Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Antonín Kratochvíl: Mých deset nejdůležitějších fotek

50-51.jpg
Autor článku: Lenka Klicperová, Úterý, 10. června 2014
Autor fotografií: Antonín Kratochvíl
Antonín Kratochvíl patří podle časopisu American Photo mezi sto nejzásadnějších osobností oboru. Prošel skoro všemi světovými konflikty posledních desetiletí, má čtyři ocenění z World Press Photo, spolupracuje s nejznámějšími časopisy světa. Jaké fotky ze své tvorby má ale rád on sám? Které jsou pro něj nejzásadnější a proč? Sám Antonín pro LaZ vybral to, co považuje ze svých fotek za nejlepší.

„Podle Amnesty International to byly ještě společně s bosenskými nejhorší kriminály. Dostal jsem sice od venezuelského ministerstva spravedlnosti povolení k focení, ale někdy to bylo naprd, záleželo na veliteli.

Někdy jsem musel dokonce čekat, až se vymění velitel a pak jsem se tam teprve dostal. Toho mladýho na fotce, nově příchozího, si hned vybral jeden z vězeňských kápů a znásilnil ho. Ani dozorci nechodili do určitých míst v té věznici. Řekli mi, že jestli tam chci jít, musím sám. Tak jsem šel. Oni z toho byli asi tak v šoku, že mě nechali na pokoji. Myslím, že jsem tam dokázal zachytit predátory, ty silné i ty slabé, kteří jim podléhají. To téma se mě hodně dotýkalo, sám jsem byl taky ve vězení, ve Švédsku, když jsem emigroval z Československa.

V každé věznici jsou silní a slabí a ty se musíš skamarádit s těmi silnými, jinak nepřežiješ. Měl jsem kliku, že jsem se v uprchlickým táboře naučil srbochorvatsky, což se tady hodilo. Můj kamarád v té švédské věznici byl Chorvat, ustašovec, a ten mi zachránil prdel. Koupili si mě ‚sodomiti‘, teda chlápci, co mají rádi anál. Mě najednou přeřadili do prvního patra, kde se soustřeďovali. Jenže to já nevěděl. Jak mě vedli přes chodbu, ten můj kámoš ustašovec na mě zařval – Neboj, nic se ti nestane! A fakt se mi nic nestalo, tak mě za dva dny zase vrátili zpátky. Poslal jim totiž takový vzkaz s výhrůžkou, že si ke mně nikdo nic nedovolil.“

2. Kontrola před hořící Basrou (Irák)

2. Kontrola před hořící Basrou (Irák)

„Do Iráku jsem odjel ihned po zahájení invaze jako jeden z mála novinářů, kteří válku nepokrývali pod ochranou spojeneckých vojáků v čele s Američany. Dělal jsem tehdy pro Time, vysílali tam pět fotografů, někteří z nich pracovali s vojáky.

Po mně se chtělo, abych fotil dopady války na civilní obyvatelstvo. Jenže Spojenci měli rozkazy vyexpedovat nezávislé novináře z Iráku do Kuvajtu. Spolu s Paolo Pellegrinem nás tehdy vojáci zatkli a v konvoji s těžkými zbraněmi nás vyváželi ven z Iráku. Jenže konvoj napadli tzv. fidájíni, Saddámovi věrní. V nastalém chaosu jsme se prostě s Pellegrinem otočili, za námi byl už jen jeden americký džíp a ten se s námi nechtěl dál patlat. Byla to těžká válka, spali jsme skoro pořád v autě, nebylo kde jinde. Spolu s Iráčany jsme rabovali benzin, abychom se vůbec někam dostali. Jedli jsme jídlo, které vyhodili Amíci, to co už oni nežrali. Většinou máslový nudle.

V Iráku jsem uplatnil všechno, co jsem se kdy naučil. Jednou nám prolítlo RPG oknem auta, naštěstí zadním a nevybuchlo. Našli jsme plakát se Saddámem, měl na hlavě něco jako tyrolský klobouk a tím jsme zalepili tu díru. Prach, to je to, co se mi vybaví, když se řekne válka v Iráku. Kouř a smrad z hořící ropy. Spojenečtí vojáci nám házeli klacky pod nohy, nezávislí novináři pro ně byli nic, čtyři kolegové kvůli nim umřeli. Někdy to byl opravdu adrenalin, když jsme se třeba přesouvali s konvoji po minových polích.

Já už jsem předtím pár válek dělal, nebylo to pro mě nic novýho. Taky jsem měl dobrou celoživotní průpravu – byl jsem v cizinecké legii, žil jsem jeden čas na ulici, byl jsem ve vězení. Naučil jsem se, že si musím pro sebe urvat, abych přežil. To jsem tady zúročil.“

3. Medresa, z níž vzešli teroristé pro Londýn 2005 (Pákistán)

3. Medresa, z níž vzešli teroristé pro Londýn 2005 (Pákistán)

„Přímo z této medresy, náboženské školy, vzešli teroristé, kteří spáchali útok na londýnské metro v roce 2005. Pustili nás tam, aby ukázali, že žádní teroristé nejsou, což byl kec. Tahle fotka vznikla tak, že mi zakázali fotit určité záběry. Tak jsem si našel díru ve dveřích a vyfotil to přes ni. Byla tam zvláštní atmosféra, bylo cítit tu všudypřítomnou indoktrinaci, což mi připomnělo paradoxně židovské školy.

Bylo těžký zachytit intenzitu učení, aby tam byla emoce, aby na tebe nečuměli. Na téhle fotce je cenné to, že o mně nevědí a zachycuje atmosféru bez rušivého elementu v podobě fotografa. Je to z roku 2006, byl jsem tehdy v Kvétě a chtěli jsme jet k Tálibánu. Pracoval se mnou novinář Nir Rosen.

Najednou mu zazvonil telefon a anonym mu sdělil, že jestli okamžitě nevypadneme, je po nás. To už nebyla sranda, tak jsme museli pryč. Měli jsme tehdy fixera, místního člověka, který nám zajišťoval všechno potřebné na místě. Ten tam zůstal a za dva měsíce ho našli umučenýho. Ten region je hodně neklidnej, je veřejným tajemstvím, že tam pákistánská tajná služba ISI spolupracuje s Tálibánem.“

4. Než ukradnou peněženku (Rumunsko)

4. Než ukradnou peněženku (Rumunsko)

„Pouliční zlodějíčci těsně předtím, než oberou kolemjdoucího – takovou fotku se ti podaří udělat jednou za deset let. Je to z cikánského ghetta v Bukurešti. Dělal jsem reportáž o rumunských cikánech, jak prchají do západní Evropy, chodil jsem s nima i přes hranice. Bylo to v roce 1998, já měl perfektní story i titulku pro Newsweek, ale vypukla aféra Lewinské a Clintona a bylo po titulce.

Tehdy u Konstance zapálili Rumuni cikánskou vesnici, začal jsem pracovat tam a pak s nima šel dál. Ti kluci v bukurešťském ghettu jsou ze stejného kmene jako konstanští cikáni. Já s cikánama vyrostl, u nás v Karlíně jsme s nima museli mít příměří, musel jsem se s nima naučit žít. To nebyly Vinohrady! Musíš si umět to příměří vybojovat, porvat se s jejich náčelníkem a třeba ho nechat vyhrát. To byla komplikovaná diplomacie, on musel vyhrát, aby si zachoval tvář. Jenže se do mě furt nějak nemohl trefit, tak to chvíli trvalo…“

5. Hledání příslušníků islamistické skupiny Abú Sajjáf (Filipíny)

5. Hledání příslušníků islamistické skupiny Abú Sajjáf (Filipíny)

„Na ostrov Jolo nás pozval generál Sabban, který velel filipínskému komandu, které mělo za úkol zlikvidovat radikální islamisty z hnutí Abú Sajjáf, teroristické organizace, která měla za cíl vytvoření nezávislého státu na jihu Filipín. Jedině díky záštitě generála Sabbana (tehdy byl ještě plukovník, generálem se stal až později) šlo v džungli pracovat, jinak bychom tam nepřežili ani pět minut. Pochodovali jsme džunglí společně s vojáky.

Všechno bylo strašně těžký – vedro, bezpečnost, nebo spíš nebezpečnost tohoto celého podniku. Denně jsme urazili i 20 km, bylo to vyčerpávající. S pomocí tajných služeb pak vojáci nastražili na islamisty past. Leželi jsme celou noc na stezce, kudy měli projít.

Každou chvíli jsem to mohl koupit. Přijel jsem sem z Iráku se dvěma nikony a oba mi přestaly fungovat. Ale vždycky najdeš nějakou alternativu. Vojáci naštěstí jednoho funkčního měli, tak mi ho půjčili a já to mohl dofotit. Oddíl generála Sabbana předtím s pomocí americké CIA dostal jednoho z velitelů Abú Sajjáf. Doslova ho přepůlili střelbou z M16, na lodi, kde se to stalo, mu zůstaly jen nohy. Já se potkal přímo s vojákem, který ho měl na svědomí. Sabban mi pak dal dárek – meče, které ukořistili příslušníkům hnutí Abú Sajjáf. Byl to frajer.“

6. Ve vězení pro obchodníky s heroinem (Barma)

6. Ve vězení pro obchodníky s heroinem (Barma)

„Návštěvu tohohle vězení na území Šanského státu mi zařídil poradce bývalého amerického prezidenta Cartera Zbigniew Brzezinski. ‚Víc Američanů letělo na Měsíc než sem,‘ řekl mi tehdy. Ta fotka pak vyhrála World Press Photo v roce 2002. Zahrála si dokonce i ve filmu Tlumočnice s Nicole Kidman, odehrává se před ní několik scén.

Vězení, které jsem fotil, leží na severu, v tzv. Zlatém trojúhelníku, ve špatně kontrolovatelném území, na kterém se odehrává obchod s narkotiky. Jedním z kmenů, které tu ovládají obchod s drogami, je kmen Wa. Jednou jsem potkal jednoho z největších bossů. Překvapilo mě, jak obyčejně vypadal člověk, kterému pod rukama protékalo neuvěřitelné bohatství z obchodu s drogami. Tenkrát vládlo příměří mezi barmskou vládou a drogovými bossy ze severu. Do věznice mě doprovázel jeden člověk z barmské vlády. V klecích z dřevěných tyčí seděli nahečmaní narkotrafikanti, že se nemohli ani pohnout. Takhle bez hnutí museli vydržet třeba šest hodin.

Bylo to dost nebezpečný, když jsi mezi stovkou vězňů a skočí po tobě, tak nemáš šanci. Vevnitř jsem mohl být tak nanejvýš pět minut, myslím, že jsem udělal tak deset fotek. Ale jinak jsem na té reportáži pracoval v téhle konkrétní věznici asi půl dne.“

7. Nevolníci z Biháru (Indie)

7. Nevolníci z Biháru (Indie)

„Bihár je nejchudší indický stát. Pracoval jsem tu pro Rockefellerovu nadaci a fotil jsem příběh nevolníka, který pracuje pro svého pána v opravdu těžkých středověkých podmínkách.

Ten muž se k tomu ještě zadlužil – půjčil si od svého pána peníze na operaci své těžce nemocné ženy. Ty peníze by splácel ještě jeho syn. A operace té ženě stejně nepomohla. Vlastníci půdy v Biháru dávají nevolníkům jen naturálie, aby zůstali připoutaní k půdě, aby neměli vzdělání. Bráhmani, příslušníci nejvyšší kasty, jim chodí beztrestně znásilňovat ženy. Nevolníci nemají naprosto žádná práva.

Proto tvář té ženy na fotce jakoby neexistuje – stejně jako neexistujou její práva, je nikdo. Kráva má mnohem větší hodnotu než ona. Myslím, že se tam něco díky Rockefellerově nadaci změnilo. Na základě těch fotek se pak rozjely programy na podporu tamních nevolníků. Já se na to nemohl dívat a tu rodinu, u které jsem žil a fotil ji, jsem z nevolnictví vykoupil.

To téma bezpráví mne hodně poznamenalo. Rozuměl jsem jim. Sám jsem byl s rodiči v bývalém Československu občan druhé kategorie…“

8. Kruté Haiti

8. Kruté Haiti

„Když tehdejší prezident Aristide v roce 2004 odešel do exilu, vypuklo krvavé povstání. Jak moc bylo kruté, dokazuje tahle fotka – protiaristidovské milice stáhly tomuhle přívrženci Aristida kůži z hlavy. Všichni byli pod drogama, bylo to hodně nebezpečné. Ten den, co jsem vyfotil tohle, zabili dva novináře. Vládla totální anarchie. Třeba banky si přivezly žoldáky z Libanonu na svou ochranu. V Bel Air (část Port-au-Prince, hlavního města) nás uvěznily gangy, střílelo se a my byli schovaní, aby nás nenašli. V baráku vedle ležel zraněný americký novinář. Jeho španělský kolega ho běžel vyfotit. Zabili ho a pak zabili i pár Haiťanů, kteří ho schovali. Někdy uděláš blbý rozhodnutí…

Po tomhle incidentu najednou všichni novináři na Haiti začali nosit neprůstřelný vesty. Tak jsem ji taky vytáhl. Bylo to už asi počtvrtý, co jsem fotil na Haiti. Poprvé to bylo někdy v sedmdesátých letech a fotil jsem tam baby v plavkách, to byl u moci ještě prezident Jean-Claude Duvalier zvaný Baby Doc. Tehdy tam existovalo letovisko Habitation Leclerc, kde se pilo šampaňský a jezdily tam hvězdy jako Jackie Kennedyová. Pak jsem na tom místě byl asi po deseti letech a celé letovisko bylo v troskách. Trosky jsou tam ostatně dodnes.“

9. To, co zbylo z Tutsiů (Rwanda)

9. To, co zbylo z Tutsiů (Rwanda)

„Tuhle fotku jsem udělal před kostelem, kde zabili asi tisícovku Tutsiů. Nejdřív jim vzali úplně všechno, co měli, a pak je mačetama ubili k smrti. Do Rwandy jsem přijel s tutsijskou armádou z Ugandy těsně po genocidě v roce 1994.

Fotil jsem tam měsíc a pak jsem šel do Zairu (dnešní Demokratická republika Kongo) do uprchlických táborů. Tenkrát se mi narodil první syn a tak nějak víc jsem cítil s dětmi. Viděl jsem tam děti, které třeba celou noc ležely vedle mrtvol svých rodičů. Viděl jsem kluka, co přežil tři dny pod mrtvolami své mámy a táty. V životě jsem neviděl tolik mrtvých. Když sis chtěl udělat oběd, musel sis najít nějaký místo, kde se to dalo sníst.

Jídlo nebylo, ale já měl kamarádku Francouzku, která fasovala jídlo od Francouzů, to mi občas dala. Někdy byl dokonce i coque au vin (kohout na víně)! Já radši vždycky šel s jídlem k těm mrtvým, to bylo lepší než vedle umírajících. Nakonec jsem z toho dostal nějakou chorobu, nevím co, ale strašně jsem kašlal. Musíš vědět, jak tyhle hrůtzy fotit, aby ses nepozvracel, dát si šátek přes hubu… Mrtvoly se tam válely všude, pomáhá trochu taková ta clona, že se na tu hrůzu díváš přes hledáček.

Ale musíš se nad tím trochu zamyslet, netřískat to dlouhým sklem jako agenturní fotografové, kteří přijedou, rychle to naflákají a rychle odešlou do agentur.“

10. Bývalí vrazi, teď utečenci (Zair, dnes Demokratická republika Kongo)

10. Bývalí vrazi, teď utečenci (Zair, dnes Demokratická republika Kongo)

„Hutuové, kterým se po genocidě ve Rwandě podařilo uprchnout do tehdejšího Zairu, se náhle stali uprchlíky v otřesných hygienických podmínkách. Umírali na infekce, všude byla cholera.

Ráno v táborech kolem Gomy vyhnali děti, kterým přes noc zemřeli rodiče, na silnici. Tam počkaly na náklaďáky UNICEF, které je svážely do sirotčinců. Bylo to to samý jako v Buchenwaldu nebo Mauthausenu – všude hromady mrtvol. Před cholerovými baráky byl chlor na dezinfekci bot. Chlorovým roztokem jsem si myl i ruce. Otíral jsem si je pak o kalhoty na zadku a když jsem přijel domů, koukám, že mám na prdeli dvě obtisknutý bílý ruce…“

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Fotoreportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články