Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Akce: Zachraňte Kačenu 2011

Bez-názvu-2.jpg
Autor článku: Dan Přibáň, Středa, 18. ledna 2012
Autor fotografií: Dan Přibáň
Už několik dní se snažíme projet Guyanou. Po cestě, která je touhle dobou oficiálně neprůjezdná, za volantem skoro šedesát let staré Tatry 805. Musíme ji dostat do přístavu a poslat domů. Měli jsme tu být před čtvrt rokem, v období sucha, a ne teď, když leje jako z konve a všechno je pod vodou. Jenže, člověk míní...

Tatra 805 řečená Kačena (při jízdě se totiž hrozně kymácí) projela s Petrem Kopečným od roku 1989 při různých expedicích celou Asii, Austrálii a Jižní Ameriku. Jejich posledním cílem byla výprava do Jižní Ameriky. V únoru 2011 vyjela Kačena z Buenos Aires přes Andy napříč světadílem do venezuelského přístavu Caracas, odkud měla plout domů. Všechno šlo hladce – až do poslední chvíle.

Auto zůstalo stát v Caracasu. Nezastavilo jej ani hluboké bahno, ani prudká stoupání hor, uvízlo v bažinách venezuelské byrokracie, na kterou je náhon na všechna kola krátký. Jako poslední opustil svoji čtyřkolovou archu její kapitán Petr Kopečný. Slíbili mu, že auto nalodí a pošlou za ním. Nestalo se… Po čtvrt roce bylo jasné, že se pro Kačenu bude muset „někdo“ vypravit a převézt ji do jiného přístavu. Tehdy jsme sestavili záchranný tým.

O dva týdny později jsme už přistávali v Caracasu a dva dny po příletu jsme Kačenu našli. Byla potlučená, rezavá a plesnivá. Den usilovné a mírně nechutné práce, seřízení, výměna toho nejnutnějšího, odplísnění toho, co nešlo vyhodit, zaburácení motoru, který z poškozeného výfuku nahnal do kabiny štiplavý dým, a mohli jsme vyjet domů. Před námi leželo něco přes 2500 kilometrů. Plán byl ujet začínajícímu období dešťů, pustit se dolů Venezuelou přes Orinoko do Brazílie, tam překročit hranice do Guyany a odsud jedinou možnou cestou, která je náročná i v období sucha, napříč celou Guyanou do Georgetownu. Do přístavu, v němž už na tatru čekal kontejner.

Období dešťů přišlo o trochu dříve a my už jen z kabiny Kačeny sledovali přibývající obrovské louže slévající se v jezírka. Cesty mizely pod hladinou.

Socialismus, nebo smrt!

Venezuela, to jsou otlučené americké bouráky ze 70. let, všudypřítomné obrazy Simona Bolívara, nádherná příroda, strmé kopce a otravné checkpointy, na nichž mladí vojáci s heslem „Socialismus, nebo smrt!“ nad hlavou berou svoji práci velmi vážně. Snažíme se ujet přes dva tisíce kilometrů v autě, jehož ovládání se od roku 1954 nezměnilo. V kabině řvoucí a neustále topící benzinový motor z Tatry 603 s nesynchro­nizovanou převodovkou, volant, pedály a pár pák pro připojení náhonu všech kol. Toť vše. Maximální rozumná rychlost 80 kilometrů v hodině po rovině, do kopce čtyřicet, někdy dvacet. K tomu pekelná spotřeba přes 20 litrů na silnici. Jinde problém ždímající peněženku, ve Venezuele drobnost, která vás nemusí trápit – sto litrů benzinu tu stojí dvacet korun, nafta polovinu.

Za sebou jsme nechali chudá důlní městečka, kde se po ránu tvoří dlouhé fronty u armádou hlídaných benzinek. Naplnit nádrž a hurá do Brazílie.Drápeme se mlhou do kopce, tři kilometry nad moře na pláně Velké savany -Grand Sabana. V silnici je občas díra tak dva krát dva metry a kolem jen prales a mlha. Nádherná divočina proťatá dokonalou silnicí. Ovšem už teď začíná pršet…

Potopená Brazílie

Za hranicemi Brazílie zmizela slušná silnice. Naštěstí se v největší zemi Jižní Ameriky chceme jen otočit k severu a hned překročit hranice do Guyany. Na rozdíl od Venezuely má totiž Brazílie s Guyanou hraniční přechod. Tady už je zcela jisté, že období dešťů neujedeme. Okolí silnice zaplavuje voda, zmizely v ní i okrajové čtvrti Boa Vista, města s mostem, přes který se můžeme vydat do Guyany. Ulice se mění v řeky, kruhové objezdy ve víry a tím vším s úsměvem proplouvají od hlavy k patě zmáčení Brazilci na skútrech. Taky jsme si zvykli. Až o pár set kilometrů dál poznáme, že tohle je teprve něco jako zkouška. Čeká nás totiž sedm set kilometrů zaplavenou Guyanou.

A je to tady!

Až si zase budu myslet, že u nás hodně prší, vzpomenu si na Guyanu. A až budu mít pocit, že máme hrozné silnice, vzpomenu si dvakrát. V Guyaně nás vítá cesta „rozstřílená“ nekonečnou řadou louží. Jak jsou hluboké, netušíme, dokud do nich nespadneme. Někdy mají pár centimetrů, jindy metr. Tatra úpí. Brodí se jámami, dostává rány do podvozku. Když se nemůžeme držet volantu, litujeme, že tohle auto nemá bezpečnostní pásy. Průměrná rychlost postupně padá pod deset kilometrů za hodinu. Asfaltovou cestu jsme viděli naposledy před několik dny.

Skončila na hranicích Guyany, ovšem velkolepě. Na mapě přes hraniční řeku Takutu vedl přívoz. Evidentně není moc věrná, protože ve skutečnosti už tu stojí most. A za ním něco neskutečného – silniční výhybka. Guyana je bývalá britská kolonie, takže se tu jezdí vlevo. Všude jinde stačí dát za hranice řadu značek „keep left“, ale tady je tohle. Osmička proplétajících se silnic, která vás nadjezdem přesune z pravého pruhu do levého. Velkolepá stavba v zemi, kde stovky kilometrů neuvidíte ani píď asfaltu. Miliony za nesmysly se evidentně vyhazují všude. A z nebe se pořád valí proudy vody. Krajina mizí pod hladinou…

Jak se plave po cestě

Zkoušíme trochu přidat na rychlosti. Jenže za chvíli skončíme zapíchnuti v hluboké louži a vzdáváme to. Rovnáme si záda i obytnou nástavbu na zádi, kde to vypadá jako po výbuchu. Kličkujeme, jedeme krokem a po pár hodinách jízdy propadneme pocitu, že už umíme hloubku louží odhadnout. Najednou strašná rána do podvozku… No, tak asi neumíme.

Zaplavená místa už tvoří souvislé jezero. Nalevo voda, napravo voda, před námi voda. Cesta mizí kdesi v ní. O pár set metrů dál hladinu čeří vršek dopravní značky. „Pozor, zatáčka“ – praví se na ní. Jeden z nás musí vystoupit, potopit se po pás do teplé a zatím průzračně čisté vody a podívat se, jak je značka vysoká, a tudíž jaká nás čeká hloubka vody. Naštěstí zjistíme, že značka stojí dál od „silnice“, takže na vozovce je tak metr hloubky, kolem ní dva. Když se udržíme na potopeném náspu, zvládneme projet. Když ne, převrhneme se.

Jdu před autem a Petr se snaží udržet auto tam, kde mám vodu jen po pás. Pomalu takhle „plujeme“ až na mělčinu, kde jsou zase díry a bahno. Jenže pak přijde další jezero, tentokrát delší, a po něm další, tentokrát pro změnu hlubší… Konečně mělčina. „Jen“ půl metru vody na nekonečné přímé cestě. A u ní leží, hypnotizovaný našimi světly, kajman!

Ve vodě nám hrozí leda tak komár nakažený malárií, mysleli jsme si naivně... Místní kajmani nás vyvedli z omylu.

Most pod hladinou

Světlomety řežou tmu. Před námi napůl potopená značka „Pozor úzký most“, ale most nikde. Je skryt kdesi pod hladinou. Zkoušíme vjet do vody, ale tohle už není panensky čistá voda z mraků. Je plná bahna a nejspíš i kajmanů. Po pár metrech zastavujeme a couváme ven. Uvidíme ráno.

Snažíme se spát, ale v tropickém vedru to moc nejde. Kdesi v dálce, asi na druhém břehu, se objevilo světlo. A přibližuje se. Lezu ven z auta. Kousek vedle to šplouchne – kajman. U ucha zabzučí komár a zabodne se mi do tváře. Snad není infikovaný malárií. Světlo je u nás. Je to motorka a na ní zubící se domorodec. Ptám se na cestu. Vede nás daleko do vody a ukazuje most. Respektive místo, kde ho můžeme pod vodou nahmatat. „Když pojedete u kraje, není tu moc vody. Pod metr,“ povídá. Ptám se na kajmany. „Zrovna támhle jsem jednoho viděl,“ ukazuje s širokým úsměvem. Přestávám se jich bát, nebo si to aspoň namlouvám. Celou noc prší. Ráno se k nám z protisměru blíží náklaďák, kterému prošlapává cestu trojice chlapů. Ptáme se, jak je to daleko na druhou stranu. Mávnou rukou… Daleko.

Takže opět osvědčený postup – kráčet ve vodě opatrně před tatrou a hledat most. Pod nohama náhle cítím mohutné trámy. Prkna, která ještě v noci plavala na hladině a označovala okraje mostu, jsou teď splavená ke kraji. Hádám, že most je široký tak akorát na naše auto. Jdu středem – alespoň doufám -a tatra se plazí těsně za mnou. Když je most za námi, suneme se vodou dál směrem k pralesu, ze kterého řvou opice.

Ve venezuelském Caracasu jsme jen vyzvedli Kačenu a práskli do koní směr Brazílie. Ta má totiž s Guyanou hraniční přechod.

Úkol splněn!

Před námi leží ještě pár set kilometrů. Spadlé stromy přes cestu, kterým drtíme koruny, i propadlá silnice, v níž visí za zadní kola náklaďák. Posádka se ho snaží vytáhnout. Motor zaburácí, řetěz se napne a… praskne. Promáčenou posádku to ale nerozhodí. „Proč se rozčilovat, vždyť je tak hezký počasí. Ono to nějak dopadne,“ hulákají na nás chlapi skrz provazy deště se zvednutými palci. Nebezpečně nakažlivé gesto Jižní Ameriky.

Jedeme dál přes jakési podivné svazky trámů. Překvapivě jsou označeny cedulí s nápisem „Pozor, poškozený most“. Voda valící se z příkrovu z pralesa proudí centimetry pod letitými fošnami. Dostáváme se až k řece Essequibo vylité z břehů. Když s úlevou na druhém břehu opouštíme přívoz, který měl v mohutném proudu co dělat, aby trefil břeh, míjíme do půlky zatopenou ceduli Georgetown 333 kilometrů.

Za řekou se cesta změnila. Guyanu živí cukrová třtina a doly, a tak řeka odděluje původní prales od pralesa průmyslového. Vjíždíme na cestu rozbitou mohutnými koly zásobovacích náklaďáků. Už jsou tu zase metr hluboké „louže“ přes celou cestu a bahno. A hlavně déšť, všudypřítomný a neustávající. Vyjíždíme zhruba v pět ráno a zastavujeme kolem desáté večer. Přesto nejsme schopni ujet za den více než sto kilometrů.

Ale Georgetown se blíží a s ním i asfaltové silnice! Konečně jsme tady, ve městě, kde se zastavil čas, v nádherné koloniální konzervě. Žádné mrakodrapy, nejvyšší budovou je věž kostela obklopeného dřevěnými domy na vysokých nohách z doby, kdy se moře a řeka rozlévaly do města. Podobný je náš cíl – přístav. Žádný počítačem řízený terminál. Jeřáby ruské lodi pohupují kontejnery nad našimi hlavami a my na děravém molu po dvoudenní byrokratické bitvě uvazujeme tatru. Šťastní a unavení, na konci cesty.

„Odkud jste přijeli?“ ptá se řidič mohutného tahače. „Zdola, od Brazílie,“ ukazujeme na mapě. Vytřeští oči při pohledu na naši Kačenu a začne se smát: „Tímhle malým autem?“ Podíváme se na sebe, na tatru, pak na jeho kolos a vyhrkneme jednohlasně: „Není tak malá!“


Kačena – Tatra 805

  • Tatra 805 se vyráběla v letech 1953–1960.
  • Má upravený benzinový motor z Tatry 603 o objemu 2545 cm2 a výkonu 75 koní (expediční tatra má prototypový motor o výkonu 120 koní).
  • Maximální rychlost je 80 km/h (expediční tatra přes 90 km/h).
  • Spotřeba je 20 až 30 litrů benzinu.
  • Trvale jsou poháněna zadní kola, přední se připojují v terénu.
  • Má unikátní systém odpružení torzními tyčemi (automobil nemá pružiny, jen zkrutné ocelové tyče připojené k nápravám).
  • Jezdila v mnoha variantách od valníku po lehké obrněné vozidlo. Dvě Tatry 805 v expediční úpravě využili Hanzelka a Zikmund při druhé expedici.
Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články