Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

7 výletů pro každého

134-1.jpg
Autor článku: Petr a Kamila Fero, Úterý, 26. červnaec 2011
Autor fotografií: Petr a Kamila Fero · Profimedia.cz
Prošli a nafotili jsme pro vás sedm úžasných švýcarských alpských tras od dvouhodinových vycházek po celodenní túry. Kteroukoli z nich zvládne každý a všechny lze obejít během týdenní dovolené.

Louka Rütli na břehu Lucernského jezera je považována za kolébku dnešní Švýcarské konfederace, čítající 26 kantonů. Právě tady došlo 1. srpna 1291 k podpisu první společné přísahy tří zakládajících kantonů (Uri, Schwyz a Unterwalden) na obranu před rozpínavými Habsburky, k nimž se časem přidali další.

Pochod či lépe řečeno vycházka na Rütli začíná v obci Seelisberg na západním břehu Lucernského jezera, zhruba 400 výškových metrů nad hladinou jezera. Dlouhá je zhruba pět kilometrů. Rütli je poutní místo, kde vedle nezbytného stožáru se švýcarskou vlajkou, zahradní restaurace a jednoduchého dřevěného muzea najdete i velký rodinný piknikový areál. Na úpatí louky zastavují parníky, plující z Lucernu (Luzern) do Flüelen, což je přístaviště na Gotthardské železnici.

Díky lodím lze za jeden den snadno navštívit i další památná místa švýcarské historie na březích Lucernského jezera. Parníky plují například k Tellově kapličce nedaleko Sisikonu, kde se legendárnímu lučištníkovi podařilo uniknout z vězeňského lodního transportu, či přes ves Bauen s památníkem Alberika Zwyssiga, místního rodáka a autora švýcarské hymny. A pokud si troufáte na pochod o délce 35 kilometrů, tak před dvaceti lety – k 700. výročí od podpisu prvního spříseženstva na Rütli – zde otevřeli takzvanou Švýcarskou cestu.

2. Pěšky podél Gotthardské železnice

Gotthardská dráha, otevřená v roce 1882, představuje dodnes pilíř dopravy v Alpách. Když zvládnete pěšky 16 kilometrů s převýšením 600 metrů mezi údolním Amstegem a severním portálem Gotthardského tunelu v Göschenen, tak smeknete před staviteli, kteří dokázali v 19. století tohle dílo zkonstruovat.

Do Amstegu se dostanete autobusem, který každou hodinu navazuje v Erstfeldu na vlaky z Lucernu a Curychu a jehož trasa kopíruje celou trasu stezky. Naučná stezka vede pastvinami i lesem a po cestě je několik vyhlídkových plošin. Zhruba v půli trasy se v lese skrývá pikniková odpočívárna s ohništěm a studánkou.

Zatímco na pěší stezce zažijete místy celkem ostré stoupání, železnici pomáhají udržovat maximální sklon kolejí do tří procent točité tunely. Díky nim každý vlak třikrát křižuje alpskou ves Wassen – od říčky Reuss v údolí až do hor nad obcí. Tohle divadlo lze dobře pozorovat od místního kostela, kde je na okraji hřbitova instalována vyhlídková plošina. Máte-li čas a energii na důkladnější objevování oblasti Gotthardu, zkuste výšlap až do Gotthardského průsmyku nad dva tisíce metrů nad mořem.

Cesta vede mimo jiné spektakulární soutěskou Schöllenen mezi Göschenen a Andermattem, ale je to místy už náročná vysokohorská turistika v drsné krajině. Daleko rychlejší je projet skrz Alpy vlakem a na jižní větvi Gotthardské dráhy ještě vystoupit na krátkou exkurzi ve stanici Faido. Odtud vede dvouhodinová vycházka do vsi Dazio Grande se středověkou celnicí a zachovalou částí dávné obchodní stezky.

3. Vyhlídky z hor v Ticinu

Parádní hřebenová túra na hranici 2000 m v jižním kantonu Ticino spojuje horní stanice lanových drah Monte Lema a Alpe Foppa (zvaná též Monte Tamaro podle místního vrcholu). S ohledem na pohodlnější dopravu z cíle (z nádraží Rivera pod Alpe Foppa jezdí každou chvíli vlak a je tu i velké parkoviště) je lepší odstartovat na Monte Lema. Převýšení je z obou stran prakticky stejné -lanovky jedou jen do výšky kolem 1600 m, na hřeben musíte každopádně po svých.

Na trase bohužel nekoupíte žádné jídlo a čeká vás zhruba pět hodin pochodu. Stezka z Monte Lema vede překvapivě chvíli dolů, ale výstupy následují takřka vzápětí. Zhruba po třech hodinách pochodování přichází „cílová prémie“ neboli výstup na vrchol Monte Tamaro. Horu lze sice z boku obejít zkratkou po vrstevnici, ale to byste se připravili o nejkrásnější panoráma celého dne. Jakmile se vydrápete nahoru, otevře se pod vámi celé Locarno i s jezerem Maggiore jako na dlani, vpravo nad městem pak zahlédnete přehradu uzavírající divoké údolí ledovcové říčky Verzasca. Dvě stě metrů vysokou hráz proslavila úvodní scéna s divokým skokem agenta 007 z filmu Zlaté oko. Z Monte Tamara do cíle půjdete prakticky pořád z kopce, a navíc vás cestou čekají dvě restaurace. Tady se můžete dokonce i pomodlit – průkopnický ticinský architekt Mario Botta zbudoval hned vedle lanovky unikátní horskou kapli.

4. Grand canyon Ledovcovým expresem

Chcete-li nahlédnout na dno švýcarského Grand Canyonu „suchou nohou“, bude nejlepší volbou vlak – konkrétně světoznámý Ledovcový expres, jehož koleje vedou kaňonem po břehu divokého Rýna. Možná ještě působivější variantou je však pohled shora. Jak na to? Zaparkujete nebo vystoupíte z poštovního autobusu v místě zvaném Laax Staderas a vydáte se po ukazatelích ve směru Conn. Po lesních stezkách půjdete pár desítek minut převážně z kopce, až mezi kmeny stromů začne problikávat oslnivě modrá hladina jezera Cauma.

To nejlepší však máte stále před sebou. Od jezera Cauma pokračujte dál ve směru Conn, a jakmile začnou stromy řídnout, dávejte pozor. Po pravé ruce se co nevidět otevře čtyřsetmetrová propast a vy budete balancovat na hraně švýcarského Grand Canyonu. Na rozdíl od amerického originálu není rudý, nýbrž šedozelenostříbrný. První barva patří zdejším skalám, druhá hlubokým lesům a třetí stužce Rýna, jež se vine na dně.

A pak se tam dole občas mihne jedna výrazná barva – červená. Ta patří vlakům místní úzkokolejky a populárního Ledovcového expresu. Celé to divadlo nejlépe zhlédnete z dvanáctimetrové vyhlídkové věže Il Spir, vztyčené přímo na hraně propasti. Tenhle půldenní vycházkový okruh měří okolo 9 kilometrů.

Když už jste díky vyhlídce Il Spir obhlédli Ledovcový expres z ptačí perspektivy, nenechte si ujít ani pohled zdola – ten nabízí legendární Landwasser viadukt, překračující stejnojmenný potok. Kamenný obloukový železniční most, vystavěný do zatáčky a ústící rovnou do strmé skalní stěny, stojí už přes sto let nedaleko obce Filisur, kam autem dojedete z Laax asi za 40 minut. K viaduktu je to z parkoviště u silnice sotva pár set metrů, ale i tady se dá pochodovat klidně půl dne – když se vydáte na vyhlídkový pěší okruh údolím potoka Landwasser do Wiesenu a odtud cestou vedoucí víceméně podél trati úzkokolejné Rhätské dráhy zpět do Filisuru. Ujdete tak něco přes 12 kilometrů.

5. Wallis: sluneční terasy nad Rhônou

Tuhle túru najdete v kantonu Wallis, domově desítek švýcarských čtyřtisícovek, ovšem mačky i cepíny nechte klidně doma. Tady se dá totiž báječně chodit i v tisícimetrové výšce. Stačí vydat se z pohodového městečka Brig do svahů nad ním. Konkrétně sednout na vlak Lötschberger, startující každou hodinu po staré horské železnici směrem na hlavní město Bern. Expresní vlaky se tu sice už pár let prohánějí novým tunelem o délce 35 km, který ústí přímo na břehu Rhôny v údolí, ale přístupové rampy ke starému tunelu Lötschberg v tisícimetrové nadmořské výšce brázdí turistická lokálka. A když se s ní necháte dovézt do stanice Hohtenn, ležící zhruba 400 výškových metrů nad Brigem, objevíte nečekaný vodní ráj.

Říká se tomu v lokální řeči suonen či bisse a jsou to desítky kilometrů staletých, ručně zbudovaných a dodnes pečlivě udržovaných zavlažovacích kanálů, jež přivádějí tající ledovcovou vodu k zemědělcům, kteří hospodaří na vysušených slunných stráních vysoko nad Rhônou. Ačkoli suonen v podobě škarp, tunýlků či dřevěných žlabů zavěšených nad stržemi na skalních úbočích s divoce zurčící mléčně zakalenou ledovou vodou uvidíte místy i na samotné „železniční“ stezce, nejlépe si je prohlédnete na túře údolím Baltschieder, jež leží mezi nádražími Ausserberg a Eggerberg. Projít celou železniční stezku zabere zhruba pět hodin, s dvouhodinovou odbočkou za vodními kanály.

6. Trift: pozor na tsunami!

Pochod k alpskému ledovci Trift by se sám o sobě dal stihnout za půl dne, ale počítejte s celodenním výletem. Důvodů je hned několik. Především: ledovec leží na odlehlém místě, pod průsmykem Susten. I autem se sem jede zdlouhavě a autobus projíždí kolem dolní stanice přístupové lanovky poblíž obce Gadmen jen párkrát za den. Jisté časové omezení představuje i zmíněná lanovka. Pendlují zde pouze dvě osmimístné kabinky, a tak se za hodinu dostane nahoru sotva pár desítek lidí.

Je to nejzrádnější túra z našeho výběru. Od horní stanice lanovky půjdete nejdřív z kopce, do údolí zdejší ledovcové říčky. V žádném případě přitom neopouštějte stezku a snažte se u vody strávit co nejméně času. Cestou ostatně uvidíte varovné cedule, lávku přes vodu navíc lemují majáky výstražného systému. Zdejší alpský potok totiž čas od času rozvodní blesková „tsunami“ poté, co se o pár set metrů výš odloupne z ledovce obří kus zmrzlé masy a žuchne do jezera, vytékajícího do údolí.

Výšlap k Triftu zabere jedním směrem sotva dvě hodiny, ale projdete se přes 170 metrů dlouhý a 100 metrů vysoký lanový most nad jezerem u splazu ledovce. Dá se vyšplhat dokonce ještě o dost výš, po krkolomné skalní stezce za pomoci řetězů lze „doručkovat“ k chatě Windegg, zbudované 1900 metrů nad mořem. Uvnitř je pár desítek jednoduchých postelí a venku na terase za letních dní báječná vyhlídka s alpskou domácí kuchyní.

7. Pilatus: výšlap vysoko nad Lucern

Na závěr alpského pěšího týdne jsme si naplánovali velkolepé finále: výstup na Pilatus. Cíl 2100 metrů nad mořem, start v necelých 500 metrech. Převýšení 1600 metrů. Žlutý milník na startu v Alpnachstadu hlásí: Pilatus Kulm – 5 hodin. Ačkoli se nahoru dá vyjet ozubnicovou dráhou, případně z druhé strany – z předměstí Lucernu v Kriens – také lanovkou, pekelně strmá a nekonečně klikatá pěší stezka nahoru připomíná dálnici! Takhle tedy vypadá víkendové ráno ve Švýcarsku: lidé obují pohorky, na záda hodí batůžky se svačinami, popadnou pochodové hůlky a vyrazí. Týká se to všech generací.

Během výstupu na Pilatus projdete za pár hodin několik vegetačních pásem. Začali jsme v lese a zhruba v půli svahu jsme vstoupili do mraků. O dalších pár set metrů výš se oblaka začala trhat a vysvitlo slunce. Na pastvinách i v bezmála dvoutisícové výšce líně přežvykovaly krávy a nám pomalu docházel dech. Nejhorší to začalo být, když už jsme si mysleli, že jsme nahoře.

Jakmile byl cíl vidět, ale přitom se nepřibližoval, najednou začaly pekelně ubývat síly. Vylezli jsme na vrchol za 3 hodiny a 20 minut. Tam jsme se pak ve vyhřátém závětří velkého horského bufetu místo šťastného užívání vyhlídek víc než hodinu dávali dohromady čokoládami, abychom se vzpamatovali z nečekaného výdeje sil. Možná jsme přepálili tempo, kdoví. Příště se skoro jistě necháme nahoru vyvézt zubačkou. Zabere to jen půl hodiny.


Legenda o Tellovi

Příběh o chrabrém lučištníkovi se traduje jako symbol švýcarského odporu proti Habsburkům. Vilém Tell podle pověsti odmítl potupně se klanět dosazenému habsburskému správci Hermannu Gesslerovi. Ten nechal na náměstí v Altdorfu vztyčit sloup s kloboukem, před kterým měli domorodci za povinnost smekat. Tell prošel jakoby nic, a tak byl za trest přinucen sestřelit kuší jablko z hlavy vlastního syna Waltera. Dokázal to, ale Gessler si všiml druhého šípu v toulci. Tell přiznal, že v případě synovy smrti by neváhal ihned zastřelit Rakušana. Následující rozsudek doživotního žaláře Tell nikdy nevykonal. Během vězeňského transportu po Urnerském jezeře se strhla bouře, a tak se strážci rozhodli Tella coby zkušeného lodivoda uvolnit z okovů. Vězeň z lodi utekl, dostihl Gesslera a opravdu ho zabil.

Rady na cestu

Jízda autem z Česka do Švýcarska (do centrální oblasti Lucernu) zabere zhruba osm hodin. Ve Švýcarsku potřebujete dálniční známku v ceně 40 CHF. Pozor na přísné dodržování rychlostních limitů a vysoké pokuty, stejně jako na parkovací omezení v zemi. Ačkoli dosud existují výjimečná místa, kde lze zaparkovat zdarma (například u dolní stanice lanovky k vrcholu Monte Tamaro), obvykle budete muset za auto zaplatit i na startu túr – to se týká jak parkoviště v Alpnachstadu na úpatí vrcholu Pilatus, tak třeba startu stezky ke švýcarskému Grand Canyonu v Laax.

V obcích je parkování zpoplatněné zpravidla všude, platí se v automatech a cena bývá kolem 1 CHF za hodinu. Ve Švýcarsku se vyplatí cestovat hustou hromadnou dopravou za využití turistického předplatného zvaného Swiss Pass, jež prodává i Čedok od zhruba 3500 Kč na čtyři dny. Lístek platí na vlaky, autobusy, lodě i MHD, navíc jako volná vstupenka do stovek muzeí a ještě jako slevový kupon na lanovky a horské dráhy (www.swisstravelsystem.ch). Vše o cestování po Švýcarsku najdete na webu www.mojesvycarsko.com (částečně i v češtině)

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články