Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

15 let na ledu

76-1.jpg
Autor článku: Marek Kožušník, Středa, 19. ledna 2011
Autor fotografií: archiv Milana Wlasáka
„Já všechny tyhle dobrodružné akce dělám pro svůj dobrý pocit,“ říká Milan Wlasák. „Pro mě je to cesta, pořád je to cesta. Cesta k hoře, cesta na horu, cesta z hory. To už se v hlavě rodí další cesta, další expedice. A je úplně jedno, jestli k jihoamerické sopce, na Ťan-šan nebo do Grónska.“ Jeho výpravy za posledních patnáct let to dokazují: třikrát přešel v zimě Špicberky, zdolal několik sedmitisícových vrcholů a osmitisícovky ho odehnaly jen stěží.

„Třetí den zuří vichřice, teplota ve větru je hluboko pod minus padesát stupňů. Čtyři dny nepřetržitě sněží. Sníh tvoří převěje a přesypy, které se působením větru pohybují stejně jako písečné duny v poušti. Viditelnost je pouhých několik metrů. Na jakýkoli další postup nikdo z nás nemá sebemenší pomyšlení. Sedíme ve stanech, při jednotlivých poryvech podpíráme plachtu a modlíme se, aby to naše expeditiony vydržely. Ven se nedá jít ani na toaletu. Všechny potřeby musíme vykonávat ve stanu.“ Tak skončila v roce 2005 expedice Milana Wlasáka a jeho dvou přátel na Newtontoppen, nejvyšší horu arktického souostroví Špicberky. Přestože byli toho roku jedinou expedicí, kterou nemusel zachraňovat vrtulník, svého cíle nedosáhli. Už tenkrát ale věděli, že se sem vrátí.

Na Špicberkách byl Milan Wlasák už třikrát. Vystoupil tam i na nejvyšší horu.

A opravdu se vrátili. Na vrchol Newtontoppenu se dostali po týdenním pochodu ledovou pustinou 4. dubna 2008 krátce po poledni. I tentokrát zažili vražedné mrazy pod minus padesát, ty k polárnickému životu prostě patří. V naší republice nenajdete jiného blázna, který by vystoupal na osmitisícový vrchol a zároveň absolvoval klasickou polární expedici.

Přechod Grónska

Jak se člověk stane polárníkem? Milan Wlasák už jako kluk hltal dobrodružné knížky. Jedna z nich vyprávěla o norském polárníkovi Fridtjofu Nansenovi, který v roce 1888 jako první člověk na světě přešel se svými přáteli Grónsko z východu na západ. „Napsal o této cestě nádhernou knížku, která se mi někdy ve třinácti letech dostala do ruky,“ vzpomíná Milan Wlasák. „Říkal jsem si – tohle bych někdy chtěl zažít. Shodou náhod jsem se později dostal ke skupině lidí, která přechod Grónska plánovala. Můj dětský sen se začínal proměňovat ve skutečnost. Vzali mě do party, po dvou letech se celou expedici podařilo zorganizovat. Mezi účastníky byl i můj současný parťák Pavel Krupička, se kterým dodnes pokračujeme v tom, co jsme tehdy začali. V roce 2000 jsme tedy odletěli na východní pobřeží Grónska, nastoupili na ledovec a vydali se na západ, vstříc ohromné ledové pustině.

Vzdušnou čarou je to k západnímu pobřeží 550 kilometrů, my jich podle GPS ušli něco přes sedm set. Spoustu úseků jsme museli přenášet saně, kličkovali jsme, hledali cestu ve změti rozbitého ledovce, mezi trhlinami, jezery a řekami. Ty jsme museli častokrát přeplavat, opravdu jsme plavali v goretexu přes řeku, na druhém břehu jsme pak udělali lanovku a tou přetahali všechno vybavení. Celý den trvalo, než jsme našli místo, kde to vůbec bude možné, než jsme ji přeplavali, než jsme přetahali věci. Celý den jsme kolikrát strávili tím, že jsme se posunuli o padesát metrů. Ale jiná možnost neexistovala.

Posledních sto dvacet kilometrů bylo opravdové peklo. Přišla močálovitá jezera. Několik dní jsme šli po kolena v ledové břečce. To se brodíš ledovou drtí, za sebou táhneš plovoucí saně. V tom jsme šli asi čtyři dny. Večer musíš lopatou naházet tuhle kaši na velkou hromadu, aby udělala ostrov. Na tom pak postavíš stan. A aby toho nebylo málo, napadl nás medvěd.“

Útok ledního medvěda

„Ráno začalo jako každé jiné,“ vzpomíná Milan Wlasák. „Sbalili jsme se a chystali se vyjít dál. Najednou vidíme, jak se na horizontu něco hýbe. Kluci vytáhli dalekohled a bylo jasno. Je to lední medvěd a jde přímo k nám. Nejdřív jsme se ho snažili zahnat rámusem, házeli po něm zapálený benzin. Zbytečně. Na severní polární výpravy s sebou vždycky vozíme pušky, zkoušeli jsme ho zahnat výstřely. Kulky mu svištěly kolem uší, ale medvěd si z toho nic nedělal, pořád po nás šel. Nechali jsme ho dojít na dvacet metrů, blíž by to bylo nebezpečné. Medvěd poslední tři kroky před útokem skáče. Pak výstražná střelba přešla v ostrou. Byl to pro nás otřesný zážitek, medvěd je impozantní zvíře.

Ale nahoře na severu platí drsné zákony. Buď tě medvěd sežere, anebo ho zaženeš. Popřípadě zastřelíš, když je agresivní. A tenhle byl. Nejspíš měl velký hlad, zatoulal se 1500 kilometrů od konce ledovce do míst, kde nemohl najít nic k snědku. Lední medvědi žijí na pobřeží, kde žerou tuleně, ale tady jsme byli v okruhu 1500 kilometrů jediným článkem jeho potravinového řetězce my. Celý medvědí útok jsme natočili na kameru jako důkaz toho, že jsme ho nezastřelili jen tak pro zábavu. Cesta přes Grónsko nám trvala pětatřicet dní. Před námi něco podobného dokázali tři Češi, po nás zatím nikdo. Pár lidí to zkoušelo, ale vždycky je zachraňoval vrtulník.“

Dobrodružství jako zdroj obživy

Po návratu z Grónska Milan Wlasák dál rozvíjel své vlastní horolezecké a skialpinistické projekty a přemýšlel co dál. Začal pro různé skupiny organizovat rozmanité druhy podniků. Založil sportovní klub, začal se dobrodružstvím částečně živit. „Ti nejbližší lidé se mnou klidně pojedou i na osmitisícovku,“ vysvětluje Milan Wlasák. „I když to jsou podnikatelé, právníci a byznysmeni, najdou si čas. Já jim to celé připravím, oni to zaplatí a jedeme. Širší okolí se dělí na trekovou větev, to jsou lidi, kteří chtějí poznávat, vidět a chodit, a na ty, kteří mají radši adrenalinové lyžování. Pro ty připravuju heliskiingové akce ve Střední Asii, kde jsou pro tenhle druh sportu ideální podmínky.

Zbývá poslední větev, moje vlastní projekty. To znamená sedmitisícové osmitisícové vrcholy a polární expedice. Do vysokých hor se postupem času vykrystalizovala parta čtyř pěti lidí, na polární akce zůstalo zdravé jádro z Grónska, já a Pavel Krupička. Na naší poslední polární výpravě letos v dubnu, během které jsme vystoupali na nejvyšší špicberský vrchol Newtontoppen, s námi byl ještě Pavel Michut. Nový člověk, který to chtěl vyzkoušet.“

Šampaňské na pólu

„Na Špicberkách už jsme byli třikrát,“ pokračuje ve vyprávění Milan Wlasák. „Je to pro polárníka ideální terén, dostupný a zajímavý. Kanada a Rusko jsou daleko, na Špicberky se člověk dostane jednoduše, relativně levně a hlavně rychle. A není tam fádní rovinatá krajina. Další možností je severní pól. Mohl bych udělat obrovskou, extrémní a náročnou expedici, zkusit od pobřeží Ruska nebo Kanady dojít na severní pól. Zatím si ale na něco takového netroufám. Důvodů je několik. Neustále se pohybující plovoucí led, který tě může unášet proti směru chůze.

Lední medvěd se bohužel nenechal zahnat, takže ho polárníci museli zastřelit.

Obrovské množství ledních medvědů. Rozbitý terén, volné plochy moře. Jsou i jiné možnosti, jak se na severní pól dostat, ty já ale odmítám. Rusové například mají na 89. rovnoběžce, tedy 110 kilometrů od severního pólu, základnu Barneo. S vytápěnými stany, postelemi, obsluhou, teplým jídlem. Platíc,dobrodruzi‘ se pak vydávají, ať už vrtulníkem, nebo se psím spřežením, k pólu. Tam se vyfotí a připijou si šampaňským. Vrtulník je nabere a vrátí se zpátky na základnu. Stejný problém je dnes v Himálaji. Neserióznost, tlumení dobrodružství. Takhle to dělat nechci.“ Smrt v lavině

V létě 2007 plánoval Milan Wlasák s Alicí Korbovou výstup na osmitisícovku Gašerbrum II (8035 m n. m.). Dobře rozjetou akci ale zničili nedisciplinovaní a nezkušení členové komerční německé expedice. Není divu, že takový přístup leží Milanu Wlasákovi v žaludku. „Zaplaťte milion za dosažení vrcholu Everestu. Pro mě to znamená nechat se na Everest vytáhnout,“ rozčiluje se Milan Wlasák. „Na vrchol Gašerbrumu II jsme nakonec nevylezli. Lidi z komerční expedice nerespektovali fakt, že na kopci pět dní v kuse sněžilo. Vylezli na svah, který měl 45–50 stupňů, ujela lavina a tři z nich zabila. Na hoře zavládl obrovský chaos. Členové ostatních komerčních expedic utekli a pro své vybavení a zásoby poslali šerpy. Ti sbalili nejen jejich věci, ale bohužel i naše, takže nám zrušili vybudovaný výškový tábor. Tím pro nás tato akce skončila, chyběly nám stany, lana, cepíny, vařiče, spacák. Nikomu z nás se nic nestalo, jen jsme přišli o vybavení za čtvrt milionu. Prostě nám ho sebrali a už jsme to z nich nedostali. Takovéhle věci se dějí v horách ve chvíli, kdy tam začnou převažovat výletníci, kteří si osmitisícovku zaplatili.“

Zimní výstup na osmitisícovku

Zimní himálajský výstup, to je fenomén sám o sobě. Když ročně vyleze na nějakou osmitisícovku řekněme tisíc lidí, tak jich na ni v zimě vyleze pět. A někdy ani to ne. Takhle náročný je to podnik. V sezoně se o osmitisícový vrchol snaží deset tisíc lidí. Těch, kteří se pokoušejí o zimní osmitisícovku, je s bídou dvacet. Zdaleka ne všechny osmitisícovky navíc byly v zimě zlezeny. Milan Wlasák s přáteli se o zimní výstup na Manáslu (8156 m) pokusil v prosinci 2008. Zimní prvovýstup drží Poláci z přelomu let 1983–1984, od té doby nestál v zimních měsících na vrcholu Manáslu žádný jiný člověk.

„Od klasického letního výstupu se ten zimní liší hlavně krajními teplotami a extrémním větrem,“ vysvětluje Milan Wlasák. „Neohřeješ se ani v základním táboře. Pořád musíš být oblečený. Ve větších výškách to chce samozřejmě speciální oblečení. Péřový komplet a výškové boty, ty prakticky nezouváš. Pořád je tam teplota pod minus dvacet.

Počasí v zimě je relativně dobré a stabilní, klasický vlhký monzun od Indického oceánu přichází v létě.“ Manáslu Milana Wlasáka a jeho kamarády na svůj vrchol v zimě nepustila. Překonali nebezpečný ledopád, prali se s mrazem a větrem, ale pak nad prvním výškovým táborem narazili na trhlinu, kterou překročit nedokázali. Rozhodně ne ve třech lidech. Jistě, mohli riskovat, zkusit skočit a s napětím čekat, co to udělá… Jenže pro Milana Wlasáka není nejdůležitější vrchol, ale cesta. A návrat. O rok později zkusil Milan ještě jeden zimní výstup, tentokrát na Šišapangmu (8016 m). Zakletí neprolomil, z vrcholu se opět nerozhlédl. Tentokrát ho udolal vítr. „Možná poprvé jsem v horách ztratil morál,“ vzpomíná. „Prostě už se nám nikomu nechtělo jít dál. Příroda byla silnější.“

S kyslíkem, nebo bez?

„Jediný čistý výstup je ten, během kterého nepoužívám výškové nosiče ani kyslík, všechno si sám odtahám, vybuduju tábory a neočekávám žádnou další pomoc najatých a zaplacených nosičů,“ prohlašuje Milan Wlasák. Po jeho smutných zkušenostech z výstupu na Gašerbrum II se není čemu divit. „Dnes, po patnácti letech polárničení a výškového horolezectví, vím, jak moje tělo funguje, jak rychle můžu jít nahoru, kdy se musím zastavit, kdy se musím vrátit. Je pro mě nemyslitelné, abychom hlásali do světa, že děláme zimní výstup na Manáslu nebo Šišapangmu a já si tam najal deset výškových šerpů, kteří mi prošlapou a zafixují cestu, postaví stan a uvaří čaj nebo polévku, až přijdu do tábora. Abych tam sebou jenom praštil a oni mi pak ještě naklepali spacák, zapnuli až ke krku a zazpívali ukolébavku. My s sebou máme kuchaře a styčného důstojníka, to se musí. Ale tím to končí, od základního tábora se už staráme sami o sebe.“


Milan Wlasák

Milan Wlasák

Výškové horolezectví
1997–2004: pět
sedmitisícových vrcholů
2006: Čho Oju (8201 m), vrchol dosažený všemi účastníky expedice
2007: Gašerbrum II (8035 m), nedosažená
2008: Manáslu, zimní výstup (8156 m), nedosažená
2009: Šišapangma, zimní výstup (8016 m), nedosažená

Polární expedice
2000: přechod Grónska
2003: Špicberky, zimní přechod
2005: Špicberky, zimní přechod
2008: Špicberky, výstup na nejvyšší horu Newtontoppen (1713 m)
www.mountainbreath.cz
 www.heli-ski.cz

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články