci, kteří nesou na zádech podstatně více, tvoří druhou, početnější skupinu. I jim jde o čas, ale není pro ně rozhodující. Vnímají přírodní krásy okolo sebe, klidně zastaví a tu nádheru fotografují.

Jejich cílem je absolvovat stokilometrovou porci co nejrychleji, ale prožitky jsou u nich asi mnohem hlubší než u běžců.

I poslední vyhrává

Ti, kteří zdolají stokilometrovou trať za třicet, čtyřicet nebo padesát hodin, se nemají zač stydět. Naopak, každý, kdo závod dokončí, je vítěz. Vítěz sama nad sebou, protože dogtrekking je fyzicky i psychicky velice náročný. Například již zmíněný Krušnohorský dogtrekking 2006 dokonale prověřil fyzickou i psychickou odolnost lidí i psů. Absolvoval jsem tehdy trek se dvěma psy – osmiletým Brokem a jeho dvouletým synem D'Artagnanem. Do deníku jsem si pak zapsal: „…kde už prošli jiní, je sníh udusaný. Stačí však šlápnout patnáct centimetrů vedle, a v tu chvíli se noha zaboří vysoko nad koleno. Pod mokrým sněhem je vždy stružka tekoucí vody. Psi se tolik neboří, jsou lehcí. To, že jsou dva, je výhoda, jejich tažná síla je dvojnásobná… Opravdové dobrodružství se však dostavilo až v noci. Zhruba čtyři kilometry půlnočního stoupání na Sv. Annu pro mne byly hrůzným pochodem do pekla. V mokrých botách mě začínají ošklivě tlačit palce a pálit obě nohy po obvodu nad kotníky, tam, kde končí svršky bot. Plahočíme se okolo nějakých vodních ploch, chvílemi z kopce, což v mokrých botách hodně bolí, ale hlavně do kopce a v tom strašném mokrém sněhu. Fouká vítr, padá mokrý sníh, pak kroupy. Cítím, že jsem na pokraji sil.

Naštěstí Brok jede jak terénní auto a Dartík se mu snaží vyrovnat. Psi mají slušnou motivaci, pár metrů před nimi jdou dvě feny.

,Kluci moji zlatí, zachránili jste mi život!‘ říkám jim u dalšího rozcestníku. Trochu jsem se vzpamatoval, půlnoc je za námi. Ale i další úsek je namáhavý, nohy v botách pálí čím dál víc.

Chtělo by to větší oddech, trochu spánku. Ale copak se tady, v té pustině, dají někde složit kosti?

V mizerném počasí rozeznávám ve tmě jakousi malou dřevěnou boudu, snad pro děti na hraní.

Soukáme se do ní, uvnitř je asi dva metry dlouhé a sotva patnáct centimetrů široké sedátko. Ze tří stran sem fičí, což řeším ucpáním oken fólií, kterou mám v krosně pro všechny případy. Navlékám na sebe ještě jedny šusťáky, pod bundu přidávám tričko s dlouhými rukávy a na hlavu kulicha. Psům jsem ještě stačil navléknout kabátky a vzápětí upadáme na hodinu a půl do podivného promrzlého spánku. Probouzíme se před šestou. Svítá, přimrzlo, vypadá to tak na tři pod nulou. Vibruji zimou, zebou mě nohy v promáčených botách. Opět se vydáváme na pochod a trvá mi více než hodinu, než se zahřeji na provozní teplotu…“

Kamarád pes

Nechci tímto odradit zájemce o dogtrekking, naopak. Tento sport má v sobě mnoho zajímavého a krásného. Nabízí určitou dávku adrenalinu, je zkouškou vůle, fyzické i psychické odolnosti. Kdo jednou „ochutná“, určitě se bude těšit na další akci, protože pocit, když po krušné stovce kilometrů konečně protnete cíl, je nepopsatelný.

Dogtrekking je založen na přátelství a souhře se psem.

Pokud jde o psy, není důležité, jakého jsou plemene. Musí být starší jednoho roku, mít platná očkování a splňovat základní veterinární podmínky. Většinou své pány překvapí, kolik a s jakým nadšením jsou schopni ujít, respektive naběhat. Při závodech je o ně ze strany pořadatelů dobře postaráno. Stává se, že si čtyřnohý závodník odře tlapku nebo má jiný problém. V tom případě je vždy zajištěn odvoz z trati do základního tábora.

Těžko říci, který pes se k dogtrekkingu nejvíce hodí. Závody jsou přehlídkou plemen od malamutů, sibiřských husky, samojedů a grónských psů přes knírače, rhodéské ridgebacky, dalmatiny, kolie, německé a belgické ovčáky, beaucerony až po bígly, labradory, špringršpaněly, velššpringršpaněly a různá plemena ohařů.

A nezapomeňme na úžasně šikovné křížence. Vedle výborné fyzické kondice prokazují psi při zdolávání těžké a dlouhé trasy to, co je jim nejvlastnější nezměrnou oddanost svým lidem. Jisté odlišnosti ovšem existují.

Balážova Markíza si je určitě vědoma toho, že závodí, nedá se nikým a ničím rušit, je zcela soustředěná na plnění důležitého úkolu pro svého pána. Někteří větší psi si sebevědomě a bez reptání nesou vlastní batůžky, většinou s vodou a psí potravou. Můj pětiletý velššpringr se vyznačuje neúnavným temperamentem, je ochoten neustále běžet a bez problému zdatně táhnout, bohužel nezapře, že je lovecký slídič. Zajímá ho všechno, co se pohne nejen před námi, ale i po obou stranách cesty. V dlouhém prudkém stoupání mě táhne vzhledem k jeho postavě až neuvěřitelnou silou, ale pojednou zaboří čenich do drnu a já ho drahný čas „ukecávám“ k dalšímu pochodu. Zvláštní zmínku si zaslouží také psi vodomilní, kteří se potřebují namočit v každém potoce, rybníku nebo třeba jen v obyčejné louži.

Konec prvního dílu

První část jedenáctidílného seriálu mistrovství ČR, Chřibský dogtrekking, je historií. Příště se dogtrekaři sejdou v Krušných horách. V Roštíně opět zvítězili všichni sami nad sebou.

Za zvláštní pozornost stojí výkon třiasedmdesáti­letého Miloslava Slaměníka, který závod dokončil s dvanáctiletým křížencem Bojarem za 16 hodin a 53 minut. Nejrychlejší mezi muži byl Karel Šlajer (13:41) a mezi ženami Eva Valentová (16:26). *


CO PATŘÍ K DOGTREKKINGU?
* Pes je při závodě vybaven postrojem umožňujícím mu při tahu rozložení sil.
* S člověkem je spojen šňůrou s amortizérem (gumový mezičlánek tlumící prudká cuknutí). V žádném případě, ani krátkodobě, není možno jít se psem „na volno“.
* Šňůru má člověk upevněnu k tzv. sedáku nebo bederáku (širší vypolstrovaný pás).
* Boty jsou nejdůležitější součástí výstroje. Do horských terénů lze doporučit kvalitní trekkingovou obuv. Stále více dogtrekařů však obouvá lehké běžecké boty, určené do terénu.
* Mnozí dogtrekaři používají trekkingové hole, které v členitém terénu značně pomáhají. Předpokladem je, že si na ně v tréninku zvykneme, že si na ně zároveň zvykne i pes a že je pes naučený jít před člověkem na napjaté šňůře.
* Při závodě nezapomínejme jíst a pít. A hlavně nezapomeňme, že jíst a pít musí také pes!

Podrobnější informace: www.dogtrekking.info

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články