Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Banát nabírá druhý dech

090-000.jpg
Ivo Dokoupil, Pátek, 1. Srpen 2008
Rovensko je česká vesnice v Rumunsku. Z auta na návsi vystupuje Alenka Šubrtová, bývalá rovenská slečna učitelka, která už od října bydlí v Čechách.

Známe se už léta, a tak si dlouze povídáme o tom, jak je ve světě a jak se žije tady na Rovensku těm, kteří zůstali. Alenka už chápe, proč turisté po příjezdu sem vypínají mobil a proč se tak zhluboka nadechují a neuvěřitelně dlouho hledí do dálky na údolí, kde se nad Dunajem válí mlhy. V Praze je život jiný a Alenka snad jednou najde způsob, jak se do Rovenska vrátí.

Je přece velký rozdíl mezi domem a domovem. Domov musí člověk budovat, a je-li třeba, tak si ho i vybojovat – jinak o něj může lehce přijít.

K Pražákům do Rumunska

Na druhém konci vesnice opravuje Venca Pražák dva pokoje a koupelnu pro turisty. Nemá moc času, přijel jenom na pár dnů a pak bude muset zase zpět do Čech, kde bydlí. Stihne akorát tak opravit omítky a dodělat dlaždice v koupelně, namontovat strop ze sádrokartonu a plovoucí podlahu. Venca je jedním z těch, kteří pochopili, jak funguje cestovní ruch a že lze turistům prodávat zážitky z hor, které místním připadají všední. Tranzitem vozí turisty z Čech, ubytovává je v domečku u rodičů nebo v okolních chalupách a rodinný penzion se úspěšně rozvíjí. Staří sice rozpačitě kroutí hlavami a raději vyjíždějí na pole okopávat kukuřici, jak jsou naučeni od předků, ale mladí hledají nové a snazší cesty, jak se v horách nad Dunajem uživit. Někteří si už dokážou spočítat, že čtyři turisté jim přinesou do statku více peněz než dvě krávy. Ale nejlepší je mít oboje. A vědí, že spokojený a krásou krajiny uchvácený turista, který ráno s krajáčem nadojeného mléka vyjde na zápraží a hledí na sto kilometrů vzdálené vrcholky hor, je pro ně nadějí, jak navázat na odkaz předků a přitom žít tak, jak se žije ve kdysi tak vytoužených Čechách. Venca krájí sádrokarton na strop, druhý den už rozestavuje po pokoji postele a za dva týdny tu bude mít první hosty. Na rovenské posvícení na podzim přijel i s rodinou, tancoval v sále se svými dvěma holčičkami. Jeho manželka je ze sousední české vesnice Bígr, ženská od rány, která se nezalekne ani medvěda, kterých je kolem vesnice plno. Oba dva jsou oblečeni tak, že je nerozeznáte od českých hostů. Na rozdíl od nich jsou tady ale doma, tady se narodili a dokážou tady žít uprostřed drsných a nádherných hor a uprostřed rumunských zvyklostí. Člověk zvenčí nemá zde na Rovensku moc šancí. Může přijet jako host, ale jen těžko v sobě najde sílu bojovat každoročně se zimou, deštěm, vzdálenostmi do města a arogantní rumunskou byrokracií. Neuvěřitelná píle vytvořila tuto zapadlou vesničku v horách, orlí hnízdo s lidmi s dobrým a otevřeným srdcem a jedině další píle ji může zachránit před zánikem.

V Banátu je léto a kosí se louky. Seno je důležité pro koně a ti jsou největší pýchou zdejších sedláků.

Konec starých časů…

V Banátu už je léto, za chvíli budeme kosit louky, ale v mysli mám pořád jednu zimní scenerii, když v Rovensku přes noc napadlo půl metru sněhu a Josefovi koně se samou radostí váleli v závějích u napajedla. Jako malé děti se kolébali na zádech sem a tam a radostně vyhazovali kopyta k modré obloze. Koně jsou tady v Banátu největší pýchou sedláka. Na Gerníku jich bývávalo na tři sta, ale i dnes jich je ještě pořád dost: kolem osmdesáti. Starat se o ně znamená dřinu při kosení a sušení sena a každodenní péči. Snad sedla, která jsme do vesnic pro vyjížďky turistů přivezli, pomůžou vydělat sedlákům nějaký leu navíc. Jinak by se nám brzy lehce mohlo stát, že koně na pastvě nad Gerníkem už nepotkáme.

Banát, české vesnice nad dunajskou soutěskou, se mění. Stejně tak jako se měníme my a náš stále „modernější“ způsob života a jako se velice rychle mění celý globalizovaný svět. Ale zatímco u nás probíhaly a probíhají ty změny pomalu a postupně, často nepozorovaně, v horách nad Dunajem přišla elektřina, televize, reklama, romantické seriály a otevřené hranice jako smršť a vše se začalo měnit ze dne na den. Tradiční způsob života ve vesnicích byl jednou provždy narušen a především mladí nedokážou vzdorovat lákadlům moderního světa a odcházejí za lepším životem a za svobodou do měst a do Čech. Nechtějí dřít na polích jako jejich rodiče ani nechtějí žít omezováni staletou tradicí zvyků a vztahů, kdy se například rodičům vyká. Teprve později, když se ožení a trochu zmoudří, někteří z nich s nostalgií vzpomínají na rodnou vesnici, na bezpečí známých a příbuzných tváří, na kamarády z vesnice, kteří byli vždy po ruce, když bylo potřeba se podělit o radost nebo bolest.

…a začátek nových

Vesnice Svatá Helena má krásné jméno, které odpovídá malebnému okolí i přátelské atmosféře, která panuje ve vesnici. Leží na kopečcích přímo nad Dunajem, a když vyjdete nad hřbitov, uchvátí vás širokoúhlý výhled na veletok a na začátek slavné dunajské soutěsky. Až sem sahá vzdutí přehrady Železná vrata a z vody zde čouhají vrcholky zaplavených stromů.

Je neděle brzy ráno a my s Petrem Hrůzou sjíždíme z kopce a spěcháme na trh v nedalekých Sikovicích. Petr je největším chovatelem dobytka v Heleně, má velké stádo krav, které pase na stráních nad Dunajem, a žádný dobytčí trh si nenechá ujít. V Sikovicích se scházejí sedláci z širokého okolí a z rumunských salaší, aby prodali dobytek, dali si pár piv a dozvěděli se, co je nového. Po tržišti se procházejí rumunští a cikánští handlíři a smlouvají cenu koní a dobytka. Koně zde koupíte za dvě stě, ale také za sto euro. Potkáváme pár známých z Gerníku a naši průvodci z Heleny za chvíli nakládají do přívěsu dvě telata. Pak se vracíme do Heleny, abychom stihli nedělní mši. Po cestě vzpomínáme na trasy v místních údolích a kolem potoků, které jsme za ty roky spolu absolvovali při rozvážení turistů za krásami okolí. Petr taky ubytovává, jeho žena Maruška patří v Heleně k vyhlášeným kuchařkám a turisté se k nim domů rádi vracejí.

Po mši spěchají ženské domů, aby připravily oběd, než přijdou chlapi z hospody. „U Pepsiho“ je narváno, každý chlap v černém obleku a klobouku má žízeň, a tak jde čepované pivo na odbyt. Za chvíli končí bohoslužba i helenským baptistům a kolem hospody kráčejí hloučky slavnostně vyparáděných lidí. Ve světlém obleku s rodinou jde kolem i Josef Pek, místní stolař neboli „tišlar“, jak mu tady říkají. Své řemeslo zdědil po otci, postavil dílnu, nakoupil stroje a časem se naučil vyrábět kuchyně a zahradní nábytek, který vozí i do Čech. Jeho tvář vždy zdobí úsměv a nikdy pro něj nic není problém. Ve staré škole, kterou někteří místní funkcionáři chtěli ještě před rokem zbourat, si udělal lakovnu a zakázky se jenom množí. Letos koupil tranzit a dům, který hodlá upravit pro ubytovávání turistů. Jeho pantáta má zase dva hodné koně, na kterých se turisté vozí nejen kolem vesnice, ale i na sousední Gerník. Kombinace řemesla, zemědělství a cestovního ruchu dokáže slušně uživit celou rodinu. Avšak nejdůležitější je asi pracovitost a vytrvalý optimismus. Ten tady v horách a v těch těžkých podmínkách dokáže často opravdu divy.

Kromě výšlapů do hor si tu můžete pronajmout koně nebo loď. Když se vám turistika omrzí, zarybaříte si v Dunaji.

Turista – člen rodiny

Po kostele spěchám domů na oběd i já. Franta už nalévá slivovici a Jarmila zase polévku. Bydlím u nich v Heleně už léta a asi bychom si nevzpomněli na okamžik, od kterého se známe. Zato si dobře pamatujeme všechny veselé příhody, které jsme během mé práce zde prožili.

Jarmila je skvělá kuchařka a má celou domácnost pevně v rukou. Turisté u ní mají domácí komfort, domácí jídlo z domácích surovin a ani jednomu se nechce odjíždět.

A často to už nejsou jenom turisté. Z hostů se časem stávají kamarádi a z kamarádů pak i členové velké Frantovy rodiny. Vrací se sem každý rok nebo i častěji a v domě je od brzkého jara až do října rušno, dveře si podávají skupiny turistů i s rodinami a známými. Každý, kdo tady jednou byl a zamiloval si zdejší kraj a lidi, se chce o tu krásu podělit s těmi, které má rád. A tak se Frantova rodina neustále rozrůstá a občas se do baráku už ani nevejde. A takových rodin je v Heleně plno. Spokojení turisté se vracejí ke „svým“ domácím, někteří už mnoho let, a ani je nenapadne vyměnit tu „svou“ rodinu za jinou. A když je Frantův barák plný lidí, raději spím na vojtěšce nad krávami, kde to voní mlékem a helenskými loukami plnými kytek a mateřídoušky. Vikýřem koukám na helenské nebe, které je skoro na dosah, a poslouchám konejšivé oddychování dobytka. A pod hvězdnatým banátským nebem napadají člověka různé otázky.

Někteří tvrdí, že turisté zničí krásu a neopakovatelného ducha krajanských vesnic. Myslím, že to nemusí být pravda. Pokud se podaří dodržet pravidlo, aby turisté bydleli jen u místních hospodářů v domácnostech a veškerý zisk z poskytovaných služeb šel přímo jim, pak bude jejich motivace zůstat a žít životem, na jaký jsou zvyklí, dostatečně velká, vlastně i větší s narůstajícím počtem turistů.

Přirozenou hranici návštěvnosti určuje počet obyvatel ve vesnici, kteří se ubytovávání věnují.

Problém nastane, až přijdou pokusy vybudovat ve vesnici velké penziony a peníze od turistů nepůjdou obyvatelům, ale investorům. Turistů pak bude více, než je únosné, a jelikož nebudou bydlet u sedláka, ztratí se ono téměř rodinné pouto mezi hostem a sedlákem.

Dnes se turista-host stává členem rodiny ihned, jakmile vybalí batoh a připije si s domácím. Součástí vesnického života se rovněž stává, zajde-li do kostela a do hospody a dá se s chlapy v hospodě nebo s ženskými před kostelem do řeči. A když pak ráno vyjede s domácími na pole, obejme ho hřejivý pocit, že je součástí prastarého rolnického rituálu – způsobu života zcela závislého a napojeného na dění v přírodě a na poli. Právě kvůli němu sem turisté znovu a znovu přijíždějí. Zdroje toho pocitu jsou velice křehké a jen těžko se z něj může stát úplná komerce. Poměrně lehce jej však lze nešetrnými zásahy zničit. *

Užijte si u krajanů!

Kompletní informace o dopravě do Banátu, možnostech ubytování, stravování i turistice, ale také o historii, tradicích a podobě českých vesnic v této oblasti najdete na adrese www.banat.cz

Doprava – Od května do září je provozováno pravidelné sezonní spojení klimatizovanými tranzity mezi Českou republikou a rumunským Banátem. Odjezd z Čech je vždy v sobotu ráno v 6.00 z Prahy, 8.30 z Brna, příjezd do Svaté Heleny je ve 20.00 (časy jsou přibližné a záleží na domluvě). Cena zpáteční jízdenky je 2800 Kč. Počet míst je omezený. Mimo sezonu je spojení nepravidelné podle zájmu.

Ubytování – Cena za ubytování bez jídla se pohybuje od 150 do 200 Kč na osobu a noc. Cena za ubytování s plnou penzí je od 300 Kč do 350 Kč. Většinou lze platit v českých korunách. V některých vesnicích si lze pronajmout i celý dům a s domácími se domluvit na způsobu stravování. Cenu za ubytování je vždy nejlépe domluvit předem.

Jídlo – Krajané, kteří ubytovávají hosty z Čech, jsou připraveni vám i vařit. Mimo Eibentál, kde je zvykem část potravin nakupovat, vaří krajané výhradně z domácích surovin. Kromě klasických českých pokrmů, jako třeba řízky se salátem, si v Banátu můžete pochutnat i na rumunských jídlech, jako jsou sármy (zelné závitky) nebo koleš (kukuřičná kaše).

Turistika – Po svých, na kole, na koni i lodí Všechny banátské české vesnice leží uprostřed členitých a civilizací nepříliš zasažených kopců. Část z vesnic se nachází na vápencovém podloží oplývajícím krasovými jevy (závrty, jeskyně), část vesnic je zase obklopena hustými a rozsáhlými bukovými pralesy. Pět ze šesti českých vesnic je v současnosti propojeno červenou turistickou značkou. První půjčovna horských kol je v provozu od letošního léta ve Svaté Heleně. Půjčovné je od 200 Kč za půl dne po 350 Kč za celý den. Domluvit si lze výlet lodí po Dunaji či vyjížďku na koni. V Dunaji si můžete i zarybařit.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články