Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

12 000 km do práce

52-10.jpg
Tomáš Beránek, Středa, 23. června 2010
Nad naší planetou křižují boeingy nizozemské letecké společnosti KLM a v jejich kokpitu sedá i pilot Heimie Riveresco. Patří k lidem, kteří nemají do práce zrovna nejblíž. Do zaměstnání v Amsterodamu totiž „dojíždí“ 12 000 kilometrů přes 87 rovnoběžek až z Jižní Afriky, kde má svůj další džob: pštrosí farmu.

V širokém údolí pod rozeklaným hřebenem pohoří Swartberge nedaleko jihoafrického městečka Prince Albert hospodaří na pštrosí farmě Heimie se svou matkou Adri. Oba se musí tvrdě ohánět, aby zvládli náročnou práci na svém hospodářství. I tak značnou část pozemků sedmisethektarové farmy pronajímají, především ty, které pokrývají citrusové plantáže. Ploty oddělující jednotlivé výběhy se táhnou až ke strmým svahům přes 2300 metrů vysokých hor.

Na farmách v Malém Karoo se dnes chová na devadesát tisíc těchto vynikajících běžců.

Sympatický Heimie se díky svému povolání zdržuje doma jen dvanáct dní v měsíci. Kousek od silnice, která farmu roztíná přibližně na dvě stejně velké části, stojí rozlehlý bílý dům. Jeho velká okna zastiňují před ostrým africkým sluncem vzrostlé blahovičníky. Tady se Heimie narodil, vyrůstal a nyní tu pečuje o své pštrosy.

Na Heimiho farmu nás doprovází žena ze sousední farmy, kde jsme se ptali po možnosti přenocování. Paní Adri má kempování ráda, a proto nemá námitky, abychom si na jejich pozemku postavili stany. Přichází nás pozdravit i její syn a na následující ráno nám slibuje detailní prohlídku celého hospodářství. Nad pštrosí farmu se vkrádá rychlý africký soumrak. Pomalu utichá křik ibisů a do bledého svitu právě vycházejícího měsíce se ozývá první houkání sovy.

Křehké pštrosí zdraví

Pštrosí farma rodiny Riveresco podle zdejších poměrů patří mezi menší hospodářství. Leží na samém jihu rozsáhlé pánve Velkého Karoo a od menší sníženiny Malého Karoo, známé oblasti chovu pštrosů, ji odděluje jen horské pásmo Swartberge. V údolích sevřených jeho výběžky vyvěrá dostatek pramenů, takže farma nemá žádné problémy s vodou.

Heimie nám v ranním slunci s pýchou ukazuje své opeřence a vysvětluje podrobnosti o jejich chovu. Malé stádečko chovných samců s temně černým peřím je zatím v odděleném výběhu od světlejších samic s peřím zbarveným více dohněda. Koncem května začíná doba říje, kdy samci mohou být nebezpeční. Proto jsou společně se samicemi vypouštěni do velkých výběhů, aby měli volnost k páření. Každá samice v jednom vrhu snese kolem deseti vajec, za celou sezonu celkem 40 až 60 kusů. Na farmě žije patnáct chovných párů starých kolem šesti let.

„Pokud z nich alespoň dvacet mláďat doroste, bude to úspěch,“ říká Heimie a z velkého pytle sype prášek z drcené vojtěšky na okraj menší ohrady, kde jsou mladí ptáci ve stáří pěti měsíců. Hned se rychle sbíhají k potravě a nenasytně ji hltají. Přes ohradu vedlejšího výběhu zvědavě natahují své dlouhé krky šesti- a sedmiměsíční mláďata, celkem přes dvě stě pštrosů.

Za více než půl roku, až jim bude tak čtrnáct až patnáct měsíců, budou ve speciálně upravených kamionech odvezeni na jatka do necelých sto kilometrů vzdáleného Oudtshoornu, hlavního jihoafrického střediska chovu pštrosů. Tamní pštrosí farmy jsou ale více atrakcí pro turisty, kterým ukazují vývoj pštrosů od vejce po dospělé jedince, nabízejí ochutnávku pštrosích steaků, ale také třeba jízdu na hřbetě těchto největších žijících ptáků.

„Pštrosi se zpracovávají zejména na kůži a maso, proto musí být převoz velmi opatrný,“ zdůrazňuje mladý farmář. „Chovatelé mají největší problémy se zdravotním stavem pštrosů. Dlouhé ptačí nohy jsou velice náchylné na kloubové nemoci a zlomeniny. Největší zhoubou jsou však různé infekční choroby, kdy nezbývá, než nechat utratit celé stádo.“ Další pohromou pro hospodaření na farmě mohou být požáry.

Jeden z nich nedávno zničil část pozemků. Postižená místa jsou dobře rozeznatelná díky chybějícímu porostu křovinatého buše. Mezi ohořelými zbytky však již vyráží světle zelená tráva jako dobré znamení toho, že si mocná příroda dokázala s ničivým živlem poradit. Veškeré práce na farmě vykonávají námezdní dělníci černé pleti.

Heimie nebo jeho matka je každé ráno svážejí z dvacet kilometrů vzdáleného městečka Prince Albert, v němž pracuje i majitelka farmy paní Adri jako úřednice v turistickém informačním středisku. Počet najatých dělníků se den ode dne mění podle toho, kolik je potřeba vykonat práce.

V útulné světnici, jejíž ráz se vůbec neliší od klasických evropských domácností, se světlovlasý farmář nad šálkem kávy svěřuje se svými starostmi. Vyplývají především z horšící se vnitropolitické situace v Jižní Africe. Přibývá černých přistěhovalců ze všech koutů Afriky za tiché podpory černošské vlády. Rostoucí nezaměstnanost jde ruku v ruce s přibývající kriminalitou. „Tady na farmě se cítím bezpečně. Ale úplně jiné pocity mám ve městě, zejména když musím projíždět skrz černošské čtvrti,“ říká smutně Heimie. Stejné obavy sdílí většina bílého obyvatelstva nejjižnějšího státu afrického kontinentu.

Na farmě jsou zaměstnáváni jen dělníci černé pleti. Vztahy mezi bělochy a černochy jsou tu v pořádku, v městských černošských čtvrtích je situace jiná.

Politická situace

V současné době je místní politická scéna ovládána Africkým národním kongresem (ANC), který ve volbách v roce 2009 získal 65,9 % hlasů, a tím již čtvrté vítězství po sobě. Tato socialistická strana tvořila hlavní část opozice proti apartheidu a nyní se snaží nacházet řešení ve sporech při budování nového státního systému. Její nejsilnější soupeř, Strana demokratické aliance, získal 16,7 % hlasů. Stejné pořadí bylo i ve volbách o pět let dříve. Prezidentem se stal Jacob Zuma, člen ANC.

Úkolem všech postapartheidních vlád Jižní Afriky je pokojná transformace k demokracii. Program zajištění sociálních služeb pro většinu obyvatelstva je v plném proudu, ale jeho největší překážkou je dlouhodobý proces přeměny zákonů z doby apartheidu a značná nesourodost populace. Nepřispívá ani vysoká nezaměstnanost.

Jedním z pilířů vládní politiky ANC je tzv. Black Economic Empowerment (BEE), tedy politika ekonomického posilování černošského obyvatelstva. Ta přikazuje státním i soukromým společnostem, aby ve struktuře podniku zohledňovaly demografickou realitu země. V důsledku politiky BEE sice začala v Jižní Africe vznikat černošská střední třída, zároveň ale bují rozsáhlá korupce.

Do správních rad velkých podniků zpravidla usedají lidé s konexemi na dnes důležité osoby ještě z dob boje proti apartheidu, zatímco miliony obyčejných obyvatel v chudých předměstských townshipech stále čekají na slíbené domy i pracovní místa. To je důvod, proč v poslední době v chudinských čtvrtích přibylo útoků proti přistěhovalcům z ostatních afrických zemí, kteří jsou často ochotni pracovat i za méně peněz, než je minimální mzda.

sou tu v pořádku, v městských černošských čtvrtích je situace jiná.
Foto popis| V divočině snášejí pštrosice jedno vejce do hnízda, které je často společné pro více samic.

Podle nedávno provedeného průzkumu veřejného mínění se ukázalo, že se Jižní Afrika se svým problémem – rasismem – zdaleka nevyrovnala. Dnes jsou překvapivě největšími rasisty černoši. Díky břemenu minulosti je rasismus ze strany bílých vnímán jako mnohem větší zlo než identické projevy ze strany černochů. Rodiče své děti nadále vedou k segregaci. A běloši, ať už ti domácí nebo četní zahraniční rezidenti, pro jistotu žijí za vysokými zdmi s dobře zabezpečenými vra­ty.

„Když se půjdete podívat do škol, uvidíte, že o přestávkách se tam utvářejí oddělené skupinky bílých, míšenců a černých. Když jsou ve třídě, jsou pohromadě a baví se spolu, ale jakmile zazvoní, je konec. A vlastně to platí i tady v parlamentu,“ říká poslankyně za opoziční Nezávislé demokraty Lillian Matlhoahela.

Zemí zmítají rozsáhlé sociální nepokoje a ekonomiku ochromují stávky. Tisíce Jihoafričanů protestují proti nedostatečné infrastruktuře, kdy se jim nedostávají základní věci, jako voda, školy či bydlení. Jejich požadavky však žádají jen běžný životní standard. Nejvíce násilí vybuchuje v okolí Johannesburgu, kde pokračuje rabování obchodů, zapalování a převracení aut a ničení majetku, na mnoha místech dokonce došlo k blokování silnic. Tyto protesty nabourávají kredit země, která se snaží dokázat světu, že mistrovství světa ve fotbale proběhne hladce a ke spokojenosti všech.

Ale skeptici varují, že si Jihoafričané pořádáním světového šampionátu v nejpopulárnějším sportu planety zřejmě ukrojili příliš velký krajíc. Nedaří se zajistit nezbytnou infrastrukturu, turisté-fanoušci či dokonce samotní hráči se prý budou strachovat o holý život kvůli rozbujelé násilné kriminalitě v zemi vymykající se jakékoli kontrole a v neposlední řadě pořadatel v projektu utopí více peněz, než by se slušelo na někoho, kdo nedokáže drtivé většině svých obyvatel zajistit ani ty nejzákladnější podmínky k důstojnému životu. Vláda ale tyto výhrady odmítá.

Připravila masové zvýšení počtu policistů a na šampionát vyhradila ze státního rozpočtu štědrých 30 miliard randů. Pro srovnání: na boj proti epidemii HIV/AIDS, která přímo ohrožuje životy pěti a půl milionu infikovaných Jihoafričanů, jejichž počet patří k nejvyšším na světě, našla vláda v rozpočtu pro příští tři roky pouhé dvě miliardy… Na další povídání nám již nezbývá čas. Farmář musí jít dohlédnout na dělníky a vrhnout se do víru svých každodenních povinností.

Je jich více než obvykle, protože za pár dní přeletí do hlavního města Nizozemska, oblékne temně modrou uniformu pilota a bude rozvážet stovky cestujících do celého světa.


Pštros dvouprstý (Struthio camelus)

Velký nelétavý pták, jediný žijící představitel čeledi pštrosovitých. Dorůstá výšky až 2,7 metru a váhy až 150 kg. Na křídlech a na ocase vyrůstají krásná pera, která jsou u samců čistě bílá. Malá zakrnělá křídla mají měkká pera zcela odlišná od tuhých per létavých ptáků. Peří působí nadýchaným dojmem a slouží jako izolace. Pštrosi používají křídla jako slunečník pro mláďata nebo si jimi za chladu zakrývají holá lýtka. Tím jsou přizpůsobeni velkým výkyvům teplot. Pštrosi jsou vynikající běžci -vyvinou rychlost až 70 km v hodině.

Divoce žije pouze v křovinatých buších jižní části Afriky a na savanách Sahelu a východní Afriky, a to v menších skupinkách tvořených jedním samcem a několika samicemi. Samice snáší 15–20 bílých vajec o hmotnosti až 1,5 kg. Hnízda na zemi staví samci, kteří na vejcích sedí a rovněž se starají i o mláďata. Ta dospívají až ve 4. roce života. Údajně se mohou dožívat až 75 let. Pštrosi jsou pověstní skrýváním své hlavy do písku, objeví-li se známky nebezpečí. Nebylo však zaznamenáno žádné pozorování takového chování.

Chov pštrosů

V 18. století začal stav pštrosů povážlivě klesat, a proto bylo v polovině 19. století zahájeno zakládání pštrosích farem. První z nich byla založena roku 1838 v pánvi v jižním Kapsku. Farmy rychle přibývaly: v roce 1875 bylo na farmách chováno 2159 pštrosů, na počátku první světové války již 110 000 pštrosů. Tehdy Jihoafrická unie ročně vyvážela 370 tun pštrosího peří. Postupně začaly vznikat farmy v Evropě i v severní Africe, zejména ale v USA.

Po válce se však změnila móda, chov pštrosů zkolaboval a byl obnoven ve větším rozsahu až po roce 1970. V současnosti se pštrosi chovají nejen pro peří, ale i pro kůži, maso nebo vejce, ne však již na farmách v takovém množství ptáků jako dříve. V současnosti můžeme největší pštrosí farmy nalézt v místě jejich vzniku v Malém Karoo, kde je pěstováno přes 90 000 ptáků, především v okolí města Oudtshoorn. Chov pštrosů nevyžaduje žádné zvláštní klimatické podmínky.

Postačuje jim teplota mezi 10–30 °C a díky tomu vznikají pštrosí farmy po celém světě. Pštrosi jsou dnes chováni především pro kůži. Pštrosí maso s malým množstvím tuků a cholesterolu je chuťově podobné libovému masu hovězímu. Má vysoký obsah vápníku, bílkovin a železa. Nejžádanějšími pštrosími pery jsou černá samčí pera a poté i bílá, která se dají barvit. Pera se pštrosům nevytrhávají, ale stříhají, což je zcela bezbolestné.

Pštrosí pero – symbol spravedlnosti i elegance

Pro tradiční obyvatele Afriky, např. Sany (Křováky), je pštros běžnou lovnou zvěří. Kromě masa konzumují i jejich vejce, zatímco půlky skořápek se využívají na misky a celá skořápka s jediným otvorem slouží jako nádoba na vodu. Rozbité skořápky nahrazují šperky a celá vejce jsou vzácnými pohřebními dary. Pštrosí pera byla vyhledávána již ve starém Egyptě a stala se symbolem spravedlnosti.

V průběhu historie lidstva se často používala ke zdobení válečné výstroje – od čel egyptských koní přes helmy středověkých rytířů až po známé klobouky mušketýrů. Módní záležitostí se pera pštrosů stala začátkem 17. století. Krášlila účesy dam z vyšší společnosti a jejich největší obliba kulminovala v 19. století. Lidé menšího vzrůstu mohou na pštrosech jezdit. Při jízdě se jezdec drží pštrosa za křídla.

Pštrosi byli trénováni v některých oblastech severní Afriky a Arábie podobně jako závodní koně. Je ovšem velmi nesnadné je sedlat. Pštrosi jsou navíc nechvalně známí svou popudlivou povahou a v Austrálii, Spojených státech a Velké Británii jsou klasifikováni jako nebezpečná zvířata. Zejména velcí samci mohou zaútočit silným kopáním svýma mocnýma nohama, které jsou dost silné na to, aby rozpáraly jakékoli větší zvíře či člověka.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články