Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Amazonka na nejstarších mapách

58-4.jpg
Autor článku: Kamila Šimková-Broulová, Středa, 18. Srpen 2010
Autor fotografií: Vladimír Šimek
Jen málo míst na americkém kontinentě bylo navzdory své důležitosti přesně zmapováno tak pozdě jako Amazonka. Od první zprávy o existenci veletoku až k první mapě považované za jeho přesný obraz uplynulo bezmála dvě stě let a detailní kartografické znázornění rozsáhlého povodí Amazonky od pramenů v jižním Peru po deltovité ústí dokonce patří až do závěrečné etapy mapování Země.

Evropa na počátku 15. století čelila velkému problému. Nově objevená místa bylo potřeba nejen procestovat a detailně prostudovat, ale i geograficky znázornit. To vše s úrovní znalostí kartografie zděděnou z dob minulých a obohacenou o výsledky získané novými měřicími přístroji. První instituce, jež měly za úkol spravovat kartografické práce v zámoří, byly sevillská Casa de Contratación a Casa de India se sídlem v Lisabonu. Všichni účastníci expedic byli povinni nahlásit chyby a všechny odchylky na mapách, jimiž byli na cestu vybaveni. První mapy Ameriky vznikaly téměř výhradně zásluhou lodivodů prvních objevitelských expedic.

Portugalská mapa světa z roku 1502, na které je vyznačena demarkační linie vycházející ze smlouvy uzavřené v Tordesillas.

Byli to například Juan de la Cosa, kormidelník na lodi Santa María při první Kolumbově výpravě, či bratři Faleirové, kteří připravovali s Nuněm Garcíou de Toreno mapy pro Magalhčesovu výpravu. Na základě informací Ameriga Vespucciho, který poprvé popsal Amazonku jako „moře“ sladké vody, zobrazuje Waldsemüller roku 1507 ústí tohoto toku na vůbec nejstarší tištěné mapě světa s názvem „America“ a potvrzuje tak existenci mimořádně velké řeky. Amazonka je na ní vykreslena v podobě prodlouženého ústí pod názvem Rio Grande. Námořníci, kteří se pak odvážili proniknout k tajemné řece, podávali fantastické zprávy o jejím vnitrozemí a dali tak vzniknout kuriózním mapám. Bezmezná touha hledat a nalézat zlato na novém území pak byla příčinou i prvního splutí Amazonky Evropany. Mužem, který odvážnou plavbu uskutečnil, byl v polovině 16. století guvernér z Guayaquilu Francisco de Orellana.

Za leskem zlata

Roku 1539 jmenoval dobyvatel „zlaté“ říše Inků Francisco Pizarro svého bratra Gonzala guvernérem Quita a výslovně mu nařídil, ať prozkoumá oblasti na východě a podmaní si je. Právě odtud totiž přicházely zvěsti o bájném El Doradu, podivné bytosti, co se prý den co den odívá do zlatého prachu. Chorobná touha obou bratrů po bohatství vedla k zorganizování velkolepé výpravy. Gonzalo Pizarro měl dobýt zemi zlata. Když však dvousetčlenná armáda překročila Andy a pronikla do tropické pralesní nížiny, očekával ji pomalý konec.

Při všech obrovských výdajích, jež si příprava expedice vyžádala, totiž Španělé zapomněli na svého největšího nepřítele – divokou přírodu. Nebyli schopni překonat tak náhlou změnu klimatických podmínek a horečky zanedlouho ochromily většinu členů Pizarrovy posádky. Tropické nemoci a hlad nakonec znemožnily další postup, a tak Pizarro vybral jednoho ze svých mužů, aby pokračoval po proudu řeky Napo a přivezl pro ostatní potraviny.

Jižní Amerika na mapě světa z roku 1500 od Juana de la Cosa (1460-1509), kormidelníka na lodi Santa María při první Kolumbově výpravě.

Psal se prosinec roku 1541 a pověřeným kapitánem se stal právě Francisco de Orellana. S šedesáti muži se záhy vydal na cestu dolů, do neznáma. Kronikář „objevení Amazonky“, dominikánský páter Gaspar de Carvajal, ve svých zápiscích popisuje dramatickou situaci výpravy: „I když jsme se chtěli vrátit zpět na horní tok řeky, nebylo to možné vzhledem k silnému proudu. Pokoušet štěstí cestou po souši bylo též nemožné, protože jsme byli ve značném nebezpečí smrti kvůli velkému hladu, jímž jsme trpěli. Tak jsme se stále radili, co máme dělat, rozmlouvali o našem zármutku a potížích.

Nakonec jsme se dohodli, že ze dvou špatných možností zvolíme tu, která se kapitánovi i všem ostatním zdála nadějnější -pokračovat po řece dál.“ V únoru roku 1542 je proud řeky Napo přivedl až k oné obrovské řece „oplývající rybami a dalším bohatstvím“, kterou dosud znali jen z vyprávění domorodců. Ještě šest dalších měsíců naplněných nesčetnými útrapami je pak unášel mohutný vodní proud, než konečně zahlédli vlny Atlantiku. Francisco de Orellana dal jako první řece jméno – Amazonka podle bojovného kmene žen známých z řecké mytologie. A i když přinesla jeho cesta první pravdivou zprávu o veletoku, mýtus o něm v lidech přetrvával a přiváděl na jeho hladinu další objevitelské výpravy.

Umělecká díla

Existují tři mapy, které spolu soupeří o prvenství v zobrazení veletoku již pod názvem Amazonka. Jedná se o dílo Nicolase Desliense, kartografické zobrazení řeky Pedra Mediny a o mapu Sebastiana Cabota z poloviny 16. století. Rozvoj kartografie byl však v té době příliš pomalý, omezený zejména komplikacemi při určování zeměpisné délky. Španělský král Filip II. nabídl dokonce odměnu 6000 dukátů tomu, kdo tento problém vyřeší. Všechny výsledky však byly nepřesné, a tak se ještě během 17. století zeměměřiči s tímto problémem potýkali. Amazonka mívala na mapách dokonce i severojižní orientaci, dlouhou dobu se předpokládalo, že zde není pouze jedna řeka, nýbrž dva souběžné toky a často měla „hadovitý“ tvar.

Mapa francouzského vědce Charles Marie de La Condamine (1701-1774) z let 1743-1744. Do svého zobrazení Amazonky zakreslil La Condamine pro porovnání také výsledek práce P. Fritze.

Amazonka v tomto pojetí připomíná tělo obří anakondy a mýty opředený pohled na řeku dokládají i naivní ilustrace v podobě hrůzostrašných tvorů či kanibalských orgií divokých indiánů. Hadovitý tok Amazonky a západní pobřeží Jižní Ameriky z té doby jsou znázorněny například na pergamenové portulánové mapě Sancha Gutiérreze z poloviny 16. století, která už zohledňuje splutí Amazonky Orellanou.

Od druhé poloviny 16. století se ale poněkud mění poslání map. Stále větší důraz je kladen na dekorativní účel a mnohé mapy té doby tak měly více hodnotu estetickou než navigační, která by vypovídala o skutečné podobě amazonského veletoku. Důkazem mohou být zejména nádherně ilustrovaná rukopisná díla Diega Homena z roku 1558, Bartolomého Olivese de Mallorca (1562) či Joana Martinese datované rokem 1582, který Amazonku dokonce ještě nazývá Orellanovou řekou.

Ve znamení kříže

Ačkoli evangelizace domorodých obyvatel byla důležitým předpokladem i motivací už od samého počátku konkvisty v Novém světě, obracet na křesťanskou víru se důsledně započalo až s příchodem prvních misionářů. Po dominikánech, františkánech a augustiniánech přicházejí do Nového světa také jezuité. Ti velice brzy, snad díky vojenské disciplíně uvnitř řádu, převzali rozhodující úlohu při christianizaci a výchově indiánů.

 Mapa Samuela Fritze z roku 1689 zobrazuje území Omaguů.

Kromě toho vynikali znalostmi v mnoha vědních oborech. Zásluha vzdělaných členů Tovaryšstva Ježíšova na rozvoji řady vědních disciplín je tak v celé Latinské Americe mimořádná. Součástí jejich nezbytných vědomostí byla i znalost geografická a kartografická. Misionáři tak byli nejen duchovními dobyvateli, ale zároveň také prvními průkopníky, kteří nový kontinent poznávali z hlediska zeměpisu a své poznatky museli umět zaznamenávat a popisovat.

Už necelých sto let po Orellanově plavbě se na Amazonku vydávají Portugalci, aby navzdory španělským nárokům obsadili území pro svého krále. S tímto rozkazem v říjnu roku 1637 vyplul z přístavu Pará v ústí Amazonky proti proudu Pedro Teixeira. Velkolepé plavby se zúčastnilo více než tisíc indiánů spolu s desítkami Evropanů. Při zpáteční cestě z Quita dostal svolení vstoupit na palubu a doplout s posádkou až do Pará i jezuitský misionář Cristóbal de Acuna. Jeho úkolem bylo cestu podrobně popsat a co nejvěrněji zachytit všechny zvláštnosti deštného pralesa, obyvatelstva, rostlin i živočichů obývajících břehy velké řeky.

Krátce po návratu se Acuna vydal do Evropy, aby králi a Radě Indií přednesl své poznatky. Na základě jeho svědectví pak roku 1656 vydal Nicolas Sanson d´Abbeville, zakladatel francouzské kartografické školy, mapu zohledňující nové poznatky. Přesto stále ukazuje Amazonku společně s Orinokem jako dvě velké souběžné řeky. Trvalo další půlstoletí, než světlo světa spatřila ona první přesná mapa tohoto veletoku misionáře Samuela Fritze. Fritz později usiloval o vydání své mapy tiskem. V roce 1704 byl jmenován superiorem španělských misií a o tři roky později se mu konečně podařilo spolubratry přesvědčit o prospěšnosti tohoto plánu. Jeho mapa tak byla konečně vydána tiskem v několika kopiích.

Tato tzv. Quitská mapa byla vytištěna v Quitu v roce 1707. Rytecké práce se ujal jezuita Juan de Narváez. Rozměry zmenšeniny původní Fritzovy mapy jsou 42x32 cm a byla věnována španělskému králi Filipu V.

Rytecké práce se ujal jezuita Juan de Narváez a vytvořil zmenšeninu původní Fritzovy mapy o rozměrech 42×32 cm. Několik výtisků bylo posláno do Evropy, jeden z nich přímo španělskému králi Filipovi V. do Madridu. Mapa se záhy stala podkladem pro nové verze vydané v Německu, Anglii a Francii. Ačkoli znamenala průlom v kartografii a v mnohém byla určující až do 20. století, vzniklo v průběhu 18. a 19. století ještě několik dalších významných zobrazení amazonského veletoku. Například v roce 1796 to byla podrobná rukopisná mapa španělského důstojníka Franciska Requeny. Zachycuje nejen převážnou část pevniny, ale téměř i všechny přítoky Amazonky již byly pojmenovány.

Moderní výzkum

Éru moderního výzkumu v Amazonii zahájil ve stejné době svou velkolepou cestou po Jižní Americe německý přírodovědec Alexandr von Humboldt. Výsledkem jsou nejen nové poznatky o tamní přírodě, ale i cenné kresby botanika a ilustrátora výpravy Aimého Bonplanda a řada mapových zobrazení. Na první mapy větších měřítek však museli geografové čekat další století. První topografická mapa 1:200 000 vyšla na počátku 20. století v Peru, pak v Německu a v roce 1916 v New Yorku v ještě podrobnějším rozlišení 1:125 000. Poslední etapa vývoje mapování povodí Amazonky trvající až do současnosti začala v 60. letech 20. století ruku v ruce s rozvojem leteckého a družicového snímkování.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články