Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Banát jako ze starých obrazů

052-000.jpg
Ivo Dokoupila, Úterý, 3. dubna 2007
„V létě roku 1828 se vypravili dva průzkumníci z řad těch, kteří se chystali odejít za lepším z Čech až do rumunského Banátu, na namáhavou pouť směrem na jih. Podle kronik se jmenovali Martin Mareš a Michal Glazer. Když se vrátili, vyprávěli, že byli přátelsky přijati, že tato země je krásná, velmi úrodná, že tam roste krásná pšenice, ovoce a víno.“

Tak vypráví kronika o založení české vesnice Gerník. A pokračuje: „Povzbuzeni jejich zprávami vydali se vystěhovalci na pochod za novou nadějí. Na výstrahy sousedů pak odpovídali slovy věštby: „Země česká bude příští válkou rozdrobena a pohlcena. Potom my, osídlenci z Banátu, se vrátíme, zemi znovu zřídíme a zaplníme ji novým a lepším národem.“ V horách nad Dunajem postupně vzniklo dvanáct českých osad. Jedna z nich, Rovensko, leží nejvýše a lidé tady mají nejblíže nejen k Bohu, ale i k sobě.

V budově na návsi se ozývají dětské hlasy. Pan Šubrt zkouší se všemi osmi žáky místní školy „starodávné“ písničky. Nad dvojvrcholem Svinecea Mare vychází krvavé slunce, nad Dunajem se vznáší závoj z jarní mlhy, vrcholky vzdálených hor jsou ještě pod sněhem. Je vidět desítky kilometrů na všechny strany.

V tomto kraji jako by se čas zastavil. Po hrbolatých, kamenitých cestách jezdí dřevěné vozy tažené koňmi nebo krávami. V polích můžete potkat žence s kosou nebo se srpem, ženy ohnuté nad lány kukuřice při nekonečném plení, nebo oráče s pluhem, který se ohleduplně dokáže vyhnout bílým balvanům z vápence, převalujícím se mezi brázdami jako velryby. Vyhne se i osamělým stromům postávajícím v krajině jako majáky ukazující hospodářům cestu k jejich polím.

Člověk a půda. Život rolníka se pohybuje v nekonečném kruhu zrození a umírání. Konec je i začátkem, sklizeň je předzvěstí jarní orby. Tak jako roční období se ve vesnicích střídají svatby s pohřby a křtiny s nemocí. Život plyne přirozeně, nenásilně a smířeně v kruhu známých tváří, rodné vesnice a pevně daných tradic.

Člověk a půda. Svět rolníka není připraven o svá tajemství, půda si je ponechala. Neboť zrození života z mrtvé země je tajemstvím budícím respekt i úctu všech, kteří toto tajemství užívají a díky němu žijí. Jedno zrnko vkládá do půdy rolník a jedno samotný Bůh. A bez jejich spolupráce nebylo by úrody, ale jen hlad a nedostatek.

Lžíce pluhu taženého koňmi pomalu a s láskou obrací hroudy za skřípotu řemenů a dřeva, za povzbuzování mužů, jejichž pot se mísí s potem koní a stoupá k nebesům jako oběť božstvům úrody. Čas se zde neřídí vteřinami, ale rytmem koní v zápřahu, zvonků ovcí a krav, dobytka jdoucího z pastvy. Rytmem práce, která je dodělána a může přinést své plody.

Večer se lidé vracejí z polí, drůbež a dobytek z pastvy. Přes den prázdná náves k večeru ožije. Ožije i obchůdek s nálevnou uprostřed vesnice. Po celodenní dřině je ještě třeba dojednat obchod, sousedskou výpomoc na další den. Anebo jen svlažit hrdlo a poklábosit se sousedy. Jenom v neděli pole osiřejí. Všichni se sejdou v kostele na mši ve svátečních krojích. Bůh řekl: „Sedmý den odpočívati budeš.“ A Bůh tady v horách žije společně s horaly jako jeden z nich. Přivolává se modlitbou před jídlem, ale hlavně životem, který je v souladu s jeho zákony. však v televizi jsou vidět obrázky z jiného, „čistého a krásného“ světa. Staleté tradice jsou narušovány. Kdo by netoužil vyměnit svou životní realitu a problémy za milostné pletky členů americké milionářské rodiny? A kdo by nechtěl mít nejrůznější luxusní

A výrobky z televizních reklam? Zejména mladí jsou lákáni volností života bez pevných tradic náboženských předpisů.

A tak je dnes atmosféra českých vesnic v Banátu prostoupena nejistotou, která má podobu hlodajícího červa. Lidé si kladou otázku: „Odejít, či neodejít?“ Svítí opravdu slunce v Čechách jinak a lépe než to banátské? Mladí odcházejí za podobnou nadějí, se kterou sem přišli před dvěma stoletími jejich předci. S vidinou snadnějšího života opouštějí úžasné dílo svých předků. Cesty, pole, vesnice vyvzdorované na tvrdých zákonech hor se tak možná rozpadnou v prach. Jen staří zůstávají. Žijí z důchodů a z políček. „Kde se z komína nekouří, tam se dům rozpadá,“ říkají krajané.

Večer po práci zbude chvíle i na „táčky“, jak se zde říká sousedské besedě. Můžete při nich přemýšlet o tom, co se stane, když babičkuvypravěčku, která ve starém domečku z vepřovic a s černou kuchyní vypráví dětem pohádky, nahradíme televizí. Když harmonikáře nahradíme rádiem, život pod prostorným nebem pohodlím sídlišť a hrdého sedláka s ohnutými zády zaměstnancem vykonávajícím stereotypní práci. Co se stane v nás? A stane se vůbec něco? Naděje stála kdysi u zrodu českých vesnic v Banátu a naděje může být i jejich koncem.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Fotoreportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články