Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

2012: konec světa?

88-1.jpg
Autor článku: Petra Ježková, Pondělí, 13. února 2012
Autor fotografií: Petra Ježková
Žiji v Mexiku. Před pár měsíci jsem zajela na skok do Čech a zjistila, že v roce 2012 bude konec světa. Podle evropských médií se vyplní mayské proroctví a už teď horlivě spojují každou menší i větší katastrofu s jeho příchodem. A dělají to tak usilovně, že už pomalu celý svět se chystá na očekávaný konec… Ovšem kromě Mexika.

Odpůrců zrovna tak jako přívrženců konce světa dne 21. 12. 2012 je mnoho. Důležité je ale uvědomit si hned na začátku jednu věc: Mayové uvažovali o čase jinak než my, jejich doba je sestavena z opakujících se cyklů. Jejich vnímání času nemá konec ani začátek. Cykly sice končí, ale plynule navazují na další, nejedná se tedy o žádný světový „doomsday“ neboli soudný den. Už z toho důvodu bychom měli o roku 2012 raději mluvit jako o konci cyklu či konci našeho věku, což není totéž jako „konec světa“.

Mayové, tak jako později Aztékové, používali dva kalendáře. Ten kratší, často používaný k ceremoniím, se jmenuje „tzolkin“ a má pouze 260 dní. Ten delší nazývají „haab“ a má 365 dní. Jde tedy o obdobu našeho roku (s rozdílem čtvrtiny dne), a proto se kalendáři „haab“ také často říká „nedokonalý rok“. Abychom pochopili, jak Mayové vnímali čas, musíme porozumět systému, jakým jejich kalendáře fungovaly.

V kalendáři tzolkin se kombinovalo 13 měsíců či 13 skupin (reprezentovaných číslicemi od 1 do 13) s dvaceti dny (reprezentovanými hieroglyfy pro každý den). Představte si jedno kolo s číslicemi od jedné do třinácti a druhé s dvaceti hieroglyfickými znaky dnů. Obě kola do sebe zapadnou, točí se a vytváří tak kombinace mezi čísly a znaky dnů. Když se vystřídaly všechny kombinace dnů a měsíců, uplynulo přesně 260 dnů. Dny se tedy počítají následovně: 1 imix, 2 ik, 3 akbal… až opět dojdeme k číslu „jedna“, teď se ovšem znovu spojí s prvním znakem (měsícem) v pořadí a den se bude nazývat 1 ix. Když se všechny kombinace vystřídají, uplyne přesně 260 dní a kalendář začne nanovo ode dne 1 imix.

Pokud byste tedy systém, kterým Mayové počítali dny, chtěli aplikovat na náš kalendář, pak by se počítalo zhruba následovně: 1. leden, další den by se jmenoval 2. únor, 3. březen, 4. duben, 5. květen, 6. červen, 7. červenec, 8. srpen, 9. září, 10. říjen, 11. listopad, 12. prosinec, 13. leden. Po něm by nastal 1. únor, 2. březen atd.

Zrovna tak funguje i kalendář haab, který je složen z osmnácti měsíců po dvaceti dnech (celkem 360 dní) a posledním krátkém měsíci o pouhých pěti dnech. Toto období posledních pěti dnů bylo vždy velmi obávanou periodou. V důsledku existence dvou kalendářních cyklů (haab a tzolkin) měly dny dvě jména, např. 3 akbal 4 cumhu. Protože tyto dva cykly měly navíc rozdílnou délku (260 a 365 dní), žádná specifická kombinace jmen se neopakovala po dobu dalších dvaapadesáti let. Zatímco my počítáme čas lineárně a vše „měříme“ od roku 0, tedy narození Krista, mayské kalendáře jsou kola, která se neustále točí. Náš čas je lineární a dny neustále přibývají, dá se tedy říct, že „náš čas“ má začátek a konec. Ten mayský se oproti tomu zdá nekonečný. Nahlédnout do časového prostoru Mayů je jako nahlédnout do nitra náramkových hodinek a vidět množství koleček, která do sebe zapadají a vytváří tak kratší i delší cykly. A především se stále točí. Takové vnímání času se dá přirovnat k naší sluneční soustavě, k cyklickému pohybu Země kroužící kolem Slunce nebo kolem vlastní osy. Je-li ovšem čas Mayů nekonečný cyklus, proč vědci mluví o konci světa dne 21. 12. roku 2012?

Čtvrtý věk

Jako by nestačily dva kalendáře, přišli Mayové ještě s třetím počítáním času, takzvaným „dlouhým cyklem“. Ten se více podobá našemu gregoriánskému kalendáři a počítá se lineárně. Má tedy svůj začátek i konec. Tyto dlouhé cykly nazývali Mayové také jako „věky“ či „slunce“. I když Mayové a Aztékové používali stejný kalendář, jejich údaje o předešlých sluncích se značně liší, a to jak v popisu událostí, počtu sluncí, tak v době jejich trvání. Rozdíly mezi dobou jejich trvání jsou mnohdy v počtu tisíciletí!

Navíc podle Aztéků nyní žijeme již v pátém slunci (tedy v pátém věku), zatímco podle Mayů je současný věk teprve ten čtvrtý. Obecně řečeno, údaje na toto téma jsou velmi sporadické, většinou sepsané až po dobytí Mexika Španěly. Mnohé vycházejí ze starých vyprávění anebo je třeba je dešifrovat z mytologického jazyka mayských legend. Bohužel všechny se celkem shodují na tom, že každý cyklus skončil nějakou přírodní katastrofou anebo vymýcením neposlušného lidstva bohy. Vždy jen pár jedinců přežilo, aby pokračovali v novém věku, v novém slunci. Mayské spisy navíc tvrdí, že v každém věku žili lidé jiné velikosti a rasy.

První slunce bylo podle legend zničeno bohyní vod Chalchiuhtlicue a potopou. Podle některých historiků toto dokládá ilustrace z Drážďanského kodexu na straně 74. Bohyně zde vylévá džbán vody a kosmický kajman chrlí na svět proud vody ze své tlamy. Podle jiných se zase tato ilustrace vztahuje právě k datu našeho konce, 21. prosince roku 2012. Nicméně i „bible“ Quiché Mayů, kniha o stvoření zvaná Popol Vuh, tvrdí, že první lidé byli stvořeni bohy z hlíny a bláta. Byli ovšem nedokonalí, bez citů, neuměli se radovat ani plakat a především si svých bohů nevážili.Proto na ně bohové nakonec seslali déšť a rozpustili je ve vodě. Objevují se odvážné teorie, které navíc tento konec prvního věku přirovnávají k potopě bájné Atlantidy zhruba jedenáct až deset tisíc let před naším letopočtem.

Kalendář tzolkin je složen z třinácti měsíců o dvaceti dnech. Vytvářejí se tak kombinace mezi čísly a znaky měsíců. Když se všechny kombinace vystřídají, uplyne přesně 260 dní.

Druhé slunce bylo ve znamení boha větru a zničil ho zřejmě mohutný hurikán. Přežili ho jen ti, kteří se ukryli v korunách stromů hluboko v džungli. Třetí věk, který následoval zhruba v době od roku 7000 do roku 3100 před naším letopočtem, je zahalen tajemstvím. Říká se, že byl ovládán bohem ohně. Jak zanikl, není jasné, oheň byl pro indiány často spojován se světlem a životní energií, mohl tedy mít něco společného se sluncem. Další možnou variantou, budeme-li se držet přírodních katastrof, je ničivý výbuch vulkánu, o které není na středoamerickém kontinentě nouze. Podle legend třetí věk skončil někdy kolem roku 3100 před naším letopočtem. Toto datum se velmi nápadně shoduje s údajem, který vyčetli teprve poměrně nedávno historici z Drážďanského kodexu. V něm se píše, že náš čtvrtý věk začal v roce 3114 před naším letopočtem. Jen pro zajímavost, zlatý věk mayské civilizace byl mezi léty 300 až 900 našeho letopočtu. Drážďanský kodex Jak to vlastně všechno začalo? Ještě před několika lety nikdo nemluvil o konci světa v roce 2012, ba ani jsme tomuto roku nepřikládali žádnou zvláštní pozornost.

Pravděpodobně kolem šestnáctého století se do Španělska spolu s dalšími dokumenty zaslanými Hernánem Cortézem dostal podivný skript oboustranně popsaný mayskými hieroglyfy. Poté putoval zhruba dvě staletí po Evropě, až se roku 1739 objevil v Drážďanech. Odtud jeho název. Na světě existují jen tři takové dochované spisy mayské civilizace (Drážďanský, Madridský a Pařížský kodex) plus Grolierův „fragment“, o jehož autentičnosti se stále diskutuje. Dávný spis vypadal velmi záhadně a nikdo ho neuměl přečíst. Tajemný mayský svitek tak ležel dlouho v temnotě Drážďanské knihovny, a během druhé světové války dokonce utrpěl vážná poškození. Teď je neúplný. Je to ovšem právě on, Drážďanský kodex, ze kterého archeologové nyní vyčetli zprávy o konci našeho světa.

Tajemství mayských hieroglyfů nám bylo odhaleno až celkem nedávno. Asi před rokem při návštěvě mayského města Copán (v dnešním Hondurasu) mě překvapilo, když náš průvodce poznamenal, že kameny s hieroglyfy lemující takzvané schodiště nápisů nejsou ve správném pořadí. Když je archeologové kdysi našli rozkutálené pod chrámem, naskládali je kolem schodiště tak, jak jim to přišlo správné. Až dnes se ukázalo, že tomu tak není. Jak poznamenal můj kamarád Tilman, německý archeolog, který zasvětil celý svůj život Mexiku, ani dnes není naše znalost mayských hieroglyfů stále stoprocentní. Podle něj není zcela jasné, zda zápis v Drážďanském kodexu hovoří právě o konci našeho věku, a už vůbec není přesné, kdy ten údajný konec nastane. Když archeologové rozluštili zprávu o našem čtvrtém slunci, nastal totiž další problém. Data jeho počátku i konce byla napsána v mayském kalendáři a bylo třeba je přiřadit k datům našeho gregoriánského kalendáře. V tomto ohledu se vědci dodnes neshodli. Většina však odhaduje (zatímco jiní jsou si jisti), že náš věk podle mayského proroctví začal 13. srpna roku 3114 př. n. l. a skončí 21. 12. 2012.

Mayové byli výborní pozorovatelé noční oblohy a s neuvěřitelnou přesností dokázali popisovat hvězdné konstelace, předpovídat pohyby Venuše a Měsíce, zatmění a další jevy. Některé z nich jsou také popsány v Drážďanském kodexu. Najdeme tu i seznam dní předurčených k uctívání bohů, předpovědi úrody, texty o nemocech a lécích a jednu stranu, která líčí jakousi záplavu. Právě ta – podle některých – popisuje konec našeho cyklu. Může ovšem jít o pouhý odkaz na „sezonu dešťů“, která je v Mexiku zcela normálním jevem, trvá téměř půl roku a pro Maye byla životně důležitá. S jistotou nelze tvrdit ani jedno, ani druhé. Stránka je spletí symbolů, jejichž poselství lze číst mnoha způsoby.

V každém případě je třeba uznat, že v Drážďanském kodexu se vyskytují zarážející čísla, která stěží působí jako náhodná. Konec čtvrtého věku má nastat 21. 12. 2012. Toto datum podle výzkumů Adriana Gilberta, jenž se tématem zabývá v knize Konec světa – další mayská proroctví, koresponduje se zimním slunovratem. To samo není až tak zajímavé jako to, že v tento moment bude také naše Slunce přesně v zákrytu se středovou rovinou Mléčné dráhy. Budeme-li se tedy dívat do Slunce, budeme se dívat přímo do středu Mléčné dráhy, tam, kde se podle astronomů nachází mohutná černá díra. Mléčnou dráhu Mayové často pozorovali a podle některých starých odkazů pro ně symbolizovala „cestu smrti“. Moderní věda tvrdí, že k takovému jevu prý dochází pouze jednou za 26 tisíc let. Přesto není nijak vědecky dokázáno, že by právě tato pozice Země, Slunce a Mléčné dráhy měla mít jakýkoliv efekt na naši planetu.

Udivující ovšem zůstává, jak mohli Mayové (civilizace, která neznala ani zpracování kovu ani použití kola) s takovou přesností předurčovat astronomické jevy do daleké budoucnosti? Navíc většina mayských měst byla postavena mezi léty 300 až 900 našeho letopočtu. Jejich dochovalá historie tedy zdaleka nesahá tak daleko, jako jejich legendy o předešlých sluncích a to dokonce ani ne tak daleko, jako počátek našeho čtvrtého slunce v roce 3114 před naším letopočtem. V té době (podle archeologických výzkumů) existovaly na území Mexika jen primitivní vesnice a počátky zemědělství. I když dnes žije na území Mexika, Guatemaly a Hondurasu stále kolem pěti milionů čistokrevných Mayů, jejich znalosti o astronomii se dochovaly jen ve starých spisech. Téměř celá mayská civilizace kolem roku 900 záhadně opustila svá města a rozptýlila se do džungle. Nejpravděpodob­nějším důvodem tohoto odchodu bylo vyčerpání přírodních zdrojů a změna klimatických podmínek.

Tical jsou ruiny starověkého mayského města nacházející se v Guatemale. Rozkvětu se těšilo v 6. století.

Konec světa?

Podle dalšího autora, Maurice Cotterella, a jeho studia mayského kalendáře a pozorování skvrn na Slunci bude náš věk ukončen zvratem magnetického pole Země. Podle jiných by mohl nastat polární posun, ke kterému by mohlo dojít poměrně v krátkém časovém úseku. New York by se tak během několika hodin ocitl na severním pólu a ztratil se pod nánosy sněhu, výbuchy vulkánů by zatemnily oblohu a posuny zemské kůry by vyvolaly ničivou globální tsunami…

Zatímco ale evropská média a hollywoodští režiséři hlásí devastující přírodní katastrofu, která bude znamenat konec života na Zemi, Mexičané a potomci Mayů se nevzrušují. „Je to jen konec jednoho cyklu. Změna. Snad k lepšímu,“ říkají. Náš průvodce po mayských ruinách v Tikalu v Guatemale byl podobného názoru: „Je to změna. Nový věk bude věkem ženy. Šamany, vládce a moudré muže vystřídají moudré ženy. My muži tady v Tikalu se na to už pomalu připravujeme.“ Faktem je, že v zemi Mayů stěží uslyšíte zmínku o tak obávaném roku 2012. Ne proto, že by se ho Mexičané báli, ani proto, že by ho ignorovali či o něm nevěděli. Svých předků si velmi váží a jejich proroctví respektují. Nicméně nikdo tu nevnímá ono mayské proroctví vyčtené z Drážďanského kodexu jako konec světa. Většina Mexičanů je toho názoru, že roku 2012 prostě jen skončí velmi dlouhá časová perioda 13 baktunu (v našem přepočtu asi 5000 let) a po ní začne perioda nová.

„Je to nesmysl,“ vykřikne můj mexický kamarád Victor, kterému v žilách koluje indiánská krev, když se ho zeptám na rok 2012. Pak pobouřeně pokračuje: „Ale překvapilo mě, že i tak seriózní kanál, jako je National Geographic, nedávno odvysílal rozhovory s údajnými šamany a ti tvrdili, že konec světa nastane. Dnes si chlápek nechá narůst vlasy a fousy a hned je z něj šaman, co ví všechno o mayský mytologii! Prostě se jenom uzavře jeden cyklus. To je všechno.“

Mayské poselství bezpochyby vzbuzuje pozornost, spekulace a spoustu otázek, na které neznáme odpovědi. Větší rozruch ale zdá se absurdně způsobuje daleko od země Mayů než v ní samotné. Někteří evropští vědci dochází přímo k „dänikenovským“ závěrům. Jednou z možných variant podle nich je, že lidstvo dříve navštívily vyspělé mimozemské civilizace a mayské proroctví pochází právě od nich. Datum, ke kterému se vztahuje konec našeho věku, tedy 21. prosinec roku 2012, je pak datem, kdy se tato civilizace na naši Zemi vrátí. Ostatní mnohem střízlivěji spekulují o tom, že konec se blíží, neboť neštěstí a přírodní katastrofy kulminují (válka v Afghánistánu, v Iráku, sociální nepokoje v Evropě, státní převraty, tsunami v Thajsku a později v Japonsku, AIDS, hurikány, záplavy a další). S tímto tvrzením se dá ovšem snadno polemizovat. Podíváme-li se do historie, jak blízké, tak vzdálené, vždy v ní najdeme války, epidemie i přírodní katastrofy.

Mnozí vidí přelom roku 2012 jako možnou změnu politických a sociálně ekonomických režimů. Jiní zase jako návrat člověka k přírodě, k sobě samotnému, odloučení od materiálních věcí a návrat ke spirituálním věcem.

Nejvíce zarážející ovšem je, že se tak významné poselství, jakým je konec našeho času, neobjevuje v žádných dalších dochovaných odkazech mayské civilizace. Psané svitky se samozřejmě nemusely uchovat. Proč by ale tak důležité poselství nezaznamenali Mayové na své stély nebo nevyryli do zdí svých nejdůležitějších chrámů? Jediná dvě další místa, kde se našla zmínka o roku 2012, je monument z Tortuguera a fragment z Comacalca. Obě naleziště jsou poměrně blízko sebe v mexickém státě Tabasco. Nápis z Tortuguera z roku zhruba 700 našeho letopočtu popisuje událost, ke které má dojít v roce 2012 jako: „…sestoupení boha či bohů na Zemi.“


SMRT ZA NOVÉ SLUNCE

Zatímco pro nás v Evropě znamená smrt konec a často se jí obáváme, pro Mexičany je nedílnou součástí života. Je to něco nevyhnutelného, s čím každý z nás musí počítat, a proto je třeba ji přijmout, žít s ní. Mexičané se smrti dokonce vysmívají, dělají si z ní legraci, slaví s ní, což je pro naši kulturu stěží přijatelné. Tento podivný zvyk však může vidět jakýkoliv návštěvník Mexika, a to především v době svátků „Día de los Muertos“ (něco podobného jako naše Dušičky). Jde v podstatě o uctívání mrtvých. Rodiny přinesou koše s jídlem, pitím a mnohdy i alkoholem na hřbitovy a dlouhé hodiny hodují, zpívají a popíjejí. Po dobu svátků také připravují zvláštní oltáře, které zdobí lebkami či kostrami. Ty se mnohdy dělají z čokolády nebo cukru. Na těchto zvláštních „cukrátkách“ si po svátcích pochutnají děti. Napodobeniny koster v různých velikostech jsou vystrojovány do nejrůznějších oblečků a prodávány jako cenné „dekorativní“ předměty. Nějaká ta kostřička nebo lebka zdobí téměř každou tradiční mexickou domácnost, a možná právě proto se Mexičané smrti tolik neobávají, neboť obklopeni jejími symboly žijí již od narození. Podle legend se ani Mayové neobávali smrti. Co jim ovšem nahánělo hrůzu, byla obava, že na konci věku zapadne Slunce a už nevyjde. Aby vyvolali Slunce znovu na oblohu, byli mnozí z nich ochotni se nechat obětovat, tedy ukončit svůj život na oltářích. Věřili, že tyto krvavé oběti nasytí boha Slunce a ten opět požehná světu blahodárným světlem a teplem. Konce jejich cyklů, a to nejen těch dlouhých označovaných jako „věky nebo slunce“, ale i kratších kalendářních období, byly často spojovány s nějakým astrologickým jevem, jako třeba se zatměním. Pro Maye, Toltéky ani Aztéky nebylo Slunce samozřejmostí a ani pro ně nebylo zcela dobrotivým božstvem. Věřili, že je zapotřebí neustálých lidských obětí k tomu, aby bylo zajištěno, že nezapadne navždy a neukončí tak náš další cyklus.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články