Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Afrika v Telči

118-001.jpg
Michaela Mysha Košťálová, Pátek, 17. červnaec 2009
Osud je vrtkavý a neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. Když se manželé Foitovi v roce 1947 chystali na cestu po Africe, plánovali tam zůstat asi devět měsíců. Nakonec se vrátili po jedenadvaceti letech. Často jim šlo o život, místo dítěte měli opičku, jihočeský domek vyměnili za hliněnou chatrč. Výstavu věnovanou jejich osudu můžete vidět v Telči, jejíž úžasné jádro zapsané na Seznamu památek UNESCO je jako zakonzervované v 18. století.

Když jsem před několika lety jela do Telče poprvé, Irena Foitová ještě žila. V malém, prostém bytě, vyzdobeném zašedlými fotkami manžela a afrických přátel, mě uvítala vitální jednadevadesátiletá paní. Vlasy měla úplně bílé a obličej tak rozzářený, jako by z něj sálalo africké slunce. Pamatuji si, že mi nabízela čaj s mlékem a říkala: „Takhle jsem ho musela pít v Africe, to byla jedna z věcí, na které jsem si dlouho zvykala. Nevadilo mi žít roky ve stanu nebo chalupách, prodírat se pralesy a večeřet na zemi. Jen ten čaj mám přece jen radši s rumem.“ Za manželů Foitových byla Afrika kontinentem kolonií. Do dnešních dnů se mnohé změnilo, dost toho ale zůstává při starém.

Primitivní podmínky, chudoba a jak říkala paní Foitová, „necivilizace“. „Naučili jsme se mít jiné životní priority, než je trendem v západním světě. Neexistovalo nějak se pěstit, všechno ubíhalo přirozeně, stylem afrického života,“ vzpomínala a mně se zdálo, že se jí ve tváři zračí klid a moudrost. Na Telčsko, odkud pocházel její manžel, se vrátila až na stará kolena.

Měli nás za lidožrouty

Irena Foitová se uvelebila v křesle, nalila mi další šálek čaje a pokračovala ve vyprávění. Do Afriky se vydala roku 1947 se svým manželem, sochařem Františkem Vladimírem, který získal grant ministerstva kultury na devítiměsíční studijní pobyt, z nějž měl přivézt plastiky příslušníků přírodních národů. „Manžel modeloval a já mu pomáhala,“ vyprávěla paní Foitová, „rychle jsem odkoukala hodně výrazů a i když jsme si s domorodci nerozuměli ani slovo, dokázala jsem je navigovat – hlavu trochu doprava, sklonit a podobně.“ Jak se to stalo, že Foitovi nakonec na černém kontinentě zůstali místo necelého roku přes dvacet let? „Manželovy práce jsme posílali do belgické části Konga, a tam vyvolaly modely černošských obličejů vzpouru. Místní považovali plastiky za odříznuté skutečné hlavy a nás za lidožrouty. Z běsnícího davu mě zachránila jedna Američanka.“ V Kongu se tehdy shromáždil dav patnácti tisíc lidí a belgická koloniální správa nevěděla, jak zakročit. Nakonec byli Foitovi obviněni z šíření myšlenky komunistického režimu a izolováni v buši. Paradoxně mezitím v Československu proběhl převrat a manželé doma přišli o všechen majetek. Nebylo cesty zpátky.

Sochař František Vladimír Foit odjel se svou ženou do Afriky původně na devět měsíců. Inspirací mu byli příslušníci tamních kmenů, jejichž plastiky modeloval. Foitovi nakonec v Africe zůstali dvacet let.

„Jednou se za námi zastavil konzul československé ambasády s žádostí, abychom mu dali pasy, že nám je v Československu prodlouží. Dopadlo to tak, že už jsme nikdy neviděli ani konzula, ani pasy,“ vzpomínala Foitová. Následovala dvě desetiletí mimo Evropu.

Navzdory tomu, co Irena Foitová v Africe prožila, na ni vzpomínala s láskou: „Cestovali jsme, spřátelili se s Pygmeji, od kamarádů dostali opičku, co pak všude jezdila s námi. Ničeho nelituji, je to běh života. Někdy to jde těžko, ale žít se dá všude.“ Na konci 60. let se Foitovi rozhodli vrátit se zpátky do Evropy. Měli však dvě podmínky: vystavení celoživotní práce a jistotu důchodu. Československo jejich požadavky odmítlo akceptovat, tak se rozhodli vydat do tehdejší Jugoslávie. František Vladimír Foit však v době organizace stěhování zemřel, a tak se do Evropy vrátila jen Irena. V Telči, která jí byla tak blízká v prvních letech šťastného manželství, se zase usadila až v polovině devadesátých let. V roce 2005 tu zemřela.

Sochař František Vladimír Foit

Připomínka africké cesty

Duben je v Telči plné zeleně vždycky krásný, a ten letošní mi navíc přichystal překvapení. Prostory zdejšího zámku zdobila nová expozice, která je až do listopadu součástí Dolnorakouské zemské výstavy. Stačí málo a černobílé připomínky afrického dobrodružství manželů Foitových mě v představách zatáhnou přímo na černý kontinent. „To ale není to jediné, co je v nových expozicích k vidění,“ připomíná Věra Peichlová, vedoucí odboru kultury Městského úřadu v Telči, „výstava probíhá zároveň v rakouském Hornu a Raabsu a přibližuje společné dějiny Česka a Rakouska.“ Ostatně, už její název je více než příznačný: Rakousko. Česko. Rozděleni. Odloučeni. Spojeni.

Těžko bych hledala povolanějšího člověka, který by mi ukázal Telč v celé její kráse, než je právě paní Peichlová. Rodačka z Mrákotína, městečka nacházejícího se kousek odsud, prožila v Telči prakticky celý život. Usmívá se pokaždé, když na ni přijde řeč. „Telč je nejkrásnější v létě. To sem taky přijíždí nejvíc turistů a pořádáme různé akce,“ říká, „letos si připomeneme výročí: devět set deset let od založení města. Těším se na historické slavnosti plné kumštýřů, divadelníků, tanečníků, rytířů, kejklířů a řemeslníků. Tradiční je už taky festival Prázdniny v Telči – sedmnáct letních dní s koncerty, divadlem, výstavami a výlety. Pro tuhle akci máme příznačný slogan: Prázdniny v Telči nejsou festival, ale způsob života.“ Škoda, že se tak dá žít jen těch pár dní, říkám si.

Telč je pro turismus jako zrozená. Co podle paní Peichlové nesmí žádný návštěvník vynechat? „Úžasný je výhled z věže, odkud náměstí vypadá, jako by bylo na ostrově,“ doporučuje. Jádro města, v němž od konce 18. století neproběhly žádné významné stavební úpravy, obklopují dva rybníky: Štěpnický a Ulický. Do centra mezi vodními plochami je přístup jen po dvou hrázích.

V kočáru, loďce i balonu

Dominantu telčského náměstí tvoří zmiňovaná šedesátimetrová věž kostela svatého Jakuba. Svatostánek, který svou dnešní podobu získal už v polovině 15. století, jen přispívá k tomu, že Telč vypadá jako vystřižená z dob dávno minulých. Jeho interiéry zdobí cenné gotické fresky a vzácné barokní varhany. V křížové chodbě a předsíni jsou umístěny pamětní desky obětem světových válek. Kdykoli tu jsem, neodpustím si zajít dovnitř. Točité schodiště v útrobách kostelní věže voní starým dřevem a vede ke dvojici prastarých zvonů, jimž tu nikdo neřekne jinak než Jakub a Marie.

Svrchu je překrásný výhled. Za „ostrovním“ náměstím se rozbíhá mírně zvlněná krajina Českomoravské vrchoviny, pokrytá lány polí, mezemi a remízky. „Telčský region se pyšní mnoha lesy a rybníky, a tak je ideální pro všelijaké výlety,“ upozorňuje Peichlová, „nemusíte jen pěšky nebo na kole. Kromě turistických a cyklistických tras tu máme dokonce i značené hipostezky! Můžete se také projet v kočáře nebo na lodičkách.“ Navíc je dnes možné vidět Telč a její krásné okolí z horkovzdušného balonu. Já se raději držím při zemi, a tak se procházím podél břehů místních vodních nádrží, které dotvářejí ráz krajiny už od dob pánů z Hradce.

Kousek od města se vlní naučná stezka nazvaná Město a voda, která mimo jiné vede kolem unikátního Parního mlýna, zapsaného na seznamu nejohroženějších památek Česka. „Prohlídka je možná po předchozí domluvě,“ vysvětluje paní Peichlová a zároveň upozorňuje na fakt, že je zde stále přístupná restaurace, kde připravují vynikající steaky. „Pěkná procházka je také k nedalekému židovskému hřbitovu,“ nabádá mě, „zdejší márnice není nijak pochmurná -mladí umělci tam pořádají výstavy.“

Skřítci z podzemí

Poseděla jsem na hrázi rybníka a pročetla se tabulemi informujícími o tom, jaké ryby obývají zdejší vodní nádrže. Největší slávě se telčské rybníkářství těšilo do půlky 15. století, kdy byla zdejší rybníkářská oblast největší na Moravě a našeho kapra chtěli v Německu, Polsku i Uhrách. Od doby, kdy jsem sem zavítala za paní Foitovou kvůli povídání o Africe, uběhlo dost času. Dnes znám zámek i Městskou galerii v Hasičském domě, ve které je nyní jedna z expozic Dolnorakouské zemské výstavy. Znám románský kostel svatého Ducha, nejstarší dochovanou stavební památku ve městě, i původní jezuitský kostel Jména Ježíš, pod nímž se nachází rozsáhlá krypta, která dříve sloužila jako hrobka. Prohlédla jsem si radnici, jež má jako jedna z mála nechrámových budov v Evropě fasádu s takzvaným vysokým řádem, a prošla se kolem úctyhodného městského opevnění, které Telč chránilo už ve středověku.

Podzemí Telčského domu obývají různé nadpřirozené bytosti: skřítci, draci i vodníci. Jsou dílem sochařů Julka Žambery a Anny Hanzlové.

Podloží města je proryto jako ementál, jen škoda, že jeho temné, spletité průchody nejsou přístupné veřejnosti. „Je to tam fascinující,“ říká paní Peichlová, „o zpřístupnění se ale bohužel zatím neuvažuje.“ Jediným způsobem, jak nakouknout do tajemných zákoutí prastarých telčských sklepů, je tedy způsob, který dávno znám: návštěva Telčského domu. Přímo na náměstí stojí budova, jejíž interiéry člověka přenesou do světa pohádek a bájí. Podzemí, uzpůsobené pro návštěvy široké veřejnosti, obývají všelijaké nadpřirozené bytosti: skřítci, draci i vodníci. Sochaři Julek Žembera a Anna Hanzlová našli neotřelý způsob, jak lidi seznámit s historií města a fascinujícími pověstmi zároveň. Ani tentokrát mi to nedalo a šla jsem se sem podívat. Utvrdilo mě to v jednom: do Telče se zase brzy vrátím.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články