Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Asef Baraki: Film je o utrpení člověka

41asef2.jpg
Autor článku: Veronika Valtrová, Úterý, 18. Srpen 2015
Autor fotografií: Martin Novák a archiv A. Barakiho
Únava na něm nebyla znát, byť měl za sebou 24hodinovou cestu z Kábulu. Asef Baraki přijel do Česka prezentovat na zlínském festivalu film svého syna Yosefa – Mina Walking. Silný příběh afghánské dívky prahnoucí po studiu oslovuje porotce filmových festivalů napříč kontinenty.

Jak se vám natáčelo v hlavním městě Afghánistánu?

Jako malý štáb s nízkým rozpočtem jsme na natáčení neměli mnoho času. Kvůli autentičnosti jsme natáčeli ve velmi nebezpečných oblastech Kábulu a s ohledem na rozpočet jsme si nemohli dovolit ochranku. Byli jsme pod stálým tlakem času i bezpečnostních rizik. Každou chvíli jsme cítili, že se něco může stát. Cítili jsme ohrožení jednak ze strany sebevražedných útočníků, což je docela běžné, a jednak jsme počítali s tím, že se můžeme stát obětí únosu.

Reagovali na vaši práci místní lidé?

Lidé jsou tam velmi citliví na objektivy kamer a fotoaparátů. Filmování obecně vyvolává velmi negativní reakce. Tím spíše, pokud se po ulicích procházíte s mladou dívkou, již natáčíte. Afghánci jsou velmi zranění, nesou si rány nejen na těle, ale mnohem hlubší na duši. A jsou velmi náchylní k utváření předsudků.

Hlavní hrdinka Mina se musí postarat o dědečka trpícího alzheimerem, ale i o svého otce závislého na heroinu…

Ano, to je v Afghánistánu naneštěstí velmi častý model. Filmový představitel otce působil jako velmi zničený člověk. Netroufám si říct, nakolik svoji roli ve svém životě prožil, ale zahrál ji skvěle. Scéna, kdy svoji dceru polévá vodou, aby ji přinutil lépe prodávat zboží, byla silná. Řada scén proběhla improvizovaně a tato byla jedna z nich. Nakonec se ukázalo, že jde o nejsilnější momenty ve filmu.

Mina tedy zosobňuje životy mnoha afghánských dětí?

Mina představuje část života současné populace dětí, které živí svoje rodiny. Není to situace každého dítěte. Ale setkal jsem se i s případy, kdy jedno dítě živilo šestičlennou rodinu.

Natáčení snímku Mina Walking bylo komplikované kvůli ostrému slunci.

I přes tíhu tématu, dostalo se mezi scénami i na humorné situace?

Farzaně, která hrála Minu, bylo v době natáčení dvanáct let. I když fyzicky vypadala starší, často v ní vítězilo dítě. Její postava je smutná a vážná, ale někdy bylo těžké ji do role dostat, protože během každé pauzy byla samá legrace, má skvělý smysl pro humor, takže bavila dospělé i děti.

Tragikomické a občas velmi náročné byly situace s kábulskými davy zvědavců. Některé scény se odehrávají v historickém centru Kábulu, které bývá často plné lidí, kteří nemají práci a čas pro ně nic neznamená. Všechno nové a jiné je pro ně zajímavé. Takže když jsme potřebovali natočit scénu, v níž má Mina prodávat zboží, neměli jsme šanci, protože nás okamžitě obklopily stovky zvědavců.

Hodiny jsme strávili jejich odháněním, než někoho ze štábu napadlo vymyslet fiktivní bojovou scénu, které mají Afghánci velmi rádi z indických filmů, a odvést pozornost. Skoro všude na světě se komparzistům platí honorář, my jsme nemuseli. A fiktivní scéna zabrala.

A naopak? Kdy jste byli na hraně?

Během jedné situace mi došlo, s čím si v průběhu natáčení v Kábulu zahráváme. Natáčeli jsme v místní restauraci, v jejíž blízkosti seděl pouliční prodavač, působil velmi smutně a upřeně nás pozoroval. Najednou se zvedl a začal na nás na té přelidněné ulici křičet, co nemorálního to natáčíme, čímž na nás strhnul ohromnou pozornost všech kolem…

Rychle jsem popadl Farzanu a Yosefa, zatlačil je do nejbližšího domu a zavřel dveře. Vzpomněl jsem si, jak byla nedávno na ulici ubita a upálena studentka jménem Farchunda na základě udání za údajné hanobení koránu, které se však neprokázalo. V tu chvíli mi došlo, jak málo stačí, aby člověk přišel o život.

Lidé v Afghánistánu jsou nespokojení, ranění a plní předsudků, které se v nich za čtyřicet let válečného stavu nahromadily. Jsou negramotní a nevzdělaní a z toho se rodí nejkrutější násilí.

Představitelce hlavní role bylo v době natáčení dvanáct let.

S jakým záměrem jste film natočili? Co byste si přáli, aby v něm diváci nalezli?

Chtěli jsme ukázat reálný život v hlavním městě Kábulu. Proto také velkou část hereckého osazenstva tvoří neherci. Řada zahraničních tvůrců, kteří se rozhodnou zpracovat téma z Afghánistánu, většinou uchopí námět etnického problému. Mina Walking je ale film o utrpení člověka, dítěte. Dostali jsme miliardy na vybudování Afghánistánu, přesto tisíce dětí nemohou chodit do školy, protože musí živit svoje rodiny.

Zajímají se Afghánci o umění? Mají na něj ve svých životech vůbec prostor?

Zažil jsem spoustu velkých krizí v Afghánistánu, procestoval jsem Evropu, USA i Kanadu. Zažil jsem, viděl jsem a poznal mnohé. A dnes tak vím, že umění je univerzální a principiálně na světě funguje všude stejně. Umělecký projev a estetičnost je v každém člověku. Projev samozřejmě závisí na životním prostředí a životních podmínkách každého jedince, na kultuře, náboženství i ekonomické situaci. V Afghánistánu se lidé i navzdory válce, neustálému ohrožení na životě a nesmírné chudobě snaží projevit se a užít si to. Největší zájem je o hudební projev, tradiční kaligrafii a oblíbené jsou turecké a indické filmy a seriály. Dokonce jsem viděl konceptuální výstavu zabývající se tematikou genderu, ženských práv a diskriminace žen.

Natáčecí štáb nebyl velký a musel často improvizovat.

Funguje v Kábulu umělecká škola? Mají lidé možnost se duševně obohacovat?

Na kábulské univerzitě je katedra výtvarných umění, kde se studuje malířství, filmová věda, sochařství, kaligrafie. Pěstuje se povědomí o umění. Samozřejmě nemají standard západních univerzit.

Procestoval jste kus světa, žil jste mimo rodnou zemi. Kde se cítíte doma?

Jsem velmi otevřený člověk. Narodil jsem se v Afghánistánu, ale rodiče mi dali možnost odjet studovat do Prahy. Zažil jsem království, republiku i mudžahedíny v Afghánistánu, komunismus v Evropě, vrchol kapitalismu v Kanadě. A ve svém věku a po všech zkušenostech jsem doma tam, kde se cítím dobře. S postupujícími lety jsem si uvědomil, že politické režimy přicházejí a odcházejí. A mým středobodem pozornosti se stal člověk. Rád vnímám rozdíly mezi lidmi a jejich způsoby života v Evropské unii, Severní Americe i v Afghánistánu. Němec se liší od Rakušana, ten je zase jiný než Slovák nebo Čech, a dokonce Češi se liší od Moravanů. Já prostě rád pozoruji lidi.

Studoval jste v Praze žurnalistiku. Jaký dojem na vás život v Česku udělal?

Vzpomínám na ta léta strašně rád. Jsem v kontaktu s řadou Čechů, a tak vím, jak Češi na svoji vlast nahlížejí. Podle mě je to báječná, krásná země se zajímavou kulturou. Pamatuju si na svoje první kroky po Karlově univerzitě. Říkal jsem si: Tudy chodil Kafka. Praha a pobyt zde se staly důležitým faktorem při formování mé osobnosti. Přečetl jsem tu stovky beletristických i filozofických děl, obdivoval jsem, jak se Češi dokázali bavit, jak si umí dělat legraci, jak jsou sebekritičtí. Přivydělával jsem si sběrem láhví od malinovek a za vydělané peníze jsem navštěvoval divadla, ABC, Vinohradské divadlo. Já v Češích vidím velké lidi, kteří tvoří velký národ.


Asef Baraki (53)

Narodil se v Kábulu v Afghánistánu. V roce 1983 začal studovat na pražské Karlově univerzitě žurnalistiku a v roce 1989 se vrátil zpět do své vlasti, kde pracoval na ministerstvu informací a kultury. Když se přestěhoval do Kanady, pracoval osm let pro společnost Technicolor Canada zabývající se výrobou a distribucí DVD a MP3 pro filmová studia Disney, Universal nebo Paramount. Nyní pracuje ve filmové produkci a působí v Bruselu jako mezinárodní civilní konzultant se zaměřením na kulturně-politické poradenství. Je autorem souboru povídek, románu a řady odborných článků o islámské kultuře a tradicích. Mluví persky, paštunsky, česky, slovensky, anglicky a francouzsky.

Asef Baraki

FILM MINA WALKING

Mina je dvanáctiletá dívka, která se pouličním prodejem snaží uživit svého nemocného dědečka a otce závislého na heroinu. Zoufale si uvědomuje, že jí utíká vlastní život, když je svým otcem nucena věnovat se prodeji drobného zboží místo vzdělávání, po kterém velmi touží. Film zobrazuje zlomové okamžiky v jejím životě, které se odehrají během sedmi dní. Film režiséra Yosefa Barakiho slaví mezinárodní úspěchy. Ceny za nejlepší herecký výkon posbíral na festivalech na Šrí Lance nebo Zlínském filmovém festivalu, nominace získal i na MFF v Berlíně.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Rozhovory

Komentáře

Přečtěte si další podobné články