Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Andské ledovce tají: Hrozba pro původní komunity

18-2.jpg
Autor článku: Tereza Inková, Pátek, 10. prosince 2010
Autor fotografií: Vladimír Inek
V peruánských Andách leží téměř veškerá zásoba tropických ledovců naší planety. V posledních letech však jejich plocha povážlivě ubývá. Jaké překvapivé dopady to má na zdejší komunity indiánů?

Každý rok začátkem června se vydává dav tisíců domorodých poutníků do údolí Sinakara v Peru k úpatí majestátní hory Ausangate. Ve výšce 4800 metrů nad mořem slaví společně jeden z největších původních duchovních svátků And, festival na počest Taitacha Qoyllur Rit’i neboli Pána bělostného sněhu. Obyvatelé zde vzdávají poctu tanci, zpěvy, modlitbami a oběťmi duchovním strážcům hor – Apuům. Těmito rituály se snaží naklonit si božstva, zajistit si jejich přízeň během nadcházející sezony a zaručit si tak jistotu úrody a možnost přežití v drsných podmínkách peruánských And. O vyvrcholení obřadu se donedávna staralo pár vyvolených mužů, kteří z ledovce vysekali několik velkých kvádrů ledu a poté je vlekli níže do údolí, následováni ostatními poutníky.

Tento vrcholný bod obřadu je však nyní zakázán. Původní komunity totiž hledí se strachem v očích na ledovec, který jim postupně mizí před očima. Právě původní zemědělské a pastevecké komunity žijící v andském regionu, kde je soustředěno zhruba 99 procent veškerých tropických ledovců naší planety, pocítí nejtíživěji každý úbytek ledovcové plochy, protože se tím zásadně ohrozí jejich hlavní a ve většině případů i jediný zdroj obživy. Uznávaný francouzský glaciolog Bernard Francou, zabývající se studiem andských ledovců více než dvacet let, potvrzuje fakt, že tropy budou hned po pólech oblastí, na niž dopadnou důsledky klimatických změn nejtíživěji.

Zemědělské komunity

„Úroda brambor nedosahuje takových výnosů jako před lety. Vždy jsme přebytky prodávali na trhu v nedalekém městě Santa Teresa a takto si přilepšovali. Nyní nám zbývá velmi málo,“ říká indiánská dívka z vesnice Totora. Problém snižování výnosů pociťuje většina horských vesnic v regionu. Místní obyvatelé si všímají zvyšujících se teplot a změn skladby srážek (s tendencí k méně častým, avšak prudkým a přívalovým). Sněžná čára se posouvá do vyšších poloh a zmenšuje se oblast pro druhy adaptované na nejchladnější klimatickou zónu. Tato skutečnost ovlivňuje produktivní kapacitu některých odrůd a může způsobit ztrátu jejich přirozeného prostředí a genetické různorodosti.

Vzrůstající teploty snižují místní biodiverzitu také tím, že dovolují vstoupit bakteriím a plísním do oblastí, kde byl dříve jejich výskyt nemožný. Takovým příkladem je sněť bramborová (Phytophthora infestans), onemocnění, které se dříve vyskytovalo pouze v nadmořských výškách do 3800 metrů. Nyní však tuto hranici překonává a způsobuje intenzivnější používání pesticidů, které ovšem mají neblahý dopad na lidské zdraví. Před těmito komunitami leží zásadní úkol pokusit se vyšlechtit takové odrůdy, jež by reflektovaly nové přírodní podmínky a odolaly měnícímu se klimatu. Místní farmář z vesnice Chawaytire nedaleko Pisaqu vysvětluje: „My, indiáni Kečuové, máme pevné citové pouto k původním odrůdám brambor.

Umíme číst z jejich květů, listů, hlíz. Umíme číst půdu, víme, jak plodiny reagují na poryvy větru.“ Jejich tradiční znalosti, ústně předávané po generace, by v tomto novém procesu adaptace měly sehrát významnou roli. Postupné oteplování bude mít velmi pravděpodobně za následek posun polí do vyšších poloh až na hranici 4300 metrů nad mořem, která donedávna platila jako nejzazší limit pro pěstování. Zde však bude docházet ke střetům s komunitami pasteveckými.

Pastevecké komunity

Místní pastevci, sídlící nejblíže posvátným andským vrcholům, zažili důsledky změny klimatu jako první a v budoucnosti je pocítí ještě palčivěji. Již nyní sledují s obavami zmenšující se vydatnost toků, které mají zavlažovat pastviny. Vědci předpovídají, že absence říčních toků na několik měsíců v roce bude do budoucna znamenat zánik možnosti celoročního chovu alpak v určitých oblastech. Jakmile toky vyschnou, jen těžko se budou hledat alternativy k migraci pastevců.

Pastevci komunity Phinaya, ležící v nadmořské výšce kolem 4800 metrů na úpatí pásma Cordillery Vilcanoty, také pozorují změny v ledovcové ploše rok od roku na vlastní oči. Starší žena, pasoucí početné stádo alpak, ukazuje na velkou přírodní nádrž stojaté vody: „Před nedávnem zde proud tekl po celý rok. Stojatá voda se rychleji zahřeje a mohou se v ní množit parazité, kteří se pak přenášejí na alpaky a lamy.“ Lidé mají starost o svá stáda – zvířata se jim zdají hubenější a tím také náchylnější k chorobám.

Rodina z vesnice Maizal, Cordillera Vilcabamba.

Nevídaný úbytek ledovců vyvolává mezi těmito lidmi úvahy o nadpřirozeném světě. Mnozí ho dávají do souvislosti se smutkem duchů hor nad nedostatkem lidského respektu k matce Zemi a přírodě. Situace pro tyto pastevecké komunity se do budoucna nejeví nijak nadějně. I když zde obyvatelé pobudou v deštivém období a poté se přesunou za pastvou se svými zvířaty do nižších poloh, vždy budou narážet na již ustavené komunity, které stejně jako oni čelí obtížím v souvislosti s úbytkem zdrojů vody, což může vyústit opět v konflikty.

Výzva do budoucna

Budoucnost ukáže, zda kečuánské komunity budou schopny čelit tak velkému tlaku, jaký s sebou přinesou důsledky globální změny klimatu. Jejich největší výhodou bude bezpochyby výborná znalost místního prostředí, tradiční znalosti, vycházející ze staletých zkušeností jejich předků a také dokonalé a citlivé sepjetí s přírodou. Situace se však jeví natolik závažně, že bude nezbytné do tohoto boje na cestě za účinnými adaptačními opatřeními zapojit kromě domorodých komunit také zástupce neziskových organizací, místní samosprávy, ale také centrální vládu Peru.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články