Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Bangladéš, Bangladéš

033-001.jpg
Marian Golis, Pondělí, 9. listopadu 2009
S každým blížícím se protijedoucím vozidlem přivírám oči. Stává se ze mne fatalista. Můj osud je v rukou šoféra. Řítíme se jednotvárnou krajinou plnou vody a lidí, s nimiž jsme v neustálém kontaktu prostřednictvím hlasitého klaksonu a výkřiků řidičova pomocníka. Samozřejmě prší. Tak tomu bude po celou dobu mého putování po zemi s nejvyšší hustotou obyvatelstva na světě.

Už před cestou jsem věděl, že v Bangladéši mohou na cestovatele z Evropy číhat různé nástrahy. Od nepřízně počasí přes nemoci, věčně upřené pohledy Bengálců, dotěrný hmyz a nekvalitní stravu až po islámské fundamentalisty. Přesto jsem nečekal, že nejpernější chvilky prožiji v roli obyčejného pasažéra autobusu, a to mám v tomto směru leccos za sebou z jiných asijských zemí. Na cestě z hraničního přechodu do Dháky sedím hned na prvním sedadle, takže mám výtečný výhled.

Bohužel. Hustým lijákem se řítíme středem silnice. Středem silnice se řítí také náklaďák v protisměru. Zřejmě nikdo neuhne. Klaksony a prudké údery do karoserie. To se řidičův pomocník snaží pomoci s navigací. Úhybný manévr na poslední chvíli a okamžiky úlevy, dokud se na horizontu či v zatáčce nevynoří další kamion či autobus. Bangladéš má jedny z nejhorších statistik na světě v počtu dopravních nehod. Můj strach je tedy oprávněný. Stačí pár dnů a strach se mění ve lhostejnost. Už to neřeším. Co se má stát, to se stane. Život v Bangladéši se řídí svými pravidly. Řidiči jezdí středem silnice, protože v tak hustě obydlené zemi jsou lidé všude, a jezdí se rychle, protože kdo bude dříve v cíli, bude moci dříve zase vyrazit v nekonečném koloběhu přemísťování osob a zboží.

Řeka lidí

Nakonec bez úhony křižujeme temnými ulicemi Dháky. Je po půlnoci a život města je výrazně klidnější než za denního světla. Ze tmy se občas vynoří rikša, přes cestu přeběhne toulavý pes a v temných zákoutích podřimují obyvatelé metropole. Vysoké šedivé vlhké budovy tvoří pochmurnou kulisu a spící město působí jako tajuplný labyrint, kde je velmi snadné se rychle ztratit. Postupně se se mnou loučí všichni spolucestující a já zůstávám s řidičem sám, protože vůbec netuším, kde vystoupit a kudy se vydat.

Znám název hotelu, a tak proplouváme ulicemi a ptáme se rikšů, policistů a žebráků tak dlouho, dokud se nám ho nepodaří vypátrat. Hotel Ramna je ideálním kompromisem mezi cenou, kvalitou a polohou. Nejdříve budím vrátného, ten budí prvního recepčního, který mne zapíše, ten budí druhého recepčního, který mi vydá klíč, a nakonec je ze spánku vytržen i poslíček, který musí odnést můj malý batoh na pokoj. Nic neobvyklého. O personál a levnou pracovní sílu rozhodně není nouze, a to ani v těch nejlacinějších hotýlcích v menších městech. Tam se role poslíčka často ujímají malí kluci, často synové majitele.

Ráno je typické. Vlhké dusno podbarvené hustou a hlasitou směsicí zvuků ulice: klaksony a protáčené motory autobusů a náklaďáků, zvonky a nárazy rikš, provolávání prodejců všeho možného a hukot tisícihlavého davu ulice. Věděl jsem, co mám čekat, ale když jsem zhruba v jedenáct hodin dopoledne pohlédl z balkonu šestého patra hotelu do ulice, doslova mi spadla čelist. Řeka lidí a rikš se líně valila a proplétala ulicí a já si vůbec nedokázal představit, že bych se měl stát její součástí. Stalo se. Krátce nato jsem se na sedadle rikši vmísil do davu, jehož jsem se stal po několik týdnů neoddělitelným členem.

Evropan hvězdou

Vlastně to nebylo ani tak obtížné. Zejména díky povaze Bengálců. Ta je velice otevřená, přátelská a pohostinná. Ale také zvědavá. Evropan si zde musí zvyknout, že vždy a všude bude budit stejnou pozornost, jakou budí přítomnost hollywoodské celebrity v Praze. Obklopen zírajícím davem se člověk cítí zpočátku nesvůj. Několikrát se mi v menších městech stalo, že má přítomnost na ulici vzbudila takovou pozornost, že vytvořený dav zablokoval dopravu.

Nesčetněkrát došlo k drobným kolizím zírajících rikšů, kteří se přestali věnovat řízení. A dvakrát musel být dav dokonce rozehnán policistou. V Bangladéši je o návštěvníky z Evropy velká nouze. Chudou zemi, která turistům prakticky nemá co nabídnout, navštíví za rok jen pár cestovatelů dobrodruhů. Dháka, ležící přímo uprostřed Bangladéše, je přirozeným centrem země. Přelidněná metropole láká chudé obyvatele ze všech provincií. Dvě třetiny obyvatel Bangladéše žijí pod hranicí chudoby.

A pokud jim povodeň nebo cyklon vezme i to málo, co mají, což se v této zemi děje poměrně často, vydávají se do Dháky. Většinou nemají co ztratit. Zde se pak snaží najít jakoukoli práci, aby uživili celou rodinu – ať už jde o námezdní práci v továrnách zpracovávajících jutu, v koželužnách, cihelnách či textilkách nebo jako prodejci všeho možného. Pokud práci seženou, pak mzda ve výši dvou až čtyř dolarů na den je pro ně záchranou. Přitom se snaží přežít ve slumech, které vyplňují každý volnější prostor města.

Moc cizinců do země nepřijde – s o to větší zvědavostí jsou přijati. Budete si tu připadat jako hollywoodská celebrita.

Pokud žádnou práci nenajdou, je zde poslední záchrana, a to stát se cyklorikšou. Cyklorikšové jsou všude, ve dne či v noci. Za nepatrnou sumu člověka odvezou kamkoli. Dháka je zkrátka městem s největší koncentrací rikš na světě. Ve dvanáctimilionové metropoli se jich snaží uživit zhruba čtyři sta tisíc! Každý den rozvezou hubení a věčně zpocení rikšové ve špinavých a roztrhaných košilích sedm milionů pasažérů a ujedou sedmnáct a půl milionu kilometrů.

Dhácké obědy

Do odjezdu autobusu směr severovýchod mám dvě hodiny čas. Před šestihodinovou cestou do Šrímangalu skvělá příležitost pro oběd. Bengálská kuchyně je na naše poměry skromná a běžná nabídka jídla poměrně jednotvárná. Po krátkém čase má člověk vlastně pocit, že je stále stejná. Rýže a čočka jsou základem zdejší stravy. Nejčastěji s rybou, s kuřecím či s hovězím masem v extrémně pálivé omáčce. Jí se pouze rukama, respektive pouze pravou rukou. Levá je stejně jako v Indii považována za nečistou. Zpestřením jsou čínské restaurace. Ano, jsou i zde, ačkoli Číňanů je v Bangladéši údajně pouze sedm set!

Rybu s názvem hilsa odmítám, třebaže je zde téměř národním pokrmem, obzvlášť nyní v období dešťů. Bohužel až tolik času zase nemám. Měl jsem již tu příležitost ochutnat ji. Množstvím drobných kostí hravě vyhraje nad českým kaprem. Samozřejmostí je výtečný čaj. S mlékem a silnou dávkou cukru nejoblíbenější nápoj Bengálců. Požitek ze srkání horkého čaje u místních předčí snad jen žvýkání betelových listů. V ideálním případě si nejraději užívají obojího najednou.

Nekonečné záplavy

Dalších pár dnů hodlám strávit v provincii Silet (Silhat) na severovýchodě země, přesněji v městečku Šrímangal. Noviny však nevěstí nic dobrého. Sever země je sužován silnými záplavami. Některé provincie jsou zcela odříznuty od zbytku země. Novinové titulky počítají mrtvé. Scénář je v tomto ročním období každý rok stejný, mění se jen rozsah tragédie. Do autobusu nasedávám s obavami, zda se dostanu do cíle. Avšak právě kvůli častým záplavám jsou hlavní silniční tahy vystavěny na vyvýšeném náspu tak, aby na ně voda nedosáhla. S velkou lítostí sleduji z okna autobusu zaplavená území.

Z vody trčí stožáry elektrického vedení, a kdo má loďku, používá ji k přepravě. Život běží všude dál, jako by se nic nedělo, ale je to jen zdání. Později se dozvídám, že živel si vyžádal 298 mrtvých a povodněmi bylo postiženo asi deset milionů lidí. Šrímangal je malé městečko v kopcovitém terénu, obklopené čajovými a ananasovými plantážemi. Úzkými silničkami procházím mezi malebnými čajovými plantážemi a užívám si klimatu, které je zde mnohem příjemnější než ve zbytku země. Po dlouhé době neprší a celé dny jsou slunečné! Osm kilometrů od města je dokonce možné vstoupit do přírodní rezervace Lovačérra, džungle, kde lze kromě nepřeberného množství rostlin, hmyzu a ptáků pozorovat například také gibbony.

Povodně a záplavy jsou nedílnou součástí životů zdejších lidí. Některé provincie bývají zcela odříznuty od zbytku země.

Vůle po životě

Čas běží a můj pobyt se krátí, vízum pozbude platnosti během několika málo dnů. Ze Šrímangalu tedy opět přes Dháku mířím k severní hranici s Indií. Ještě netuším, že nejpernější chvilky mne teprve čekají. Rád bych se přes města Dinádžpúr a Thákurgáon dostal k velice zřídka užívanému hraničnímu přechodu Burímári. Trasa, kterou jsem zvolil, je velice neobvyklá. Zjišťuji to ovšem až poslední den platnosti svého víza. Není dopravního prostředku, který by mě tam dostal. A to jsem asi dvě stě kilometrů od hranic. „Kdepak, odsud se na hranice nedostaneš, musíš zpátky do Dháky!“ radí domorodci. Je to zdrcující informace, protože Dháka je vzdálena šest set kilometrů. Pokud se dnes nedostanu do Indie, mám zaděláno na velmi, velmi vážné problémy.

Jsem rozhodnut nevzdat se a trvám na svém, že do Indie za každou cenu musím. V davu se naštěstí najde dobrák, který radí: „Jeď autobusem do vesnice Bóda, tam přesedni na autobus do vesnice Debiganž a tam na rikšu, který tě převeze do vesnice Dómár. Odtamtud už ti pojede autobus na hranice.“ I když nevím, zda tomu mohu věřit, na chvíli mne to uklidňuje. Rychle házím batoh do zaprášeného zrezivělého autobusu jedoucího zmiňovaným směrem. Vystupuji, přesedám, opět vystupuji a opět přesedám, tentokrát na rikšu – aha, zmiňována vesnice je vzdálena asi dvacet kilometrů, takže cesta rikšou trvá přes hodinu. Konečně jsem v Dómáru. „Odsud na hranice? Ani náhodou!“ dozvídám se v místní čajovně. Tak teď jsem v háji, někde uprostřed venkova, ani nevím přesně kde, a blíží se poledne. Zoufalý neustále opakuji: „Burímári, Burímári…“

Místní se chvíli radí a nakonec se shodují: „Jeď tímhle autobusem, na křižovatce Vadur Dargha vystup a počkej na autobus, který jede na hranice.“ Opět uklidněn usedám do zaprášeného autobusu. Spolucestujícím vysvětluji situaci. „Kdepak! Nikde nevystupuj! K hranicím by ses nedostal,“ tvrdí dva mladící a nabízejí mi, ať se k nim přidám a jedu až do Dile. Odtamtud pojedeme společně rikšou dále do městečka Dalia. Jsou to lékárníci a vezou s sebou několik obrovských beden s léky. Nezbývá mi než se na ně spolehnout. Vysedáme a všichni tři včetně velké hory beden se rovnáme na rikšu. Neuvěřitelné!

Fotbal je mezi zdejšími dětmi populární jako všude na světe.

Čeká nás asi dvacetikilometrová cesta se zastávkou na čaj. Na vlastní kůži se tak mohou přesvědčit, že rikšové nejsou pouze doménou Dháky nebo větších měst. Téměř ve stejné koncentraci je naleznete po celé zemi. Jsou dokonce místa, kde zajišťují dopravu mezi městy a vesnicemi. Často s 200–300kilovým nákladem lidí či zboží šlapou do pedálů i desítky kilometrů. S lékárníky se loučím a jsem přesazen na jinou rikšu, která mě přesune o deset kilometrů k dalšímu rikšovi, a ten dalších patnáct kilometrů do města Pátgrám. Odtud pak jedu autobusem do cílového Burímári. Pak mi už zbývá jen rikšou asi třicet kilometrů na hranice. Vpodvečer zcela vyčerpán vítězoslavně vstupuji do kanceláře ke kontrole pasu. „Bohužel nemáte vstupní razítko, nemůžeme vás pustit, dokud ho nebudete mít, musíte zpět do Benápol…“ Vrátit se 1200 kilometrů?! Ani náhodou!

Asi po hodinovém dohadování, přesvědčování, telefonování a vzájemných výhružkách vítězím -se soumrakem překračuji hranice. Plný všech možných dojmů opouštím zemi, které přijde na chuť jen málokdo. Já jsem jí na chuť přišel a jsem přesvědčen, že jsem zde nebyl naposledy. Bangladéš nemůže ohromit památkami, přírodou, plážemi ani kulinářskými zážitky. Ohromí vás však svou bezprostředností a vůlí po životě.


BANGLADÉŠSKÁ HLAVA NA HLAVĚ

Bengálsko je označení pro území rozkládající se jižně od Himálaje, na dolních tocích řek Ganga a Brahmaputra.

Ačkoli se jedná o národnostně jednotné území obývané Bengálci hovořícími stejným jazykem, je hraničními přechody rozděleno mezi dvě země: Bangladéš a indický stát Západní Bengálsko. Rozdělení území kopíruje náboženskou rozdílnost. Zatímco indické Západní Bengálsko je ze 73 procent hinduistické, Bangladéš obývá 89 procent muslimů. Území Bengálska je s 900 obyvateli na kilometr čtvereční nejhustěji osídleným regionem na světě (nepočítáme-li trpaslíky s rozlohou pod 1000 km2). A Bangladéš samotný dokonce s 1200 obyvateli na kilometr čtvereční v tomto směru suverénně vede světové statistiky.

DOMOV BENGÁLSKÉHO TYGRA

Přírodní rezervace Sandarban je nejrozlehlejší mangrovový prales na světě (10 000 km2) rostoucí v deltě Gangy při ústí do Bengálského zálivu. Je to rozsáhlý vodní svět, do nějž se nelze dostat jinak než na člunu. Unikátní vodní ekosystém je dokonce domovem posledního zbytku populace bengálského tygra. Údajně jich zde žije až pět set. Mě bohužel silné monzunové deště odsoudily k tomu, abych se s místními brodil bahnem a potloukal městy Mongla, Bágerhát a Barisál. Od listopadu do března se ale do delty za bengálským tygrem rozhodně vypravte.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články