Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Bandité z Orgósola

104-001.jpg
Michael Borovička, Pondělí, 1. září 2008
Tabule u silnice hlásající, že do Orgósola zbývá už jen pár kilometrů, byla rozstřílená jako řešeto. Nápis byl sotva k přečtení. Tak pověst nelhala, říkal jsem si.

Sardinie bývala bezpochyby nejzapadlejším koutem Itálie, o němž málokdo věděl něco konkrétního. Zahraniční turisté sem nejezdili a i pro většinu Italů to byl kraj, kde lišky dávají dobrou noc.

Městečko Orgósolo a vlastně celá sardinská provincie Nuoro, v níž leží, mělo k tomu všemu ještě pověst sardinského Divokého západu. Asi nikde jinde v Itálii by se vám nestalo, že byste spatřili koňské dostihy v sobotu odpoledne na hlavní ulici. Zákony o držení palných zbraní se zde také příliš nedodržují, a když se procházíte místními lesy, najdete na zemi stovky prázdných nábojnic. Lovné zvěře tu není nazbyt, a tak si střelci během podzimních lovů krátí dlouhou chvíli palbou do dopravních značek. Místní lidé vám vysvětlí, že to má na svědomí vínem rozjařená mládež, ale bůhví, jaká je pravda.

Náš vůz teď šplhá orgósolskými uličkami. Na náměstí, které spíše připomíná vyhlídkovou terasu s pohledem na bělostné vápencové stěny pohoří Supramonte a současně park, hrají starší chlapíci soustředěně pétanque. Všichni vypadají úplně stejně: malí, v sakách s rozhalenkou, s placatými čepicemi na hlavách. Bandité na penzi?

104_002_jpg_48f48ee18e.jpg

Galerie v ulicích

Ze vrat protějšího domu vykoukne chlapík. Druhý jako by vyskočil ze zdi, je však jen namalovaný.

Ze stěn na nás hledí další figury: revolucionáři, politici, komické tlusté ženy s obrovskými stehny a maličkými hlavami. Nástěnné malby však také znázorňují historické události. Tu promlouvá chilský prezident Salvador Allende, jinde zase horníci bojují o svá práva. Pak tu najdeme obyčejné realistické výjevy z venkovského života. Ze zdi na nás zase hledí třímetrový alkoholik s láhví v ruce a poťouchlým úsměvem.

Na lavičce mezi oknem a dveřmi sedí starý venkovan s puškou, na hlavě sardinskou čapku. Okno i dveře jsou pravé, ale on je jen namalovaný.

Jsou to pověstné orgósolské murales. Je jich tu kolem stovky, proměnily hlavní ulici i postranní uličky ve svéráznou galerii. Kvůli nim sem teď jezdí turisté. Ale chybné informace v některých průvodcích, že jde o naivní umění místních malířů, rychle vezme za své, když uvidíte první obraz. Tohle nejsou výtvory naivních samouků, ale školených výtvarníků s velkým talentem a bezbřehou fantazií.

Mnohé murales jsou inspirovány kubistickým malířstvím, především Picassovou Guernicou. Někdy jsou také srovnávány s díly mexických autorů nástěnných maleb z 20. let.

Postavy murales jsou velké, robustní, září jasnými barvami. Autoři kladou důraz spíše na expresivnost než na pouhou dekorativnost. Jejich obrazy hovoří srozumitelným jazykem, jehož význam ještě umocňují různé popisky či literární nebo politické citáty. Mnohé z nich vyjadřují pocity a zkušenosti místních lidí, jiné, zejména politické náměty, jsou sem vneseny zvenčí.

Jak se asi týká sardinských horalů problém války v Iráku, boj Palestinců za samostatný stát či utrpení obyvatel černé Afriky? První murales se v Orgósolu objevily na konci 60. let minulého století.

Od samého počátku byl námětem politický útlak či přímo údajní původci sociální nespravedlnosti -jak italští politici, tak i představitelé „imperialistických a válkychtivých“ Spojených států amerických. Toto schéma plně zapadá do období studentských protestů z konce 60. let. První nástěnná malba vznikla v roce 1969 a byla dílem anarchistické skupiny výtvarníků „Dioniso“ ze severoitalského Milána. Počet murales v Orgósolu začal prudce stoupat po roce 1975, kdy se učitel Francesco del Casino z toskánské Sieny a jeho žáci rozhodli, že oslaví 30. výročí osvobození Itálie nástěnnou malbou v Orgósolu. A nezůstalo jen u jednoho obrazu. Zhruba devadesát procent všech nástěnných maleb v tomto horském hnízdě namaloval del Casino, jehož typický styl je nezaměnitelný a nepřehlédnutelný.

V 80. letech vstoupila Itálie do období „hospodářského zázraku“, společenské a politické napětí výrazně povolilo a del Casino a jeho druhové začali malovat něco úplně jiného – výjevy ze života sardinských venkovanů, tedy to, co bychom v Orgósolu očekávali především.

Murales v Orgosolu se zybývají politickými tématy i otázkou lidských práv.

Válka v Jugoslávii a Iráku pak vrátila v polovině 90. let pozornost malířů k dění ve světě. Murales se nacházejí na soukromých, veřejných i obecních budovách. Když se dočteme, že jsou hlasem nejen orgósolské komunity, ale celého ostrova, zní jako fráze, zvláště když víme, že jejich autoři jsou akademicky vzdělaní malíři z italského severu.

Ale je nesporné, že s touto unikátní výzdobou svých jinak docela fádních domů souhlasí a že jim vyhovuje. Městečka v horách Sardinie totiž postrádají takové kouzlo a malebnost jako kupříkladu podobná orlí hnízda na sousední Korsice. Je tu patrný výrazný rozdíl v životní úrovni.

Chudší ostrované Sardinie své domy nemají mnohdy ani dokončené, často je omítka jen na straně obrácené do ulice. Díky murales Orgósolo a nedaleké Fonni tuto šedost překonávají a stávají se galerií pod širým nebem vyhledávanou turisty.

Kamenný muž vítající návštěvníky Orgosola.

Záhadní Nuragové

Divoké pohoří Supramonte právě v okolí Orgósola se stalo útočištěm nejen banditů, ale o dvě tisíciletí dříve také posledních příslušníků civilizace Nuragů. Tento národ záhadného, podle antických pramenů snad severoafrického původu přišel na Sardinii kolem roku 1855 př. n. l. Byli to především pastevci, kteří po sobě nezanechali žádné písemné památky. Zůstaly po nich však mohutné megalitické stavby kruhového půdorysu z hrubě opracovaných kamenů, často i vícepatrové. Někdy se kolem nich nacházejí další, menší kruhové stavby, a vytvářejí tak celé nuragové vesnice. Historici tvrdí, že to byla obydlí.

Podle jiných to však byly obranné pevnosti, případně královská sídla nebo chrámy, ale na to je jich tu příliš mnoho.

Nurag je v podstatě kamenná věž vybudovaná téměř výhradně na kruhovém půdorysu. Měří od tří do deseti metrů, některé však ve své době dosahovaly i dvaceti metrů. Má tvar komolého kužele. Jejich stavitelé nepoužívali maltu ani žádný jiný způsob spojení žulových, výjimečně čedičových kvádrů či spíše jen zhruba opracovaných balvanů, někdy až několikatunových. Přesto dokázali vytvořit dosti složitý vnitřní prostor staveb, kde byla schodiště i klenuté místnosti.

Nuragská civilizace prožívala svoji zlatou éru v letech 1200 až 900 př. n. l. Na Sardinii po sobě zanechala kolem sedmi tisíc staveb, z nichž však jen několik desítek se zachovalo v dobrém stavu. V polovině 1. tisíciletí př. n. l. si Sardinii podmanili Kartaginci.

Chtěli získat celý ostrov s jeho nerostným bohatstvím a úrodnou půdou. Nuragové se sice bránili, mocnější Kartaginci je však zatlačovali do vnitrozemí, do těžko přístupných hor. A pak přišli Římané…

Tiscali v pohoří Supramonte.

Nepřístupná Tiscali

Ještě dnes není snadné se do nitra pohoří Supramonte dostat.

Silnička s pevným povrchem vede jen k unikátním pramenům Su Gologone. Nekonečná kamenitá cesta se pak vine krásným a opuštěným údolím Valle di Lanaitto. Pak ji ale přerušuje vyschlé říční koryto, jehož strmé břehy asi nesjedeme.

Necháváme auto stát opodál v houští a vydáváme se dál po svých. Snad si pro něj bandité z Orgósola nepřijdou… Odstavená auta s cizí poznávací značkou prý přitahují sardinské zloděje jako světlo můry.

Cesta prochází hustými lesy. Všude jsou nějaké odbočky a vyježděné další cesty, orientace je tu opravdu svízelná. Pak se objeví i vybledlé turistické značky, které nás zavedou do strmého svahu. Pak se ve zdánlivě jednolité skalní stěně objeví úzký a strmý průchod. Představuje jediný přístup k hoře Tiscali. Pro praobyvatele Sardinie, kteří se sem uchýlili před nepřáteli, nebylo těžké jej ubránit. Stačilo jej zatarasit balvany. Cesta pokračuje po skalních římsách, z nichž se otevírají úchvatné výhledy na bílé vápencové vrcholy Supramonte. Hora Tiscali se jim výškou nemůže rovnat, má však pozoruhodnou historii.

V masivu, který je tvořen jurským vápencem, stejně jako celé pohoří, bývala obrovská jeskyně, jejíž strop se před mnoha tisíci lety propadl.

Vznikl tak ze všech stran uzavřený prostor, jenž zarostl vegetací a skýtal předhistorickým lidem útočiště.

Do dnešních dnů se zachovaly na dně propasti kamenné stavby. Zevrubný archeologický průzkum této lokality však nebyl nikdy proveden, polovičatý průzkum na počátku 20. století a ve 30. letech objevil keramiku nuragského a římského původu.

Nejpravděpodobnější se zdá být hypotéza, že lidé patřící k nuragské civilizaci, kteří žili v údolí Lanaittu, se do nepřístupných hor stáhli během vpádu Římanů na Sardinii.

Po strmých skalních stupních zabezpečených lanem vstoupíme dovnitř a strneme úžasem. Stojí tam mladý muž v zelené vestě a vybírá pět eur za osobu. Jak se tam dostal? Spadl z nebe? Vždyť dostat se sem lze jen po nejméně dvou hodinách chůze skalnatou krajinou téměř bez cest.

Ukáže se však, že mladík, učiněný poustevník, tu přebývá v dřevěné chatce skryté mezi stromy.

Pozůstatky staveb, které tu zanechali Nuragové, jsou více než skromné.

Stále myslím na ty prehistorické lidi. Jak tu mohli delší dobu přežívat, vždyť tu není voda? Na skalách se nedá nic pěstovat a jen s obtížemi tu lze chovat nějaká domácí zvířata. Nebylo to tak, že Nuragové se sem stahovali jen v době nebezpečí a pak se zase vraceli do úrodného údolí? Nevíme, Tiscali dosud zůstává záhadou. Cesta dolů není o mnoho snazší.

Značky opět chybějí, v údolí se pěšina ztrácí ve špatně schůdném řečišti vyschlého potoka. Pak opět přicházíme do labyrintu cest v plochém údolí Lanaittu. Pomalu padá soumrak. Chvíle bloudění, zmatku a strachu. Nemáme ani baterku. Auto naštěstí stojí tam, kde jsme ho nechali, bandité si pro něj nepřišli. Projíždíme na jedničku mezi výmoly a kameny zpět do civilizace, kterou pro nás nyní představuje Orgósolo s nevšedními nástěnnými malbami a tradicí banditů.


Filmová sláva

V roce 1960 italský režisér Vittorio de Seta natočil film Bandité z Orgósola, který obsadil neherci, místními obyvateli. Snímek, který vstoupil do dějin evropské kinematografie, vyprávěl o tehdy jen málo známém světě lidí v horách ve vnitrozemí Sardinie. Od těch časů se mnoho změnilo, ale druhý největší ostrov ve Středozemním moři stále zůstává pro zahraniční návštěvníky tak trochu hádankou a překvapením.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články