Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Arabia Felix

66-000.jpg
Peter Hupka, Úterý, 4. Srpen 2009
Dešťové kapky bubnují na střechy domů na půli cesty mezi dvěma největšími jemenskými městy, Adenem a San‘á. „Zanedlouho se všechno zazelená a vyprahlá krajina se změní k nepoznání,“ říká jeden z vesničanů a živá představa vyvolá na jeho tváři šťastný úsměv. Název Arabia Felix – Šťastná Arábie – nedostalo toto území náhodou. Na rozdíl od suchých a nehostinných pouští, které tvoří většinu Arabského poloostrova, osvěžuje Jemen pravidelný přísun srážek, které jsou v tomto cípu světa opravdovým požehnáním.

Asi v polovině dubna se modré nebe nad Jemenem začne čím dál tím častěji zatahovat tmavou hradbou vodou nalitých mračen, která do oblasti přinášejí život. Celá země se najednou změní k nepoznání. Pozdní jemenské jaro se nese ve znamení barev, které si našinec zvykl spojovat s mírnými a vlahými subtropy. Na terasovitých políčkách vysoko v horách nad městem Ta`izz nebo na pahorcích lemujících kotlinu, v níž leží města Džibla a Ibb, je živo.

Majitelé polí se připravují na další sezonu. Na plošinách mezi zatáčkami jedné z mnohých horských silnic postávají malé usměvavé školačky a nabízejí řidičům kytičky pestrobarevných květin, pod skalním převisem, z něhož teče stružka vody, zase „podnikají“ kluci, kteří do pramene zastrčili dlouhou gumovou hadici. Za pár drobných důkladně umyjí auto řidiči, který projeví zájem. Auto nejdříve postříkají proudem čiré vody, která smyje prach z čelních oken a světel. A když řidič pokušení čistoty neodolá a na okamžik zastaví, jeho auto se za malou chvíli změní k nepoznání.

Zanedlouho už bude pršet častěji a řidiči už nebudou mít o služby sezonních myčů aut zájem. Části cest v údolích se pomalu změní v kamenité brody a strmými silničkami měst se budou valit proudy zkalené vody – jež přináší život stromům, políčkům, zeleninovým zahradám a všem lidem, kteří žijí v zemi, jíž se přezdívá Šťastná Arábie.

Hasan Habb

Centrum starého města Ibb se rozprostírá na oválném, hustě zastavěném pahorku. Uličkami horského městečka se procházejí školáci s aktovkami, hloučky dětí si hrají s dušemi z jízdních kol a dospělí muži právě vcházejí do nevelké mešity. Malé čajovny hučí životem, okolo stolního fotbálku se tísní omladina. Čekají, kdy na ně dojde řada, a budou si moci zahrát. Na opravdový fotbal není v úzkých uličkách dost místa.

Typickým doplňkem většiny mužů je tradiční dýka džanbíja za pasem.

Malé školačky jsou všechny oblečené v půvabných šatičkách pestrých barev. Ještě nedorostly do věku, kdy se žena v Jemenu musí vzdát na veřejnosti všech barev kromě černé. Náhodného kolemjdoucího rády vyvedou ze spleti uliček na místo, kde se historie mění v současnost a kamennou dlažbu střídá asfalt. Odkrývá se odtud nádherný pohled na město a serpentiny, které se vinou až na horský masiv ležící severovýchodně od Ibb.

Na nedaleké benzinové pumpě zastavuje autobus fotbalového klubu jedné z blízkých vesnic a jeho posádka mě ochotně přijímá mezi sebe. Směr dalšího putování je jasný: vysoko nad okolím se tyčí zřícenina osmanského hradu, který nese jméno Hasan Habb. Stojí na vrcholu hory ve výšce bezmála 2900 metrů nad mořem, asi patnáct kilometrů od města Ibb.

Mladíci z vesnice al-Mábar, ležící jen kousek od hradu, se na otcově náklaďáku vydávají na svou první cestu asi tříkilometrovým úsekem nově postavené asfaltky. Nad okolními horami se převalují těžké mraky a slunce se sklání k obzoru. Stoupáme po strmých kamenných schůdcích a starou dřevěnou branou vcházíme do prostoru za hradbami. „Nejkrásnější pohled je ze střechy malého domku v nejvyšším bodě zříceniny,“ říká nadšeně jeden z místních kluků, a než stihnu zaprotestovat, už spolu lezeme po provizorních dřevěných šprušlích do nejvyššího patra.

Kluci z vesnice al-Mábar byli šťastní, že mohou cizinci ukázat svůj rodný kraj z nadhledu.

Výhled, který se před námi otevírá na všechny strany, má v podvečerním přísvitu skutečné kouzlo okamžiku. Pozorujeme vrcholy pohoří Džebel Minár, vesnici Uzlak, hřeben Džebel Saurak a třítisícovku Džebel Ta‘akar, která se vypíná nad vzdáleným Ta‘izzem.

Houf sedmi mladých vesničanů neskrývá radost, že mohli svůj rodný kraj ukázat takto z nadhledu někomu, kdo přichází z takové dálky. Když se potom vracíme do civilizace namačkaní v kabině náklaďáku, živě se vyptávají, jak žijí lidé v tak vzdáleném a pro ně exotickém místě, jako je Evropa. A zvědavé otázky neberou konce, ani když na okolní hory padne neproniknutel­ná tma.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články