Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Až nebude prales

052-000.jpg
Milan Daněk, Pondělí, 3. března 2008
Uvádí se, že největší pohromou a nebezpečím pro Afriku je pandemie AIDS. V Kongu je však hodně věcí jinak. Největší zlo páchá válka, jedna z nejkrvavějších v dějinách lidstva.

Z pohledu zájmu globálních médií je tato válka zřejmě i nejvíce přehlíženou humanitární katastrofou současnosti. Oběťmi jsou hlavně civilisté, kteří umírají z velké části na podvýživu a nemoci. Nejde pouze o malárii, jedná se o nemoci v civilizovaných zemích dávno zapomenuté, jako jsou tetanus, příušnice nebo cholera.

Paradoxem zůstává, že teprve zvěsti o kanibalismu na Pygmejích se setkaly s větší pozorností světové veřejnosti. Ozbrojenci pojídají jejich vnitřnosti, protože věří v jejich kouzelnou moc. Zpravodajství jen málokdy informovalo o skutečných příčinách konfliktu. Častěji upřednostňovalo senzačně líčené morbidní historky o kanibalismu a rituálním zabíjení.

Do pralesa Ituri

Sdružení Horizont se již několik roků cíleně zabývá dokumentací současného života posledních živých svědků nejstarší minulosti lidstva.

Nestor pygmejských výzkumů Pavel Šebesta označil deštný prales Ituri na východě Konga za pravlast Pygmejů Bambuti. Jejich historie pravděpodobně sahá až k samotným kořenům lidské existence. Tato oblast se stala roku 2002 cílem děsivé ofenzivy povstaleckých sil. Na sklonku téhož roku však podepsaly v jihoafrické Pretorii všechny strany konfliktu mírovou dohodu a válka byla oficiálně ukončena. Mohlo se tedy zdát, že téměř pět let po podpisu smlouvy nastává vhodný čas podniknout sem cestu a zjistit, jaký skutečný dopad měla válka na život pralesních Bambutiů.

Česká ambasáda v hlavním městě Kinshasa nás nejdřív chtěla od tohoto záměru z bezpečnostních důvodů odradit, ale pak nám začala v přípravě výpravy pomáhat. Nejcennější se ukázaly kontakty na mírovou misi MONUC, ve které působí i několik českých příslušníků. Tento kontingent modrých baretů (v současné síle kolem osmnácti tisíc vojáků) má za úkol dohlížet nad příměřím mezi místními znepřátelenými skupinami povstalců a vládních vojsk po ukončení občanské války. Hned jeden z prvních e-mailů však naznačil, že se stále jedná o nebezpečnou oblast: „V Kongu, počínaje Ituri a Orientale na severu a přes North & South Kivu k hranicím Rwandy včetně pohoří Rwenzori, jsou místa, kde vám nikdo nezaručí bezpečnost, ale ani rychlou pomoc, navíc v místech, kam hodláte cestovat. Území od Mahagi na jih, Fataki a Djugu jsou stále válečnou zónou, kde jsou ozbrojené konflikty na denním pořádku, vesnice neobydlené a vypálené, silnice zaminované a neoznačené.“ Po dalších konzultacích byla pro záměr naší expedice vytypována poměrně bezpečná zóna ohraničená městy Beni, Butembo, Makala a Mambasa. I v tomto území však střet s rebely nelze zcela vyloučit.

Poměrně aktuální zpráva mise MONUC hovořila o páchání kanibalismu a donucovacího kanibalismu stoupenci Hnutí za svobodu Konga (MLC) a jejich spojenců (RCD-N) právě uvnitř tohoto území.

Kongo není pro turisty

Den před odletem do Afriky běží v hlavních zprávách České televize reportáž o tom, jak povstalci na východě Konga přepadli rezervaci horských goril. Vyhrožují, že je postřílejí, nebude-li vyhověno jejich požadavkům. Dostala by se tahle zpráva do sdělovacích prostředků, kdyby jejich rukojmími byli lidé? Míříme do země, kde lidský život může mít menší hodnotu než život zvířete.

Křehký oficiální mír mezi bojujícími frakcemi se podařilo zprostředkovat v roce 2003, kdy formální vládu v Kongu převzal syn prezidenta Laurenta Kabily, zavražděného v roce 2001 jeho rivaly. Současný prezident Joseph Kabila tehdy za viceprezidenty jmenoval všechny významné lídry dalších předtím znepřátelených povstaleckých frakcí. Jedním z viceprezidentů se tak stal například i Jean-Pierre Bemba, velitel povstaleckého hnutí MLC odpovědného za kampaň etnických čistek. Váleční zločinci se rázem stali produktem národního smíření a obdrželi patřičné úřednické funkce. Co na tom, že někteří jsou negramotní…

Hranice v Kasindi byla místem našeho prvního osobního setkání se státní správou Konga.

Celníci v uniformách nás odvedli do kanceláře. Tam nám svou důležitost demonstrovalo celkem pět úředníků – dvě ženy a tři muži. Neměli uniformy ani výložky, ale jejich služební postavení přesto nešlo přehlédnout. Čím více zlatých prstenů a náušnic, tím vyšší hodnost. Šéf po předložení našich pasů rezolutně prohlásil, že vízum vydané v Praze je neplatné.

Důvod byl prostý: nikdy předtím takové neviděl. To však bylo jen první setkání se svévolí a ziskuchtivostí imigračních úředníků. Běloch je zde přece od toho, aby platil. V nedalekém Beni jsme za povolení fotografovat a filmovat zaplatili tři sta dolarů. Údajně mělo platit na celé území Konga a bylo opatřeno oficiálním razítkem se statním znakem. O dvacet kilometrů dále překračujeme hranice distriktu a zjišťujeme, že je nám k ničemu. Místní úřednický vůdce prohlašuje, že je neplatné. Na jeho území neplatí. Ti úředníci, co jej vydali, jsou podle něho gang. Chyba, že jsme prozradili, kolik nás to povolení stálo! Zdejší uvažování má jednoduchou logiku: „Ten přede mnou dostal, já chci nejmíň tolik.“ Demonstraci své moci zde nepředvádějí jen úředníci. Nepříjemný pocit máme z každého, kdo má zbraň.

Těžko rozeznat, zda se jedná o příslušníka vládních sil, nebo o rebela. Nejhorší zkušenost zažívá Alena ve vesnici Bafukotu. Totálně opilý policista s kalašnikovem se dožaduje pokuty za nedovolené fotografování. Zavlekl ji do chýše a názorně ukazuje, co s ní udělá: uřízne jí hlavu. Naštěstí jeho odvaha po mém příchodu opadla.

Zřícený most přes řeku Ituri - zřejmě také následek válečného konfliktu.

Nerosty a peníze

V zemi, jejíž současný název zní Demokratická republika Kongo, má i pojem demokracie zřejmě odlišný význam. Po celé moderní dějiny nezávislého státu zdejší obyvatelé představovali pro své vládce nesrovnatelně menší hodnotu než nerosty.

Na konžském území, zejména na jeho východě, je příliš nerostného bohatství na to, aby se bohatými stali i jeho obyvatelé. Zlato, diamanty, měď, kobalt, koltan… Například koltanu, rudy tantalitu důležité pro výrobu mobilních telefonů a dalších moderních technologií, se zde údajně nachází osmdesát procent světových zásob. Také v dobývání dalších jmenovaných surovin patří Kongo do první světové desítky. Obrovské bohatství, které vždy přinášelo zisk jen úzké skupině vyvolených, se stalo prokletím.

Navenek válka vypadá jako konflikt, za který mohou odvěké kmenové rivality. Ve skutečnosti není etnická různorodost sama o sobě příčinou bojů. Nespokojení, chudí, nezaměstnaní a nevzdělaní mladí muži, často ještě chlapci, jsou vmanipulováni do válečné mašinerie. Tvoří bojovou „námezdní sílu“ placenou povolením plundrovat dobytá území. Vesničané ze strachu před komandy řádících dětských i dospělých vojáků s mačetami utíkají do pralesů. Válečníci údajně sbírají trofeje z lidských kostí.

Společenské normy se rozpadly a válka se stala druhem podnikání. Jde o kontrolu nad územím a těžbou jeho přírodního bohatství. Vůdci skupin rebelů v zájmu svého zisku válku uměle prodlužují.

Peníze na zbraně nechybějí. Vojáci je získávají buď přímo prodejem vytěžených surovin, nebo od těžařských společností.

Prales chrání

Političtí představitelé nemají kontrolu nad veliteli svých jednotek operujících v džungli.

Stejně se však ve stínu pralesních velikánů cítíme daleko bezpečněji než ve městech nebo na hlavních cestách, které je spojují. Od Pygmejů Bambuti žádné nebezpečí nehrozí. Jsou mírumilovní a válečným střetům se vždy snažili vyhnout útěkem do pralesa. Nejsou jediní, kdo záchranu před běsněním rebelů hledá v životě daleko od měst.

Při putování do táborů Bambutiů nacházíme také osamělá jednoduchá obydlí bantuských černochů a vidíme vznikající mýtiny pro políčka.

Ne všichni Bambutiové se ale vyhnuli zvěrstvům povstaleckých armád. Rebelové je zejména v letech 2000–2003 pronásledovali, zabíjeli a pojídali, neboť věřili, že tím získají jejich mimořádné vlastnosti pro život v pralese.

Pojídali hlavně mozek, aby si přisvojili jejich chytrost a um, srdce, aby na ně přešla pygmejská statečnost, a játra, aby získali jejich zdraví. Bohužel osobní svědectví o takovém zvěrstvu získáváme při návštěvě vesnice Mekele Kadodo nedaleko řeky Ituri jižně od Mambasy. Muž jménem Mabeta nám vypráví, jak se roku 2003 jediný ze své rodiny zachránil před takovým nájezdem rebelů. Mír? Nové nebezpečí

Východ Konga dosud zůstává nepokojnou, zkorumpovanou zemí bez zákonů, kde právo je na straně toho, kdo má zrovna silnější zbraně a moc. Bambutiům zákony vládců nechybějí, žijí v souladu s přírodou a řídí se dál jejími přirozenými zákony.

Říkají: „Prales je náš ochránce, zákonodárce, všechny naše skutky a myšlenky jsou s ním spojeny. Jsme jeho částí, stejně jako je prales částí nás. Je naším domovem. Když ho opustíme nebo když prales zemře, my zemřeme též. Jsme lidé pralesa.“ „Nejhůř už bylo, takže snad už může být jenom lépe,“ vidí budoucnost příznivě Lissamba Mandola, umělec bantuského kmene Nande žijící v Beni.

Tohle však nemusí platit pro Bambutie. Kromě vzácných nerostů a minerálů má největší deštný tropický les Afriky ještě další bohatství, které přináší vidinu rychlých zisků: vzácné dřevo. Po vyčištění přístupových cest do pralesa od zbraní a min lze očekávat nový a pro Bambutie neméně děsivý útok. Zahájí ho dřevařské společnosti.

Bambutiové dosud vždy před nebezpečím uměli utéci hlouběji do pralesa. Kam utečou, až nebude prales?

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články