Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Afghánistán, země nikoho

18-1.jpg
Autor článku: Tereza Spencerová, Středa, 13. červnaec 2011
Autor fotografií: Lenka Klicperová
V sobotu 11. června afghánský prezident Hamíd Karzáí přijel do pákistánského Islámábádu, aby se tam zúčastnil zahajovacího zasedání společné komise, která si vytyčila ambiciózní cíl – uzavřít mírovou dohodu s Tálibánem. Vedle prezidentů obou zemí, z nichž ten pákistánský by ve funkci nemohl být bez svolení Spojených států, zatímco ten afghánský byl Američany rovnou dosazen a za nezměrného úsilí a mhouření všech očí je ve funkci dál udržován, usedla vůbec poprvé také generalita pákistánské armády a tajné služby. Jednání to na jednu stranu dodalo na prestiži, na straně druhé ale zároveň zcela jasně ukázalo, kdo v této komisi bude mít rozhodující slovo.

Jen s malou nadsázkou lze říci, že celý válkami mučený region žije v naději, že se do mírových rozhovorů s Tálibánem vloží právě Karzáí. Doufá v to nakonec už i Washington, který po více než devíti letech marného dobývání Afghánistánu vidí budoucnost právě ve smíru s táliby. Na počátku jara ovšem utrpěl těžkou blamáž – v domnění, že jeho diplomaté v Kábulu jednají s prostředníkem Tálibánu, investovali několik měsíců desítky tisíc dolarů do podvodníka, který s Tálibánem ve skutečnosti ale neměl nic společného. Všeobecně se ale soudí, že právě Karzáí náležité kontakty má a je schopen dojednat mír.

Mezitím se ale daly věci do pohybu i jinde. Někdejší radikální afghánský prezident Burhanuddín Rabbání počátkem června prozradil, že jeho lidé „mnoha různými kanály“ vedou své vlastní – a navíc prý „slibné“ rozhovory jak s největší skupinou afghánského Tálibánu, kterou vede nepolapitelný mulla Umar, tak i s táliby z pákistánské Kvéty. A do toho legendární paštunský velitel Džaláluddín Hakkání, který proslul už v bojích proti sovětům, vyslal z Pákistánu – jistě s vědomím tamní tajné služby – své posly do Kábulu k jednání s Karzáího vládou.

Jinými slovy, snaha Západu (který má v Afghánistánu více než sto tisíc dokonale vyzbrojených a vycvičených vojáků s tou nejmodernější technikou včetně vrtulníků, letadel a tanků, a navíc pravidelně bombarduje i pohraniční oblasti v Pákistánu) normalizovat vztahy s Tálibánem (který má i podle nejodvážnějších odhadů ve zbrani maximálně 25 tisíc bosonohých vousatých válečníků v hábitech s omlácenými kalašnikovy) začíná být imperativem dne a válkou jsou už unaveni i ostatní. A tak každý začal jednat s každým, což je vhodná chvíle ke zjištění, že žádný jednotný Tálibán neexistuje – ve skutečnosti je to spíš jen souhrnný název pro mnoho skupin lišících se od sebe nábožensky i etnicky. Hlavní roli v něm hrají Paštuni.

Dědictví kolonialismu

Spojené státy si ovšem smír s Tálibánem představují v podobě, jejíž naplnění je stejně obtížné jako zlézat nepřístupné vrcholky zadumané Hindúkuše. Už jen samo pochopení, kdo je kdo například v oblasti afghánsko-pákistánské hranice a jaké zájmy kdo zastupuje, si vyžaduje neustálé kreslení složitých „pavouků“, obrázek ale i tak zůstává neúplný. Afghánsko-pákistánské pohraničí je totiž z hlediska mezinárodního práva rozsáhlým územím nikoho; nemá nad ním kontrolu ani afghánská, ani pákistánská vláda. Její vládci – vůdci různých paštunských kmenů a klanů – se na zájmy světa okolo až tolik neohlížejí a „hrají“ podle svých vlastních pravidel. Jak onehdy věcně poznamenal íránský režisér Mohsen Machmalbáf: „…afghánská společnost je velmi složitá a afghánská kultura je nesmírně provázaná. A společnost i kultura jsou pro svět dál neznámé právě proto, že je to tam vše tak složité.“

 Západ má v Afghánistánu více než sto tisíc vyzbrojených vojáků s nejmodernější technikou – přesto je v boji s Tálibánem neúspěšný.

Tato situace je – nejspíš vcelku nepřekvapivě – přímým důsledkem kolonialismu, konkrétně britské nadvlády nad regionem. Osudovým dnem pro celou oblast se stal 12. listopad 1893, kdy se vláda britské koloniální Indie dohodla s afghánským emírem Abdarem Rahmánem Chánem na vytyčení sfér vlivu. Podle ministra zahraničí britské Indie se této linii říká Durandova – oddělila tehdejší Indii (a dnes Pákistán) od Afghánistánu, a zatímco v atlasech tato hranice vypadá vcelku jako každá jiná, v realitě na zemi až tak jasná není. Není divu, společná britsko-afghánská komise v roce 1894 zmapovala jen necelou polovinu ze zhruba 2500 kilometrů Durandovy linie a pak toho nechala… Británie byla na vrcholu své moci, a kdo tehdy mohl tušit, že jednou by poctivě vyznačená hranice mohla dávat nějaký smysl, že? Mnohé oblasti jsou proto dodnes sporné, a co víc, Afghánistán ji jako svou hranici vlastně ani neuznává. Hranice navíc zcela bezohledně vede napříč oblastmi, které obývaly kmeny Paštunů, národů patřících k východoperské jazykové skupině, čímž část z nich bezděky začlenila do Afghánistánu a část přiřkla Pákistánu. Potíž této hry na bohy je ovšem v tom, že Paštuni jsou jen jedni.

Specifikum Afghánistánu spočívá v tom, že na rozdíl od většiny ostatních za kolonialismu uměle vytvořených „států“, v nichž většinové etnikum automaticky převládlo nad menšinovým a podřídilo si ho (příkladem budiž Turecko, v němž Turci tvořili 70 procent obyvatel, zatímco Kurdové jen 30 procent; o Hutuech a Tutsiích, které Britové dali dohromady ve Rwandě, ani nemluvě), v Afghánistánu žádné většinové etnikum není. Všichni, Tádžikové, Uzbekové, Paštuni, Hazarové a další, jsou si sobě početně takřka rovné menšiny se svými partikulárními záj­my.

Vesměs nomádští a jen málo gramotní Paštuni, kteří na sociálním žebříčku země vždy stáli na těch nejspodnějších příčkách, například hranici mezi Afghánistánem a Pákistánem neuznávají a některá jejich nacionalistická (a podle mnohých až fašizující) hnutí sní o vytvoření jakéhosi „Paštunistánu“ či „Velkého Afghánistánu“, v čemž se utvrzují i překvapivě pevně zakořeněnými legendami, podle nichž byla Durandova linie původně nakreslena jen na dobu 99 let. Paštunskou pospolitost navíc stvrdil i Západ, když jejich členy za sovětské okupace masově lákal do madrás, náboženských škol v Pákistánu. V té době afghánská vláda neměla prostředky na zavedení jednotného vzdělávacího systému po celé zemi, ale školy pro Paštuny rostly takřka masově a byly jen pro ně – žádné jiné afghánské etnikum „stipendia“ nedostávalo. Tím ovšem Západ jen urychlil zrod Tálibánu (tálib totiž znamená student), fenoménu, s nímž si dnes neví rady.

Zahraniční zájmy

Ostatní afghánská etnika pohlížejí na nacionalisticky orientované Paštuny s nedůvěrou, což jim samozřejmě nijak nebrání bojovat s nimi bok po boku v oddílech Tálibánu či jiných odbojových hnutí a skupin. Jakmile ale tálibové naplní svůj cíl a uvidí posledního amerického vojáka opouštět Afghánistán, semknuté řady odboje se rozpadnou a země velmi pravděpodobně znovu upadne do etnických animozit a rozbrojů, které propukly i po odchodu sovětských jednotek.

Za každou větší etnickou skupinou stojí i zahraniční zájmy. Paštuni svým přesahem do Pákistánu otevírají tamní tajné službě dveře k ovlivňování situace v Afghánistánu, své zájmy má ale například i Indie, která doufá v oslabení Pákistánu, dále Írán, jehož provincii Balúčistán Paštuni považují za „bratrskou“, nebo Rusko, které pomáhá zpevňovat hranice Uzbekistánu a Tádžikistánu, aby přes ně nezačalo proudit víc heroinu než doposud. A nad tím vším podivně povlávají USA a NATO, které po devíti letech okupace ovládají především hlavní město Kábul, ale ani to nikoli spolehlivě.

Potíž výhledu do budoucnosti spočívá v tom, že USA chtějí s Tálibánem dojednat mír, aniž by ale musely z Afghánistánu odejít, což je vize hodně nerealistická. Právě v tomto duchu se přitom nese série dohod mezi USA a Karzáím, o nichž média informovala v půli června. Jejich cílem je totiž zajistit americké vojenské základny v zemi na desítky let dopředu… Mír v Afghánistánu je určitě dojednatelný, nicméně je třeba si uvědomit, že bude podle představ Tálibánu, který má v rukou všechny trumfy.

A tím pádem bude i podle představ Paštunů. Proto nelze vyloučit, že po míru někdy nastane i rozpad Afghánistánu podél etnických linií. Afghánci na takový vývoj kvůli prakticky neustálým obranným válkám proti různým zahraničním okupantům vlastně zatím ani neměli čas. Ostatně, afghánské přísloví praví, že je snazší vést válku s chytrým nepřítelem než udržet mír s hloupými přáteli. Pro region by to byl zásadní otřes, netrval by ale navěky a napravily by se tím koloniální rozmary, které stabilitu v regionu ohrožují mnohem více a trvale.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články