Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Anketa: Když ženy cestují samy

14-15cestovatelky.jpg
Autor článku: redakce, Středa, 10. června 2015
Autor fotografií: Archiv Lenky Klicperové
Návrat dvou Češek unesených před dvěma lety v Balúčistánu vyvolal u české veřejnosti řadu rozporuplných reakcí. Internetové diskuse jsou plné soudů ohledně cestování. Jenže těmi, kdo soudí, jsou většinou muži, kteří tyto končiny nikdy nenavštívili. Jakýsi podpůrný rámec jim dalo i vyjádření prezidenta republiky, jež se neslo v podobném duchu.

Jak to ale vidí samotné ženy, které mají zkušenosti z oblastí považovaných za rizikové? Přinášíme názory těch, které k tomu mají opravdu co říci.

NA STEJNÉ CESTĚ JAKO UNESENÉ ČEŠKY

Markéta Kutilová, novinářka a humanitární pracovnice

„V roce 2003 jsem podnikla stejnou cestu jako Antonie s Hanou. Také jsme měli ozbrojený doprovod. Jsem tedy zřejmě sluníčková holka, která měla více štěstí než rozumu? Určitě ne. Tato cesta byla jednou z nejvíce obohacujících v mém životě a formovala významně můj další život. Do muslimských zemí jezdím ráda. Muslimové jsou obecně velmi přátelští a pohostinní. Samozřejmostí je respekt k náboženství a kultuře. Halím se, i pokud jdu do muslimské vesnice v nemuslimské zemi. Nošení šátku je velmi pohodlné, člověk se ráno nemusí zabývat tím, co si vezme na sebe. Po roce života v Íránu jsem se halila ještě několik týdnů i zde v Česku, neboť jsem si bez šátku připadala jako nahá. Obecně ale muslimské země nedoporučuji ženám, které cestují zcela samy (nemyslím ve dvojici). Tyto společnosti jsou většinou více sexuálně frustrované a hrozí zde vyšší míra sexuálního či slovního obtěžování.“

Markéta Kutilová

V IRÁKU ČI GAZE

Jarmila Štuková, fotografka a novinářka

„Na základě svých mnohaletých zkušeností s cestováním do Iráku, Afghánistánu či Pásma Gazy nenacházím žádný dostatečně sofistikovaný důvod, proč by se ženy neměly vydávat do zemí, kde vládne islám. Sama se do zmiňovaných zemí ráda vracím. Lépe pak chápu souvislosti, rozšiřuji si vnímání. Setkala jsem se tu s odlišnou kulturou, mnoha zajímavými lidmi, nádhernou přírodou a nebývalou pohostinností. Tím samozřejmě nevybízím cestovatelky, aby bezmyšlenkovitě sedly k počítači a jaly se kupovat letenku, aniž by si předtím zjistily veškeré dostupné informace, jak se v zemi chovat a jak respektovat její tradice a zvyky a kterým oblastem se raději vyhnout. Sama bych se například nevydala do Kábulu či Bagdádu na dovolenou.

Pokud nemáte vybudovanou síť prověřených kontaktů, riziko únosu je tu obrovské. Není možné se volně pohybovat po ulici a upřímně ani nechápu, co by ženu na takové cestě mohlo bavit. Ale to platí jak pro ženy cizinky, tak pro muže cizince. Naopak předtím, než vypukla válka s Islámským státem v Iráku, byl sever země velmi zajímavým místem k poznávání, s minimální kriminalitou, fantastickým jídlem a nebývalou pohostinností.

A musím přiznat, že jako žena jsem pociťovala spíše výhodu než opak. Výrok pana prezidenta mě velmi popudil a považuji ho za vrcholně nesolidární. A ve srovnání s jinými vysoce postavenými státníky z okolních zemí, kteří propuštěné občany vždy uvítali s otevřenou náručí, mi za něj bylo stydno. Jeho doporučení jakéhokoli charakteru tak pro mě nemají žádnou relevanci.“

Jarmila Štuková

POTÍŽE V INDII

Monika Jamborová, vedoucí mise Člověka v tísni v Iráku v letech 2011–2012

„Pracovně či turisticky jsem dlouhodobě pobývala v Iráku, Jordánsku, Sýrii i Libanonu a nikdy jsem neměla pocit, že to, že jsem žena, je zde handicapem, či dokonce rizikem. Někdy tomu bylo spíš naopak – v těchto zemích jsou totiž garanty bezpečnosti žen a dívek v rodině jejich bratři, bratranci či otec. To, že jsem byla v těchto zemích sama, tedy často vedlo k tomu, že vůči mně měli místní naopak tak trochu ‚ochranitelské‘ sklony. Například naši sousedé v Iráku brali naši bezpečnost velmi vážně, sledovali, zda se někdo nepotuluje kolem našeho domu, nabízeli pomoc apod.

Ze stejných důvodů nicméně může dojít v těchto zemích k sexuálnímu obtěžování osamocených žen cizinek. Toto nebezpečí se však dá minimalizovat vhodným chováním a odpovídajícím oblečením. Osobně jsem se s ním za můj dvouletý pobyt v Iráku takřka nesetkala. Daleko větší potíže jsem měla během svého pobytu v Indii (včetně fyzického napadání), která je paradoxně považována z tohoto pohledu za bezproblémovou destinaci.“

Monika Jamborová

KDO KŘIČÍ NEJVÍC?

Olga Šilhová, dokumentaristka

„Nebudu rozhodně tvrdit, že cesta přes Balúčistán je bez rizika. A nebudu tvrdit ani to, že pohyb v současném muslimském světě, ve kterém se to pořádně mele, je zcela bezpečný. Vadí mi ale paušalizace celé věci, pramenící z neznalosti poměrů v té které zemi, a také zjevný genderový podtext, který je podle všeho alfou a omegou tohoto případu. Nazývat dvě cestující mladé ženy Hančou a Tončou mi samo o sobě připadá urážlivé a předem pasující obě dívky na husičky, které nevěděly, co činí. Opakovat, že podle všech dostupných informací pouze zvolily cestu, po které před nimi projeli mnozí další (včetně žen), a že pro svou bezpečnost v dané chvíli udělaly vše, co mohly, je nošením dříví do lesa. S nečekanou hysterií kolem tohoto případu jsem se setkala hned po jejich únosu. A z některých výroků mi bylo opravdu fyzicky zle.

S kolegyněmi, se kterými pravidelně cestujeme do podobných oblastí, jsme pak byly osloveny, abychom se na toto téma vyjádřily v rámci jedné z besed. Přiznám se, že jsem si v tu chvíli připadala také jako ohrožený druh.

Nečekaně jsem se totiž ocitla v situaci, kdy jsem byla, coby žena cestující často bez mužů, nucena se obhajovat. Věřte, že jsem to nebrala na lehkou váhu, a poctivě znovu zvažovala všechna pro a proti. Nakonec jsem ale opět dospěla k tomu, že by mi za dané situace byli všichni chrabří muži proti namířeným kalašnikovům stejně k ničemu. Nemáte ale pocit, že je na této vynucené defenzivě samo o sobě něco špatně? Na besedě jsem čekala těžkou konfrontaci, ale opak byl pravdou. Lidé se spíše zajímali o osud obou mladých žen a upřímně s nimi soucítili. Tento postoj mi dává naději, že nejsme jen národem nenávistných křiklounů. Je to podobné jako s nedávným blázincem kolem průjezdu amerického vojenského konvoje naším územím. Z reakcí různých anonymů na sociálních sítích to totiž na první pohled vypadalo, že tu vypukne přinejmenším protiamerické povstání. Ten, kdo křičí, zkrátka bývá nejvíce slyšet. Nenechme se tím otrávit a buďme samostatně myslícími bytostmi, a především lidmi. Hano a Antonie, vítejte doma!“

Olga Šilhová

FAKTOR ŠTĚSTÍ

Lenka Klicperová, šéfredaktorka Lidé a Země

„Hodně mi po celé ty dva roky, kdy byly naše turistky v zajetí, vadily příšerné diskuse pod články na internetu. Zajetí dvou mladých žen vyvolávalo vlnu negativních emocí, jakou rozhodně nevzbudil únos Čecha – muže v Libyi. To mi přijde opravdu nefér. Nebezpečí jsou v těchto zemích naprosto stejná pro muže i pro ženy. Je třeba si cestu dobře rozmyslet a neriskovat zbytečně, ale není rozdíl mezi dvěma ženami v Afghánistánu a dvěma muži – rozhodně ne z hlediska rizika únosu či zabití. Můžete udělat sebelepší opatření, mít skvělé kontakty na místě – to všechno může snížit míru rizika. Pak je tu ale stále faktor štěstí – které prostě máte, nebo nemáte. Když už se na vás vrhá banda únosců – ať už teroristů, nebo kriminálníků –, je úplně fuk, jestli jste žena, či muž, nenaděláte nic. Riziko ale zdaleka nehrozí jen v zemích, které vyvolávají představu hrůz – Afghánistánu, Pákistánu, Kongu, Jemenu… Vlivem radikálního islámu a jeho infiltrace prakticky do všech koutů světa jsme nyní ohroženi všude. Nebudeme tedy cestovat nikam? Je to skutečně řešení? Věřím, že máme stále ještě svobodu a můžeme se sami rozhodovat, zda někam pojedeme, či nikoli. Pokud se někde v zahraničí dostaneme do problémů, je povinností státu postarat se o každého svého občana v nouzi. Od toho stát prostě je.

Nedá se na to samozřejmě spoléhat, ale číst v diskusích, že když se dívky dostaly vlastní vinou do problémů, máme je tam nechat…? Z takových lidí je mi zle. Vlastní vinou se do problémů dostane i motorkář, který jede 190 po dálnici a vybourá se. Necháme ho zemřít? Na případech unesených (nejen Čechů) je strašné nikoli to, že někam jeli, ale to, že jsme dopustili, aby se svět zradikalizoval takovým způsobem, že rizika únosu jsou značná nejen v Afghánistánu nebo Pákistánu.“

Lenka Klicperová

TLESKÁM ODVÁŽNÝM

Líba Taylor, fotografka

„Jsem myslím už hodně zkušená a procestovala jsem toho hodně, takže s jistotou mohu potvrdit, že cestování dnes není, co bývalo. V 70. letech byl svět relativně klidný, turistů bylo málo a vietnamská válka právě skončila. V Íránu jsem v roce 1974 chodidla v takových minišatech, že se toho dnes sama hrozím.

Ale problém to nebyl – muži sice zírali, ovšem úplně stejně zírali i v Itálii, Španělsku a Portugalsku, přičemž v těchto evropských zemích se ještě snažili ‚si sáhnout‘.

Profese fotografa a novináře vás pošle do různých koutů světa, některé země jsou bezpečnější než jiné. Ale většinou jsou to země, které mají problémy, a člověk pak spoléhá na místní lidi a průvodce, kteří se vyznají, mluví místním jazykem, mají možnost získat informace o bezpečnosti toho či onoho místa. Je to stejné pro evropské (bílé) muže i ženy, cizince, kteří se nemohou úplně ztratit v davu, protože nemluví jejich řečí, jinak se oblékají a chovají. Muslimské země nejsou bezpečnější nebo nebezpečnější než nemuslimské. Jen jsou dnes někteří muslimové radikálnější než dříve, stačí jeden blázen a je úplně jedno, jestli cestovatel je cizinec, muž nebo žena, novinář nebo humanitární pracovník či turista. Je důležité si ověřit, která země a který úsek cesty je bezpečný nebo nebezpečný, a podle toho se rozhodovat.

Pravda je, že náhoda je blbec, ale náhoda je blbec všude na světě, i v relativně bezpečné Evropě a USA. Z domu v Praze vycházím na vlastní nebezpečí a vím, že za rohem mě může přejet tramvaj. Unesených žen je mi líto, byl to určitě výlet, o kterém dlouho snily a který naštěstí při všem tom neštěstí skončil šťastně.

Doufám, že je to neodradí od dalších dobrodružství, protože poznávat svět v tom dobrém i špatném je nejlepší škola života. Nesmíme také zapomínat, že cizinec jede do země z mnoha důvodů dobrovolně, na rozdíl od lidí, kteří se tam narodili a nemají jinou možnost. A v mnoha muslimských zemích lidé prožívají útoky, bombardování a smrt blízkých každý den a já tleskám každému, kdo je odjinud a chce tyto země vidět na vlastní oči. A přivézt o tom svědectví do té naší malé knedlíkové kotliny.

Pane prezidente, když o dvou našich unesených spoluobčankách nemůžete říct po dvou letech v zajetí nic pěkného a povzbudivého, měl byste raději mlčet. Kdyby nebylo zvědavých a odvážných, nikdy by nebyla objevena Amerika. A kdyby se Amerika objevovala dnes, bylo by v partě průzkumníků určitě hodně žen. Zvědavých a velkých duchem…“

Líba Taylor

CESTOVATELKY JSOU PŘIPRAVENĚJŠÍ

Veronika Jemelíková, Člověk v tísni, Irák

„My lidé máme často tendenci cokoli odlišného nebo neznámého automaticky dávat do škatulky ‚nebezpečné‘ a zakládat svá přesvědčení na domněnkách a názorech ostatních lidí spíše než na vlastních zkušenostech. Jsem žena a cestuji a žiji v zemích, které by spousta lidí označila za nebezpečné, rizikové, za válečnou zónu… Realita na místě je ale v mnoha případech na hony vzdálená obrazu, který nám malují média. Ženy, stejně jako muži, mají tisíckrát větší pravděpodobnost zranit se nebo zemřít při dopravní nehodě ve svém vlastním městě než v důsledku útoku nebo únosu v ‚nebezpečných zemích‘. Ano, ženy musí o své bezpečnosti přemýšlet víc než muži, protože nebezpečí na ně číhá na mnoha místech, často i v jejich vlastních domovech. Proto jsou také ženy cestovatelky mnohem opatrnější a připravenější. Někdy ale ani příprava a opatrnost nepomáhají a v těchto případech, zvlášť pokud se ocitnete na druhé straně hlavně zbraně, je naprosto jedno, jestli jste muž, anebo žena.“

Veronika Jemelíková
Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Zkrátka

Komentáře

Přečtěte si další podobné články