Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Anna Kuchařová: Štěstí mezi nebem a zemí

annakucharova.jpg
Autor článku: Marie Frajtová, Čtvrtek, 14. května 2015
Autor fotografií: Alexander Platz
Při pohybu ve výškách zažívá stav, kterému se říká „flow“. Je to moment stoprocentního soustředění, kdy se každý pohyb zdá v dokonalé harmonii s okolím, s přírodou a nebem, které je na dosah. Mladá architektka a průkopnice highliningu Anna Kuchařová ale tvrdí, že mnohem častěji si na „lajně“ připadá jako úplná nula.

Když mi šéfredaktorka posílala tip na rozhovor s vámi, napsala: „Pořádně si ji progoogluj, budeš zírat.“ No a já zírala! Můžete vysvětlit, čím se vlastně zabýváte?

Jsem highlinerka, chodím po popruhu upevněném ve výšce. Je široký dva a půl centimetru a může být upevněný v přírodě i ve městě. Nejdřív se trénuje nízko nad zemí, a koho to baví, může pokračovat chůzí ve výšce. Systém je bezpečný, používáme dvojitou lajnu a jištění. Dřív jsem se věnovala horolezení, jsem na pohyb ve výškách zvyklá.

Co vás na lajně fascinuje? Adrenalin?

Ten je druhotný. To nejzajímavější, co na lajně zažijete, je, že vše záleží jen na vás. To, co se stane, držíte naprosto ve svých rukou. Když vidíte někoho, kdo jde sólo, tak se neklepe, ale jde úplně klidně, vyrovnaně, každý jeho pohyb má svůj smysl. Reálná hrozba nebezpečí dokáže člověka dostat do stavu totální koncentrace.

Šla vám chůze na lajně hned?

Vůbec! Úplně poprvé jsem si na lajnu stoupla v roce 2008 na horolezeckém výletě ve Francii. Měli jsme tam nataženou lajnu o odpočinkovém dni u vody a všichni ji do večera v pohodě přešli. Kromě mě a jednoho kamaráda. Paradoxně dneska oba chodíme jako highlineři. Dva roky jsem se vymlouvala, že to není nic pro mě, ale pak jsem potkala přítele Kubu, který je highliner. Tehdy za ním navíc přijela nejlepší světová highlinerka Faith z USA a já s nimi strávila neuvěřitelný večer, kdy si vyprávěli, co všechno jim highline přináší.

Dnes chodíte i v několikaset­metrové výšce, vzpírá se tomu tělo?

To jo, je to proti všem reflexům. Pro mozek je to hrozně namáhavé, člověk se v takovém prostředí přirozeně vůbec nepohybuje. Ve chvíli, kdy uděláte pár kroků, si začnete zvykat. A s každým dalším krokem to jde líp.

Musíte přemáhat strach z výšek?

To taky. Když jsem viděla svoji první highline, tak jsem se roztřásla jen z představy, že ji budu muset přejít. Nebyla přitom nijak vysoko, asi dvacet metrů, ale jak jsem uviděla ten volný prostor pod ní, zatočila se mi z toho hlava.

Anna Kuchařová: Štěstí mezi nebem a zemí

Dneska už se to nestává?

Někdy jo, třeba uprostřed lajny. Najednou mi hlavou proletí myšlenky: „To přece není normální, takhle viset ve vzduchu!“ Musím je okamžitě vypudit, jinak by mě paralyzovaly. Někdy člověka rozhodí i myšlenka: „Hurá, už jsem skoro na konci!“

Když spadnete, vyšvihnete se zpátky?

Důležité je chytit lajnu v letu, je to šetrnější pro mě i pro lajnu. A samozřejmě se snáz dostanete zpátky, než když sletíte a visíte na laně metr a půl pod lajnou. Ale i tak se dá vyškrábat zpátky, jen je to trochu náročnější.

Které národy nejvíc chodí na lajně?

Záleží na disciplíně, protože se to odvíjí od podmínek té či oné země. Třeba v Česku se hodně dělá longline, to je i několik desítek metrů dlouhá lajna, která se dá snadno natáhnout třeba někde v parku. Na špičce jsme také s highline, na stejné úrovni jsou Francouzi, Američané, Němci, Poláci, začínají chodit taky Rakušané a nově Španělé. Docela se to rozjelo.

Máte společné vlastnosti?

Myslím, že highline vychovává člověka k pokoře a vnitřnímu klidu. Je rozdíl mezi lidmi, co právě začali, a těmi, kteří se tomu věnují několik let.

Evidentně nejde o pokořování rekordů.

Naopak, člověk pokořuje jen sám sebe a nejčastěji se na lajně cítí jako úplná nula, což je podle mě docela zdravý. Musíte čelit všemu, co ve vás je, nelze si nic nalhávat. Lajna je jednoduchá šňůra, která visí ve vzduchu a klepe se podle toho, jakou tenzi v sobě člověk má. Každé napětí se okamžitě přenáší.

Jak vás chůze po lajně změnila?

No, já jsem hodně sebevědomá, cílevědomá a akční. Někdy na sebe mám příliš vysoké nároky. Což ale způsobuje to napětí, o kterém jsem mluvila. A to je na lajně naprosto nežádoucí. Ze začátku jsem byla soutěživá, v roce 2012 jsem udělala evropský rekord 42 metrů na highlinu, sledovala jsem ostatní highlinerky a cítila na sobě obrovský tlak. Ale řekla jsem si, že tohle fakt cítit nechci. Dva roky jsem to v sobě měnila. Na podzimním setkání v Itálii Vítr je pro highlinera nepřítel, mlha je hned na druhém místě. (Francie) na Monte Piano byla hromada holek, které chodí podobné věci, a já z toho měla ohromnou radost.

Stíháte se kochat přírodou, když přecházíte lajnu?

Když je to hodně těžké, většinou se soustředím na jeden bod na konci a jdu za ním. Ale když je někde kratší jednodušší lajna a můžu ji jít víckrát, tak jo. To je na highliningu taky zajímavé: sice očima vnímáte ten jeden bod v dálce, ale orientujete se i dalšími smysly. Mnohem víc mi zcitliví kůže, vnímám každý poryv větru, slyším zvuky – ptáky, les.

Co na vás v té výšce ptáci říkají?

No diví se! Ve Francii jsme chodili ve skalách, kde byla natažena spousta lajn. Mezi námi létali supi a zvědavě si nás prohlíželi.

Anna Kuchařová: Štěstí mezi nebem a zemí

Jak komplikuje chůzi vítr?

Vítr je vůbec nejobtížnější přírodní překážka. Déšť tolik nevadí, ale vítr vás může znenadání skopnout z lajny. Taky víc slzíte a nevidíte na cestu.

Na videu z Islandu zase kráčíte v husté mlze.

Mlha je taky blbá. Není vidět na konec a nelze se orientovat v prostoru. Snadno ztratíte rovnováhu.

Zatímco na Islandu jste podnikali cosi jako „prvovýstupy“, v Americe jste chodili po klasických místech.

Do Ameriky jsme jeli na dva a půl měsíce s vidinou chodit po lajnách, pro které už jsou tam navrtané nýty, takže máte o starost míň. Nejdřív jsme se v Kalifornii perfektně rozchodili ve velkých výškách a pak jsme jeli do Yosemitského národního parku. Přešli jsme si všechny nejklasičtější lajny a pokračovali jsme do Utahu, kde je sice spousta super lajn, ale pomalu už začínala zima a chytli jsme hodně špatné počasí. Vrátili jsme se do Kalifornie do parku Joshua Three, takové magické pouště.

Jaký je váš nejsilnější zážitek z lajny?

Mám dva. První z roku 2012, kdy jsem šla v Českém ráji lajnu Šangrila. Vede mezi dvěma krásnými pískovcovými věžemi ve výšce 45 metrů, ale působí vyšší, protože je v otevřené krajině, je odtamtud vidět Ještěd, nádhera. Tehdy jsem se propadla do zvláštního stavu transu. Když jsem to pak probírala s jednou psycholožkou, říkala mi, že se to stává, když se člověk musí opravdu ukrutně snažit, aby zvládl něco, co je nad jeho možnosti; znají to třeba maratonští běžci. Tělo funguje automaticky a psychika se úplně odpoutá. Když jsem se na sebe dívala na videozáznamu, bylo vidět, že se šíleně klepu a křičím, ale přitom jsem uvnitř cítila něco úplně jiného. Napojení na přírodu, okolní svět, splynutí. Zajímavý prožitek absolutní jednoty.

A ten druhý zážitek?

To bylo v Americe, na lajně, která je docela jednoduchá, ale měla pro mě velký význam, protože je to vůbec první skalní lajna na světě. Viděla jsem video, jak to přecházeli zakladatelé highliningu v šílených podmínkách v roce 1985. Visí v osmdesáti metrech, ale výhled máte osm set metrů do údolí. Než jsem vyšla, seděla jsem dlouho u kotvení, koukala do té hloubky a říkala si: „Jo, teď se Na laně se prý moc nestíhá kochat přírodou… (Švýcarsko) chci bát! Chci do toho investovat totéž, co kdysi ti, kteří tady tu lajnu poprvé napínali.“ Rozhodla jsem se, že to přejdu na první pokus, a skvěle jsem si to užila.

Kam se chystáte teď?

V dubnu jedu do Francie na slacklinové setkání ve středisku Les Arcs v Alpách. Lajny si budeme napínat ve skalách, ke kterým dojedeme lanovkou, a večer pak pojedeme dolů na lyžích. To se moc těším. V létě mě čeká znovu Amerika, znovu Yosemity, jedeme s partou holek z různých zemí.

Do kolika let se dá tenhle sport provozovat?

Věkový průměr je tak pětadvacet třicet. Ale potkala jsem i pár lidí, kterým je pětačtyřicet i padesát, mají odrostlé děti a zkrátka je to baví. Dá se to dělat, dokud máte zdravé klouby. Přece jen těch seskoků a pádů je tam hodně.

Co vás na lajně baví ze všeho nejvíc?

To se v čase dost změnilo. Ze začátku to byla obrovská radost z toho, že jsem dokázala něco, o čem jsem si do té doby myslela, že to není možné. Pak jsem měla období, kdy jsem byla úplně nakopnutá a chtěla toho zažívat víc a víc. A teď je pro mě asi nejzásadnější odhodit strach a dát ze sebe vše. Když se to povede, tak zažívám splynutí. Stav, kterému se říká „flow“. To je okamžik, kdy se do nějaké činnosti propadnete natolik, že máte pocit, že každý váš pohyb je dokonalý a všechno je v harmonii. V tu chvíli nezáleží na výsledku. Ať to dopadne jakkoli, jsem šťastná.


Anna Kuchařová: Štěstí mezi nebem a zemí

Anna Kuchařová (27)

Se slacklinem začala v roce 2010 a dnes patří mezi nejlepší české i světové slacklinerky a highlinerky (highline je slackline napjatý ve výšce alespoň 10m, highliner je jištěn smycí, která vede od úvazku ke kruhu). Vystudovala architekturu a stavitelství na ČVUT. Je členkou EQB týmu a součástí G4G projektu (Girls for Girls).

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Rozhovory

Komentáře

Přečtěte si další podobné články