Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

A nepolijte babičku!

040-000.jpg
Jiří a Irena Páleníčkovi, Úterý, 4. září 2007
Hlavní řekou centrálního Kaltengu je Barito protékající městem Banjarmasin. Přitažlivá jsou ale i další městečka a vesnice v jeho povodí, třeba vesnice Tapinbini na řece Kotawaringin. Tady pochopíte, proč se říká, že Dajákové jsou sice nevelká, ale o to zajímavější část indonéské populace.

Úplnou zvláštností jsme v ní nebyli, i když poslední turisté sem podle záznamů v knize hostů přijeli osm měsíců před námi. Zvláštní pro místní Dajáky bylo, jak jsme přijeli.

Domácí i zahraniční turisté si obvykle najmou šestimetrovou laminátovou loď se silným japonským motorem a šest hodin od moře projedou celkem v pohodě. Šetřili jsme, a tak jsme nejprve jeli místním mikrobusem, pak si stopli truck se dřevem a na poslední kus cesty najali dvě motorky.

V Tapinbini jsme se ubytovali u místní čarodějnice-babky-kořenářky. Míchala dohromady indonéštinu a dajáčtinu stejně jako bylinky, kořínky, kůru a listí, které sbírala sama v lese a vařila z nich lektvary (naučil ji to její dědeček-šaman).

Nebylo důležité rozumět jí, vše dokázala vysvětlit mimikou. A protože medicínou se velké peníze nevydělají nikde, natož v pralese, babka navíc vařila tuak. Na alkoholu se naopak vydělá všude, i na břehu tropické řeky, a v muslimské Indonésii tvoří Dajákové stoprocentně křesťanský ostrůvek. „Kdo žije na pobřeží a je muslim, to nemůže být Daják,“ říkají o sobě zdejší lidé. Den sváteční se dodržuje a v neděli dopoledne jsou kostely zaplněné do posledního místa.

Alkohol léčí

Křesťanské domorodé vesnice pozná cestovatel snadno nejen podle kostelů – pobíhají v nich psi (v muslimských převažují kočky, protože islám považuje psa za nečisté zvíře) a jejich obyvatelé holdují alkoholu, který mají muslimové zakázaný.

V sobotu večer tedy čarodějnice hodila na záda 25kilovou nůši s láhvemi s neprůsvitnou bělavou tekutinou a vyrazila lapat do alkoholických osidel utahané dřevorubce, kteří se na neděli vrátili domů. Na rozdíl od většiny tuaků byl ten její z rýže. Předpis nebyl složitý: 2 kg rýže, 10 l vody, 10 koláčků speciálních rýžových kvasinek vlastní výroby, jeden velký modrý umělohmotný sud a zadní veranda domu, na níž bude sud stát a v němž bude vše pět dní kvasit. Pak zbývalo v sobotu před svítáním za svitu slabé žárovky a jasného tropického měsíce přelít tekutinu do sedmičkových láhví od piva a naskládat je do nůše. Chuť nic moc, síla minimální a říční voda určitě nepřevařovaná. Dajákové z Tapinbini totiž tvrdí, že jsou dostatečně daleko proti proudu, a voda v jejich řece je tedy pitná. Pokud s ní pod vlivem televizní osvěty něco dělají, jejich převaření se rovná pouze uvedení do varu. Pilulky na úpravu vody jsme neměli, a když jsme za pár dní vykoupili v místním krámu pitnou vodu a zůstala v něm jen mohutná zásoba piva, přesunuli jsme se raději níž po proudu do vesnice Beruta. Tady vodu snad převařovali řádně a tuak tekl proudem stejně silným asi jako řeka pod okny.

Jediný hotel v Berutě byl na levém, muslimském břehu.

Patřil starému Číňanovi s jedním zubem. Číňan byl svérázný, jeho hotel také. Pokoje nad řvoucí televizí, několikacenti­metrovými škvírami mezi prkny protahoval čerstvý vzduch od řeky, hotelová koupelna a záchod dvacet metrů dolů po břehu na říčním voru… Záchod bez dveří, koupelna dokonce bez stěn. Raději jsme šli hledat něco k jídlu.

Na dajácké svatbě

Najednou gongy, bubny a další záhadné zvuky. Na druhém, křesťansko-dajáckém břehu se něco dělo. Mezi místními obyvateli jsme určitě nebyli nenápadní a hned, jak jsme se dokázali „splížit“ po kládách dolů na kraj řeky, přirazila loďka a převezla nás na druhou stranu. Hledat jsme nemuseli.

Šli jsme po zvuku. Jakýsi široký žebřík místo schodů nás vyvedl na dřevěnou verandu. Hned nás vtáhli dovnitř. Svatba.

Začala ráno, teď odpoledne už všichni měli skelné oči a první odpadlíci začali pospávat. Gamelany, tradiční bicí nástroje, tu drnčí naplno, přímo pod nimi spí na zemi pětiletý kluk, táta mu občas ubryndne na hlavu tuak a bubeník sem tam odklepne popel z cigarety. Nevěstu a ženicha objevíme jen náhodou.

„Připijte si s námi!“ Není jasné, zda na ženicha, na Dajáky obecně, nebo na přátelství mezi národy. Nerozumíme jim ani slovo, indonéštinu, kterou se povinně učí ve škole, odhodili a mluví dajáčtinou. Ovšem to, že tuak je pro dajáckou svatební veselici příliš slabý, a proto ho fortifikují v obchodě koupenou brandy, to nám vysvětlit dokázali. Každý nám nabízel skleničku nebo tradiční buvolí roh. Začaly soutěže. Kdo se dokáže napít z rohu na provázku, aniž ho přidržuje rukou? Babička to nezvládla a nevěsta ji musela zezadu přidržovat, aby neupadla. Pak pověsili od stropu metrový roh. Po mnoha neúspěšných pokusech se napít vylili jeho obsah ženichovu tatínkovi na hlavu.

Kdosi nám na ruku provázkem přivázal srolovanou bankovku, potem slepené vlasy mám plné soustavně rozhazované rýže a v žaludku mi bublá tak litr tuaku. Snad ho dělali z palmové šťávy, nebo říční vodu opravdu řádně převařili. Začínám chápat, proč jsou Dajákové, tvořící necelé procento obyvatel Indonésie, považováni za jeden z nejvýraznějších kmenů. Pořádně nám to v praxi předvedli.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články